Ti, kdo berou dotace, mají v Evropě méně svobody, než ti, kdo je platí
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
EVROPSKÁ KOMISE
Listopad se v Evropském parlamentu ponese mimo jiné v duchu takzvaného grilování kandidátů do Evropské komise, které navrhla její šéfka Ursula von der Leyenová. ...
Nová polská vláda Donalda Tuska, bývalého předsedy Evropské rady, získala důvěru parlamentu teprve před sedmnácti dny. Do vládnutí se pustila pěkně zostra, když vyčistila vedení veřejnoprávních médií takovým způsobem, že se Poláci dokonce museli obejít bez hlavních televizních zpráv. Detaily popisoval tento týden kolega Ondřej Šmigol.
Není naopak známo, že by zapracovala na nějakém vyztužení právního státu. A že by Evropská komise, která předtím právě kvůli obavám o právní stát zmrazila Polákům pět miliard eur (123 miliard korun) dotací z Národního plánu obnovy, což jsou speciální fondy, které vznikly za pandemie covidu, důkladně a hluboce prověřila, že už se právní stát do Polska navrátil. Pokud tedy nejsou důkazem ty personální čistky ve státních médiích.
Včera se ale polská ministryně pro rozvojové fondy a regionální politiku Katarzyna Pelczynská-Nalenczová pochlubila na síti X, že zmrazené dotace již byly Polsku uvolněny. „S radostí oznamuji, že pět miliard bylo právě převedeno na Polsko z programu REPowerEU… Jsou to peníze na levnou energii pro polské občany.“ To byla rychlost. Sedmnáct dní po změně vlády.
Vysvětlovat to jinak než úplně odlišným metrem, který Brusel bral na bývalou konzervativní a současnou liberální vládu, by bylo zbytečné. Nikdo se to ani nesnaží zastírat.
Evropské dotace, kromě řady jiných škod, které páchají ve společnosti a ekonomice celé Unie, jsou pákou, kterou má Brusel na vlády zemí, jež nedrží ideovou linii.
Tedy v zemích, které jsou čistými příjemci a ze společné pokladny výrazně víc berou, než do ní platí. To je případ Polska, které je jednou ze zemí, kam teče dotací po odečtu plateb úplně nejvíc. Velkým čistým příjemcem je i Maďarsko. Proto jsou si v Bruselu dost jistí, že Viktor Orbán může sice vykřikovat různé věci, ale nakonec vždy udělá, co se po něm bude žádat. Protože je závislý na evropských dotacích. Má mentalitu dávkaře, s nímž si financiér vždycky pohraje.
Evropská unie svoji politiku prosazuje penězi. Může se nám to nelíbit, můžeme na to nadávat, ale tohle je fakt. Tak to funguje. Viktor Orbán by o tom mohl mluvit nejvíc. Jenže nebude, protože nechce přijít o dotace. Brusel ho má v hrsti.
Úplně jiná pravidla platí pro země čistých financiérů. Kdyby čistě teoreticky vítěz nizozemských voleb Gert Wilders poskládal vládu, byla by to pro byrokraty v Bruselu noční můra. Jenže by si na něj netroufli. Nepředváděli by mu to, co Polákům. A Wilders by se před nimi neklepal jako Viktor Orbán. Nizozemsko je v přepočtu na obyvatele jedním z největších čistých plátců. Wildersovi by neměli co zmrazit. To by spíš mohl nizozemské odvody zmrazit on.
Jistě je tu precedens z roku 2002, když se do vlády v Rakousku dostal Jörg Haider. Brusel proti Vídni vystartoval, ale finančně si nic dovolit nemohl. Také Rakousko je velkým čistým plátcem. Takže se prováděla diplomatická, nikoliv finanční ostrakizace.
Lekce je zřejmá. Ten, kdo platí, má větší svobodu a jistotu, že mu Evropská unie nebude mluvit do vnitřní politiky, než ten, kdo bere a je závislý na evropských dotacích. Dotace politickou svobodu a manévrovací prostor výrazně omezují. Polský příběh to ukazuje hodně jasně.