„Maminko, věšejí žebráka!“ Osudy mužů a žen, které komunistická justice poslala na smrt

Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.

Začněme od začátku. Kdo byl první popravený po politickém procesu?

První popravený byl Slavoj Šádek: brzy ráno 19. února 1949, tedy skoro přesně rok po komunistickém puči. Asi deset minut po něm byl popraven Miloslav Choc, který provedl 27. května 1948 atentát na Augustina Schramma – to byla velmi temná postava, spekuluje se, že mohl být zapleten do vraždy Jana Masaryka. Šádek byl Chocův přítel, oba byli mladí národní socialisti, oba byli velmi nespokojeni s poúnorovým vývojem a byli odhodláni proti tomu něco dělat. Po roce 1989 se občas psalo, že Choc Schramma nezastřelil, že to byl komplot Státní bezpečnosti, ale to je málo pravděpodobné. V každém případě trest smrti pro oba, tedy i pro Šádka, který mu sice pomáhal, ale atentátu se přímo neúčastnil, lze označit za justiční zločin. Byl to první proces Státního soudu Praha, kde padla většina hrdelních rozsudků.

Kolik z těch 266 popravených bylo spojeno s nějakou formou ozbrojeného nebo násilného odboje? Kolik lidí do toho prostě šlo natvrdo?

To bylo pro mě samého překvapením. Připomínám to rozdělení na 232 obětí nesporně politického charakteru a na 34 případů, jež jsme vydělili zvlášť a nazvali je „Kriminální případy nesoucí stopy politické manipulace a případy v minulosti vydávané za politické“ – ty tedy do té odpovědi nebudu započítávat. Tak z těch 232 politických je těch, kteří vykonávali nějakou ozbrojenou činnost jako sabotáže a atentáty, 22 procent. Nejdůležitější a největší skupina je ale těch, kteří se zapojili do nějaké zpravodajské činnosti obvykle spojené s aktivitami československého exilu. To jsou jednak agenti chodci neboli kurýři, kteří přecházeli hranice: těch bylo popraveno 43, ale jsou mezi nimi i lidé, kteří jim pomáhali nebo jim poskytovali nějaké informace, i to samo o sobě vedlo v některých případech též k trestu smrti. Toto je tedy nejpočetnější skupina. V pořadí třetí jsou pak ti, kteří chtěli vyvolat ozbrojené povstání nebo se jen připravovali na to, že na něm budou participovat, až k němu dojde.

Ještě se chci zeptat, kdo byl nejmladší popravený?

Jaroslav Kysela. Bylo mu osmnáct let a osm měsíců. Popravili ho v říjnu 1950 za to, že uprchl z Jáchymova. Byla to celá skupina, z demonstrativních důvodů tam padly čtyři tresty smrti. Jeho maminka samozřejmě žádala o milost, nebylo jí vyhověno, tak aspoň žádala o vydání ostatků, taky jí nebylo vyhověno. Zato jí po čase přišla složenka, aby zaplatila pitvu… A chcete-li se zeptat, kdo byl nejstarší, tak to byl konfident Josef Hruška, kterému bylo 66 let.

To byl proti Kašparu Kaplíři ze Sulevic mladík, tomu bylo pětaosmdesát, když mu kat Mydlář setnul hlavu. Ale ještě bych připomněl smutný případ toho chudáka, kterého popravovali ochrnutého a museli ho na šibenici doslova vyvléct.

Ano, myslíte jednadvacetiletého Stanislava Plichtu z případu Babice, on byl ochrnutý následkem té přestřelky v poli. Dlouhou dobu ho dávali do pořádku, což se nepodařilo, bylo rozhodnuto, že bude popraven ochrnutý. Zachoval se protokol z jeho popravy, z něhož vyplývá, že umíral pětadvacet minut, což nejspíš souvisí s tím jeho tělesným handicapem. Bylo to velice kruté. Ještě na šibenici s oprátkou na krku křičel: „Nedá se to ještě nějak zařídit? Věšejí žebráka! Žebráka věšejí, maminko, věšejí žebráka!“ Podle suchého úředního záznamu tato slova prý „vykřikoval hysterickým způsobem“.

Byla odsouzena k trestu smrti vedle Milady Horákové ještě nějaká žena?

Ne, z politických důvodů jenom Milada Horáková. Ale první adeptkou na popravenou ženu v komunistickém Československu byla Vlasta Charvátová. To byla mladá žena se strašlivým osudem. Účastnila se příprav na druhý pokus o převrat, který byl naplánovaný na 16. května 1949. Dokonce se pokusila se svým manželem osvobodit některé politické vězně z věznice v Litoměřicích, přitom postřelila jednoho dozorce, pak se jí podařilo utéct. Později po svém zatčení byla navzdory svému těhotenství krutě mučena, o dítě přišla. Nejdřív se asi počítalo s tím, že dostane trest smrti, pak k němu byl odsouzen jen její manžel, ten byl popraven. Ona dostala doživotí, propuštěna byla v roce 1963, zemřela v roce 2002, na své přání byla pohřbena v Motole na místě, kde byly v roce 1965 tajně uloženy některé urny s popelem popravených z pankrácké věznice. Podařilo se zjistit, že by tam měla být i urna jejího prvního manžela. Tak spočinula vedle něj.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten si můžete objednat ZDE.