Teplická hlava na míse

GENIUS LOCI

Teplická hlava na míse
Teplice, které se na nádraží pro jistotu jmenují Teplice v Čechách, jsou mimořádně zajímavým místem. Není asi v těch Čechách druhé takové, kde se dějiny úplně převrátily naruby, kde by se z města nejluxusnějšího stalo město z nejzbědovanějších. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Jak mi bylo řečeno, minerální voda je v Teplicích radioaktivní, takže se nepije, nýbrž se v ní jen koupe. Nebo namáčí a převaluje. Tryská z Pravřídla, v kterém si kdysi, podle Václava Hájka to bylo v roce 762, spařilo kopýtko prasátko, což vedlo k objevu lázní. Pasáčci přišli na to, že i pro ně je příjemné se v teplé vodě ráchat a že jim to dělá dobře na klouby. O teplých vodách pod Krušnými horami, kterým říkali Les divokých sviní, však věděli už Keltové, možná se tady objevili i nějací zbloudilí Římané, protože při vykopávkách v roce 1879 se našly římské mince z období raného císařství, možná je tam někdo hodil do pramene jako oběť nějaké nymfě. Nebo je tam při těch vykopávkách nastrčil nějaký patriot z Teplitz-Schönau, který chtěl, aby se jeho město, či tedy dvouměstí, proslavilo jako Cáchy v Čechách, Aachen in Böhmen.

Tehdy se totiž právě Teplice dostaly do problémů, neboť vlivem těžby uhlí se něco stalo s prameny a na čas Pravřídlo přestalo pravřít. Trvalo to asi dva roky, ale během nich byly Teplice definitivně přeskočeny Karlovými Vary a možná i Mariánkami, z čehož se mnohem starší a kdysi mnohem slavnější „české Cáchy“ už nikdy nevzpamatovaly. Pak prameny zas naběhly, ale to už se pomalu všechno sunulo k moderní době, která lázním v pravém slova smyslu moc nepřeje. Dvacáté století, tedy především jeho druhá polovina, to pak byl už úplný masakr, zvlášť pro Teplice.

 

Sám jsem účinky vody, která opravdu dosahuje teploty vody ve vaně, vyzkoušel v zařízení jménem Thermalium. To je postavené před několika lety na místě, kde se lázně provozovaly od středověku. Teď je to moderní, betonové, našedlé, minimalistické, drahé (290 Kč na 90 minut), ale docela dobré, prostě teplý bazén. Ve znaku má takovou podivnou tlamu. Tu jsem považoval za tlamu buldočí, ale když jsem se zeptal, kde se vzala, slečna, u které jsem platil, řekla, že je to hlava lvice z 16. století. Když jsem se pak důmyslně dál ptal, jaké lvice, hleděla na mě udiveně, proč to potřebuju vědět. Já to přitom vůbec nepotřeboval vědět, jenom mě zajímalo, jestli to má nějakou souvislost s tím prasátkem, nebo možná s hlavou svatého Jana Křtitele, kterou mají Teplice ve znaku. Tuto vousatou hlavu na míse kupodivu ze znaku neodstranili ani komunisté, kteří jinak s Teplicemi během své vlády zatočili věru vydatně. Ale souvislost není nutné vidět ve všem. Jan Křtitel se do znaku dostal díky klášteru benediktinek založenému v polovině 12. století; ty měly v regulích povoleno věnovat se lázeňským službám. Jan Křtitel je z jakýchsi důvodů patronem balneologie a termálních pramenů, možná i minerálních vod jako takových. Teď si vlastně ten důvod uvědomuju: jako křtitel jednak poléval zájemce vodou, byl tedy něco jako lázeňský, a ta voda se jeho přičiněním proměňovala ve vodu svěcenou. Významné také je, že v nedalekém Oseku, kde byl klášter cisterciácký, měli relikviář s kouskem Janova prstu, který se našel v Jeruzalémě za křižáckých válek: ona se tedy měla nalézt celá kostra, nevím, zda s hlavou… Bohužel relikviář s prstem se ztratil po roce 1945, ale tehdy se toho ztratilo z kraje víc.

Foto: Jiří Peňás

Chtěl bych ale říct, že Teplice, které se na nádraží pro jistotu jmenují Teplice v Čechách, jsou mimořádně zajímavým místem. Není asi v těch Čechách druhé takové, kde se dějiny úplně převrátily naruby, kde by se z města nejluxusnějšího stalo město z nejzbědovanějších. Historicky se to přihodilo během docela krátkého období, nějakých sto let, ale důkladně. Sice úplně nezanikly jako blízký Most, ale jinak je v nich všechno opačně: kdysi shromaždiště smetánky Evropy, dneska sociální dno, kdysi Goethe s Beethovenem, dneska, já nevím, ruský mafián spřáhnutý s arabským klanem, prostě zdevastované město v Sudetech zahalené smogem a ožrané ze všech stran povrchovými doly. Vím, že to je, či spíš byl, samozřejmě velmi povrchní dojem, ale povrch je důležitý, často už dál člověk nepronikne. Před lety jsem chodil Teplicemi a hledal ulici, kde by nebyla herna. Než jsem od nádraží Masarykovou ulicí s domy z lepších časů polepenými řvavými reklamami, často dvojjazyčnými, česko-ruskými, došel na Benešovo náměstí, napočítal jsem sedm kasin, ale k Monte Carlu to mělo daleko, spíš herních doupat, jinak vetešnictví, čínské vývařovny, obchody s drekem za pár šupů a zas herna, doplněná nehtovými salony. Kombinace mužské vášně pro automaty a ženské touhy po neonových dračích nehtech. Chudoba má v naší době podobu automatů a umělých nehtů, nejlepší dělají asijské kutlochy v Teplicích. Kasin a heren je teď už méně, v tom asi zapůsobila represe, i azbuky, myslím, ubylo, zato se mi zdálo, že je víc opuštěných domů a hlavně vil, většinou pořád krásných, i když všelijak poškozených. Nikde asi není u nás tolik krásných vil z oněch časů krásných vil jako v Teplicích. A v Šanově, pokud to rozlišujeme.

V tomto areálu socialistické moderny stojí prosklená prapodivnost, jakýsi ochoz, snad cosi jako kolonáda, ale chtěl bych vidět, kdo by se v ní kolonádizoval čili korzoval. Teď jsem tam ale šel a vlastně se mi ta věc líbila.
V tomto areálu socialistické moderny stojí prosklená prapodivnost, jakýsi ochoz, snad cosi jako kolonáda, ale chtěl bych vidět, kdo by se v ní kolonádizoval čili korzoval. Teď jsem tam ale šel a vlastně se mi ta věc líbila. Foto: Jiří Peňás

V jednom dobrém knihkupectví jsem si koupil knihu Teplice z pasecké edice Zmizelé Čechy. V ní jsem si mimo jiné přečetl soupis nekonečných demolicí, které začaly hned po skončení války „asanací“ židovského ghetta. Tady aspoň byl důvod, neboť bylo silně poškozeno bombardováním na konci války – nemluvě o zločinně vypálené synagoze z roku 1882: o to se postarali nacisté a podobná sběř v noci ze 14. na 15. března 1939, čímž byl oslaven vstup vojsk do zbytku Čech a Moravy. Ale za další barbarství jsou už odpovědní Češi, kteří zplanýrovali polovinu starých Teplice, zastavilo se to až na konci osmdesátých let, a to se uvažovalo, že by Teplice byly vybagrovány stejně jako Most, protože uhlí je holt uhlí a co s nějakou veteší po Němcích? Na zplanýrovaných ulicích, které byly kdysi plné výstavních obchodů, kaváren a hotelů, v 80. letech postavili Prior, kulturák a okresní výbor KSČ. Vše ve stylu bunkrózního brutalismu, který někomu po letech už zas připadá hezký. Já si vždy vzpomenu na postavu zločince Bavora (hrál ho komunista Buchvaldek), předsedy národního výboru z Dietlova orwellovského seriálu Muž na radnici, jak ukazuje, co mu nějaký jiný zločinecký architekt (hrál ho František Němec) nakreslil a jak se musí vybourat polovina města, aby se konečně lidem rozsvítilo v těch jejich měšťáckých palicích. To je významná a historii tvořící scéna, ta by měla být povinná! Tak zbourali půl města a mají tam tohle.

V tomto areálu socialistické moderny stojí prosklená prapodivnost, jakýsi ochoz, snad cosi jako kolonáda, ale chtěl bych vidět, kdo by se v ní kolonádizoval čili korzoval. Teď jsem tam ale šel a vlastně se mi ta věc líbila. Bílé kovové trubky a skleněné výplně, takový industriální skleník, trochu jako cesta do podivné laboratoře, zároveň estetika diskotékových let osmdesátých, ke které cítím těžkou nostalgii. Nevede nikam, moc k ničemu asi není, smysl lázeňské kolonády, tedy místa, kde se korzuje, prochází a srká z kelímku voda, zcela postrádá, ale tím spíš je to vlastně dojemné. Taková skleněná cesta odnikud nikam, doplňující zaprášenou a křiklavou otlučenost krásných secesních domů, které zbyly. Nepochopitelné proluky, trsy paneláků, brutalistické stavby, kterými se snažili plánovači zakrýt prostor po nesmyslných asanacích čili bouráních. Jako by z krásné ženy někdo udělal Frankensteina, přešil ji naruby, nechal vyhladovět a navykl na velmi sprosté pití.

Foto: Jiří Peňás

A přesto to město pořád nese pozoruhodnou krásu, která je ale sestavena z mnoha vrstev, z nichž ta nejsvrchnější jako by k tomu městu nepatřila, neboť na ni byla narvána násilím a z nepochopení. Ale vždy, když se tam jednou za pár let objevím, jsem zas překvapen, kolik se toho tam dá nalézt, kolik tam toho zůstalo, kolik toho bylo potlačeno, definitivně ztraceno a zničeno, ale kolik se toho zas někde objeví, jako by se to město podobalo vřídlu, které může zmizet, ale pak zas někde vyvře. Na to se lze spolehnout, to je zákon termodynamiky, o tom věděl i Goethe, k němuž se příště vrátíme.

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články