Václav Bělohradský vydává knihu Zaslepená společnost. Filozof některé eseje publikoval i v Echu
ESEJE VÁCLAVA BĚLOHRADSKÉHO
Filozof Václav Bělohradský přichází s novou knihou Zaslepená společnost: Eseje z doby těsně před koncem. Kniha vychází v rámci edice Sociologické aktuality v nakladatelství Karolinum a nabízí přes 400 stran esejů a filozofických textů, které vycházely i v Týdeníku Echo. Sbírka esejí se zaměřuje na otázky, které Bělohradského dlouhodobě provázejí: jaká etika a politická kultura odpovídají antropocénu – věku, v němž lidstvo nese odpovědnost za planetu Zemi.
Kniha je určena čtenářům, které zajímají hlubší úvahy o současné společnosti, politice a kultuře. Díky tomu, že autor propojuje veřejnou reflexi s akademickým přesahem, osloví nejen odborníky, ale také širší veřejnost se zájmem o filozofii, sociologii a politiku. „Když naše představy o demokracii zjednodušíme, lze ji definovat jako způsob vlády, který maximalizuje pravděpodobnost, že si lidé zvolí změnu spíše než katastrofu,“ píše se v anotaci.
V knize je i řada esejů a textů, které Václav Bělohradský publikoval v Týdeníku Echo. Například esej Zaslepená společnost. Když nevidět je přikázáním…, která inspirovala název knihy, vyšla v dubnu 2025. Vydání knihy přichází v době, kdy roste tlak na reflexi klimatické krize, digitálních technologií i institucí demokracie. Bělohradského pohled tak může nabídnout stimulující perspektivu na to, jak by lidé, instituce i společnosti měly jednat v době mnoha výzev.
Podle nakladatelství Karolinum se sbírka esejů zabývá i společenskou svobodou. „V každé svobodné společnosti spolu soupeří ve veřejném prostoru na jedné straně ti, kdo se snaží změnu urychlit, aby hrozící katastrofu odvrátili, a na straně druhé ti, kdo hlasatele katastrofy prohlašují za nebezpečné radikály zastrašující „obyčejné lidí“ a hájí zatvrzele status quo. Spor o klimatické změny je toho poučným příkladem. Když „veřejní intelektuálové“ přitáhnou pozornost k osudovým otázkám a ty začnou rezonovat ve veřejném prostoru, formují se většinová a menšinová „názorová uskupení“, která ale nejsou nějakým jen shlukem zálib a preferencí. Názory jsou to, co bylo vystaveno sporům veřejného užívání rozumu, obstálo v nich a získalo tak váhu ve veřejném prostoru,“ uvádí synopse.
Patří k nejvýraznějším českým filozofům a sociálním teoretikům posledních dekád. Je řazen mezi postmoderní myslitele a tzv. autentické žáky Jana Patočky. Od 70. let působí střídavě v Česku a Itálii, kde dlouhodobě vyučoval na univerzitách v Terstu a Janově. Do českého intelektuálního prostředí vstoupil jako kritický myslitel, který propojuje politickou filozofii, sociologii, ekologické myšlení i reflexi současné demokracie. Vedle řady odborných publikací pravidelně přispívá do českého tisku a jeho eseje vycházely například v Týdeníku Echo, Salonu Práva či v Lidových novinách. Bělohradský je považován za autora, který vyvolává diskusi a nebojí se kritizovat ani zavedené struktury, ani pohodlné „zdravé rozumy“. Díky tomu patří mezi málo českých filozofů, jejichž jméno rezonuje dlouhodobě i mimo akademické prostředí.
