Senátor jako manipulátor

ÚHEL POHLEDU

Senátor jako manipulátor
Úhle pohledu o potratech, ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
1
Úhel pohledu
  • Miroslav Kratochvíl
Sdílet:

ÚHEL POHLEDU: V sobotu 6. dubna 2024 Prahou prošel další ročník Pochodu pro život organizovaný spolkem Hnutí pro život ČR. Zastřešujícím heslem pochodu bylo „prostě pomoct“. Totiž „prostě pomoct“ (nečekaně) těhotným ženám, aby nemusely zvažovat tzv. umělé přerušení těhotenství, umělý potrat.

Tématem pomoci těhotným ženám se v listopadu minulého roku zabýval také Senát ČR. A to v rámci projednávání petice, žádající obnovení legislativní ochrany lidského života od početí. Petenti, kterých aktuálně bylo přes 14 tisíc, požadovali, aby byl zrušen tzv. potratový zákon. Na jednání Ústavně právního výboru, které předcházelo jednání pléna, zástupci petentů předložili i poměrně podrobné odůvodnění nepřípustnosti potratového zákona pro rozpor s Listinou základních práv a svobod.

Na plénu Senátu vystoupilo několik senátorů proti požadavku petentů. Jednalo se především o pana senátora Šimetku a paní senátorky Šípovou a Kordovou Marvanovou. Tito senátoři namísto toho, aby posoudili požadavky petice z hlediska ústavnosti a spravedlnosti, se ve svých projevech spíše snažili poukazovat na domnělé dobré důsledky současného stavu a domnělé zlé důsledky, které by mohly vyvstat, pokud by se požadavky petice zavedly. Když došlo na hlasování o možné pomoci pro (nečekaně) těhotné ženy, rozhodli se ji nepodpořit. Zajímavé byly ale celé jejich výstupy.

Senátor Šimetka

Pan senátor Šimetka při svém vystoupení, když se snažil obhajovat stav, který petice označila za nespravedlivý, uvedl řadu nepravdivých tvrzení. Některé zopakoval a přidal další, když o projednávání petice poté informoval na svém Facebooku.
Například nesprávně na svém Facebooku napsal, že předkladatelé petice „v Senátu zcela běžně používali slova jako „vražda““. Ve skutečnosti však slovo vražda na jednání pléna Senátu používal pouze pan senátor Šimetka, resp. s panem senátorem Láskou.

Předkladatelé petice toto slovo nepoužili ani jednou. Pokud jde o jiné nepravdy, pak např. v Senátu pan senátor chybně uvedl, že „drtivá většina ukončení těhotenství se děje pomocí medikamentózní metody, pomocí tabletek“. Není to pravda. Farmakologických potratů např. v roce 2021 bylo 5438 z celkového počtu 15492 umělých potratů. Nebyla tedy v zásadě pravdivá ani jeho následná poznámka, že v současnosti je v ČR prováděno „něco mále přes 10 tisíc“ umělých potratů.

Nepřesně pan senátor Šimetka na jednání uvedl, že „[z]amezovat […] ženám v přístupu k bezpečným, legálním potratům je porušováním řady lidských práv, zakotvených v mezinárodním právu“. Naopak. Ve skutečnosti lze uvést pádné argumenty, že zákony umožňující umělé potraty jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána (např. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech; Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o lidských právech a biomedicíně).

Pan senátor Šimetka také chybně, resp. manipulativně uvedl, že v „USA, ve státech se zákazem potratů, je až 3x vyšší riziko mateřské úmrtnosti oproti státům s přístupem k bezpečnému potratu“. V USA ve státech s aktuálním zákazem potratů se průměrná mateřská úmrtnost pohybuje na úrovni asi 33 úmrtí na 100 tis. porodů a ve státech s povolenými potraty asi 21 úmrtí na 100 tis. porodů (jde o údaje za období 2018–2021). Zmíněné riziko je vyšší asi 1,6krát, nikoliv třikrát. Za manipulací lze považovat fakt, že pan senátor Šimetka tím naznačoval příčinnou souvislost zákazu potratů s rizikem mateřské úmrtnosti. Taková úvaha je vadná proto, že restrikce v přístupu k potratům byly v daných státech USA zavedeny až po rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2022. Lze říci, že vyšší mateřská úmrtnost není zapříčiněna zákazem potratů. V USA souvisí vyšší mateřská úmrtnost spíše s rasou (černošky mají vyšší mateřskou úmrtnost, jsou také hustěji zastoupeny ve státech se zákazem potratů) a dostupností zdravotní péče (státy USA s vyšší mateřskou úmrtností jsou státy s vyšším procentem populace žijícím na venkově, s čímž bude také jistě souviset oddálení prenatální péče; státy s vyšší mateřskou úmrtností mají méně nemocnic a méně gynekologů a porodníků na počet obyvatel, v porovnání s Českou republikou jich mají asi 3x méně na počet obyvatel, v porovnání s Polskem asi 7x méně; pokud jde o porodní asistentky, těch v USA mají asi 10x méně na počet obyvatel ve srovnání s Českou republikou, v porovnání s Polskem asi 20x méně).
Ve vystoupení pana senátora Šimetky bylo možné vidět jednak jeho omezené znalosti základních právních principů. Například se zdá, že není obeznámen s tím, že právo na život není sociálním právem, ale právem lidským, které náleží každému člověku pouze z toho faktu, že je člověkem, že je lidskou bytostí. Proto nelze vést diskuze o tom, kterým lidem lze umožnit usmrcovat jiné nevinné lidské bytosti. Zákony umožňující jedněm lidem usmrcovat jiné jsou nepřípustné i když může být takové usmrcování pro někoho nějakým způsobem výhodné.

Pan senátor Šimetka slabší znalosti prokázal ale i v oblasti své odbornosti. Kromě již zmíněných chyb týkajících se poměru počtů potratů farmakologických a nefarmakologických a neznalosti příčin mateřské úmrtnosti, na svém Facebooku uvedl, že by po zákazu potratů nebylo „zřejmě možné řešit případy mimoděložního těhotenství“ a že by nepřípustnost potratů měla negativní dopad na zdraví žen. Není to přesné. Nepřípustnost usmrcení nenarozeného dítěte nezabraňuje lékařům v krajních případech podniknout takové kroky, které jako nezamýšlený – i když předvídaný – důsledek bude smrt dítěte. Dublinská deklarace o mateřském zdraví skupiny asi 240 gynekologů a porodníků a několika stovek dalších lékařů k tomu uvádí: „Ako skúsení odborníci a výskumníci v pôrodníctve a gynekológii, potvrdzujeme, že priamy potrat – cielené zničenie nenarodeného dieťaťa – nie je medicínsky potrebný na záchranu života ženy. Potvrdzujeme, že je podstatný rozdiel medzi potratom a potrebnými medicínskym krokmi, ktoré sú vykonané aby zachránili život matky, aj v prípade, že takéto kroky vyústia v stratu života nenarodeného dieťaťa. Potvrdzujeme, že zákaz potratov v žiadnom prípade neovplyvňuje dostupnosť optimálnej starostlivosti o ženy.“

Zmíněná slova lékařů potvrzují rovněž statistiky. V Irsku – donedávna státu s jedním z nejpřísnějších protipotratových zákonů – je míra mateřské úmrtnosti srovnatelná s mírou jiných států Evropy, v porovnání s Českou republikou byla svého času dokonce nižší. V roce 2013 byly mezi 15 státy s nejnižší celosvětovou mateřskou úmrtností také 4 státy s nejpřísnějšími protipotratovými zákony: Andora, Irsko, Malta, Polsko. Podle nedávného reportu Světové zdravotnické organizace má Polsko prakticky nejnižší míru mateřské úmrtnosti na světě (opět se lze zamýšlet, že jedním z důvodů může být všeobecná dostupnost péče, v Polsku mají na počet obyvatel ve srovnání s Českou republikou asi dvojnásobek gynekologů, porodníků i porodních asistentek).

Vystoupení pana senátora Šimetky odhalilo i jeho neochotu pomáhat ženám, které překvapilo nečekané těhotenství, resp. jeho černobílé, rigidní vidění, neochota podstoupit nějakou nejistotu. To bylo patrné, když se pan senátor Šimetka pokusil spojit zákaz potratů v Polsku s údajně „v podstatě nejhorší[m] sexuální[m] vzdělávání[m]“ a „jed[ním] z nejhorších přístupů k antikoncepci“ v Polsku a současně s „velmi nízk[ou] fertilit[ou] s velkým demografickým problémem do budoucna“. Jednak je zajímavé, že lidé, kteří jsou podle pana senátora tak špatně sexuálně vzdělaní a mají jeden z nejhorších přístupů k antikoncepci, mají nejmenší potratovost, a současně i nízkou porodnost. Rozumnější se zdá být, že Poláci ne že jsou nevzdělaní, a proto – jak si asi pan senátor Šimetka myslí – nechodí na potraty a nemají děti, ale spíše jsou v oblasti rodičovství zodpovědní. Dále, zdá se, že pan senátor Šimetka má představu, že hlasováním za zrušení potratového zákona by mu někdo zakázal hlasovat pro legislativu podporující vzdělávání a podporující porodnost (zde lze spatřovat onu rigiditu, černobílé vidění: zrušení potratového zákona podle pana senátora jako by znamenalo automaticky zákaz pomáhat, potratový zákon jako by pro něj představoval jediný lék na problémy státu). Jeho neochota pomáhat ženám se pak projevila, když se hlasovalo o samostatném bodu, zda má Senát apelovat na vládu, aby přijala ekonomická opatření na podporu nečekaně těhotných žen. Pan senátor Šimetka hlasoval explicitně proti tomuto bodu.

Senátorka Kordová Marvanová

Vystoupení paní senátorky Kordové Marvanové se neslo v podobném duchu – zdálo se, že nedostatečně reflektuje rozdíl mezi sociálními právy a lidskými právy. Nezamýšlela se, nad tím, zda aplikací potratového zákona dochází či nedochází k porušení práva na život nenarozených lidí, ale jen že by jeho zrušení mohlo přinést lidská neštěstí. Paní senátorka Kordová Marvanová v reakci na jeden z návrhů paní senátorky Kovářové, také vyjádřila obavu z toho, že by se rodičovské spory o děti mohly stát předmětem soudních sporů od okamžiku početí.

K tomu lze říci, že soudním sporům rodičů týkající se jejich dítěte od okamžiku početí tohoto dítěte nic nebrání. Zrušením potratového zákona by se – pokud jde o možné soudní spory mezi rodiči – v zásadě nic nezměnilo. Občanský zákoník v § 25 hovoří o počatém a nenarozeném dítěti, tedy hovoří o člověku. O počatém dítěti hovoří rovněž § 683, § 778. O počatém, ještě nenarozeném dítěti hovoří výslovně rovněž § 779, odst. 1. V odst. 1 § 790 se hovoří o nenarozeném dítěti a otcovství muže k tomuto nenarozenému dítěti. Podle § 687 mají manželé povinnost společně pečovat o děti. Podle § 692 odst. 2 může soud na návrh jednoho z manželů nahradit souhlas druhého manžela, pokud se nedohodnou o podstatné záležitosti rodiny. Rozhodnutí o podstoupení potratu je jistě záležitost, která se rodiny týká podstatně. Podobně podle § 920 odst. 3 soud může na návrh těhotné ženy uložit pravděpodobnému otci nenarozeného dítěte, aby předem poskytl částku potřebnou k zajištění výživy dítěte. Nic tedy nebrání tomu, aby spory rodičů o život nenarozeného dítěte rozhodovaly soudy již nyní.

Vystoupení paní senátorky Kordové Marvanové se neslo dále v duchu podléhání dezinformacím o Polských poměrech a nedostatkem porozumění obecným dopadům zákonů na společnost. Zároveň se soustředila spíše pouze na slovní deklaraci ochoty pomáhat. I když paní senátorka Kordová Marvanová slovně vyjádřila podporu veškeré pomoci ženám, které se ocitnou v situaci, že nechtěně otěhotněly, při hlasování o konkrétním návrhu, bohužel stejně jako pan senátor Šimetka, hlasovala i ona explicitně proti tomu, aby Senát vyzval vládu k přijetí ekonomických opatření na podporu těchto žen.

Pokud jde o společenské poměry, paní senátorka Kordová Marvanová v podstatě vyjádřila obavy z nedostatečné připravenosti společnosti na zákaz potratů. Vyslovila obavu, že zákaz potratů by ve společnosti mohl vyvolat protesty nebo že nebude dodržován, že ženy ze zoufalství budou dělat zoufalé věci.

Tento postoj lze považovat za příliš pesimistický. Nebere v úvahu fakt, že lidé přirozeně nechtějí dělat špatné věci. Lze mít za to, že mnoho žen, které dnes jdou na potrat, tak je to proto, že se to tzv. „může“. Lze mít za to, že pokud by byly potraty zakázány, většina žen by se zákazu podřídila, podobně jako se podřizuje tomu, když jim je potrat odmítnut po 12. týdnu těhotenství. To podporuje i jeden nedávný výzkum (Ushma D. Upadhyay, M. Antonia Biggs, Diana Greene Foster, The effect of abortion on having and achieving aspirational one-year plan, BMC Women‘s Health, 2015, 15(102)), který se zabýval aspiracemi žen. Zjistil, že ženy, kterým byl potrat odmítnut, změnily své postoje v tom smyslu, že uváděly více jako své roční cíle cíle, které se vztahovaly k dětem, méně k zaměstnání a ke vztahu. Lze to interpretovat tak, že po zákazu potratů ženy nezačnou páchat nelegální potraty, ale spíše změní své postoje, zaměří se na prospěch svého dítěte. Že není potřeba očekávat žádné dramatické protesty lze dovozovat i z již klasického výzkumu LaPiera (Richard T. LaPiere, Attitudes vs. Actions, Social Forces, 1934, 13(2), str. 230–237), který poukázal na to, že lidé často jednají jinak než jak verbálně prohlašují, že by jednali. Na projednávanou situaci to lze vztáhnout tak, že i když společnost bude většinově verbálně deklarovat své přesvědčení o ženském právu na potrat, pokud se žena dostane po zákazu potratů do situace, za které by dnes žádala potrat, usilovat o něj nebude, ale podřídí se zákazu a řešení své situace bude hledat v jednání, které nepůjde přímo proti základním lidským hodnotám. Další výzkumy, které napovídají tomu, že není třeba mít obavu ze zavedení ochrany života nenarozených lidí, jsou výzkumy, které poukazují na to, že člověk má problémy předpovídat intenzitu a délku svých budoucích emocí. Je známo, že i extrémní události ovlivňují dlouhodobé štěstí člověka méně, než většina lidí předpokládá. Na projednávanou situaci se to dá vztáhnout tak, že i když si někdo myslí, že zákaz potratů by pro něj byl tragédií, po několika měsících ho tato situace už pravděpodobně nebude emočně ovlivňovat. Bude dál žít svůj život přizpůsobeně nové situaci.

Jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století, Gordon W. Allport napsal, že „psychologové dobře vědí, že když opadne počáteční rozruch, většina lidí přijme výsledky voleb nebo legislativní opatření celkem ochotně. […] A přijme je zvlášť ochotně, pokud je legislativa ve shodě s jejich osobním svědomím“ (Gordon W. Allport, O povaze předsudků, Praha 2004, s. 485). Allport píše, že „[v]lastní předsudky [lidí] sice mohou přimět k odporu a protestům proti navrhovaným zákonům, ale pak si mohou vydechnout úlevou, když je zákon ve shodě s [jejich] „lepším já“ schválen – a vstoupí do života.“ Allport uznává, že „[z]ákony sice neodradí veškeré násilí, ale určitě fungují jako zábrana. Odradí každého, koho odradit lze. Nezastraší kompulzivní fanatiky a demagogy – pyromana také nezastraší zákony proti žhářství. […] Dá se říci, že zákony krotí střední skupinu smrtelníků, kteří je potřebují jako spolehlivého rádce při formování svých zvyků.“ (tamtéž, str. 486)

V souvislosti s potratovým zákonem a jeho případným zrušením si lze vzpomenout na lékaře, kteří – jak říkají – neradi provádějí potraty. Lze mít za to, že po zrušení potratového zákona by si oddechli především oni.

Allport byl výslovným zastáncem toho, že „není tak úplně pravda, že legislativa musí počkat na to, až budou lidé vychováni – určitě ne na to, až budou vychováni úplně a dokonale, protože legislativa sama je součástí výchovného procesu.“ (tamtéž, str. 486).

Senátorka Šípová

Pokud jde o vystoupení paní senátorky Šípové, to bylo projevem citově zabarvených slov bez nějakého faktického obsahu, bez předložení nějakého relevantního argumentu. Opět se nezabývala tím, zda potratový zákon neodporuje lidské důstojnosti, když umožňuje usmrcovat nevinné nenarozené lidské bytosti. Namísto toho v podstatě jen opakovala, že žena nejlépe ví, co je pro její dítě nejlepší, a tedy i ví, když je pro život (sic) jejího dítěte nejlepší nechat jej usmrtit. Její víra v možnost nechat si usmrtit nenarozené dítě se však zdá být odporující právu na život každého člověka, které je potvrzeno i v Listině základních práv a svobod. A stejně jako u pana senátora Šimetky bylo možné ve vystoupení paní senátorky Šípové postřehnout strach z nejistoty a určitou rigiditu, a dokonce předsudky či nedůvěru vůči ženám. Paní senátorka Šípová si například nedokázala představit (alespoň podle svých slov), jak by se mělo postupovat vůči ženám, které by v důsledku např. nějaké sportovní aktivity v rané fázi těhotenství potratily.

Zdá se to poměrně jednoduché. Zrušením potratového zákona by zdravotníci neměli možnost provádět potraty, a konsekventně by byli stíháni za takové přímé porušení práva nenarozeného dítěte na život. Jinými slovy, podstatou požadavků petice bylo zrušení nespravedlivého zákona. Pokud jde o spontánní potraty, ty z definice vylučují úmysl. A ve spojení s přesvědčením, že lidé přirozeně nechtějí páchat zlo, není důvod mít vůči ženám, které spontánně potratí, předsudky a nějak vůči nim „postupovat“. Pokud žena spontánně potratí, pak je na místě uznat její emoce. Být ji oporou ať už bude pociťovat smutek nebo např. úlevu.

Pokud jde o hlasování o návrhu, aby Senát vyzval vládu k přijetí ekonomických opatření na podporu (nečekaně) těhotných žen, paní senátorka Šípová sice nehlasovala explicitně proti návrhu, ani ho však nepodpořila, zdržela se hlasování.

Prostě pomoct

Představená vystoupení senátorů, vedle toho, že obsahovala nepravdivé a zavádějící argumenty, vykazovala nepochopení rozdílu mezi sociálními právy a základními lidskými právy. Dalším významným aspektem jejich vystoupení byly neodůvodněné obavy z důsledků zrušení potratového zákona.

Ano, je lákavé raději nabídnout „rychlé řešení“, než snášet trápení druhého člověka. Proto se snad zmínění senátoři nechtěli vzdát „rychlého řešení“ v podobě potratového zákona a navíc odmítli iniciování pomoci nečekaně těhotným ženám. Lidem v krizové situaci by se však neměla nenabízet „rychlá řešení“, chtělo by se říct „konečná řešení“. Nečekaně těhotná žena by neměla být výjimkou. Snad senátory sobotní Pochod pro život do budoucna povzbudil, že stačí „prostě pomoct“. Organizátorům Pochodu pro život patří velký dík, že tuto pravdu připomněli.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články