Hlavně pro evropské komentátory bylo zděšení z Vanceovy nominace motivováno především jeho postojem k pomoci Ukrajině – je proti ní. Je Vance „proputinovský“? Myslím, že není, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Systém výsluh příslušníků bezpečnostních složek je už dlouho předmětem ostré debaty. Návrh na změnu současných pravidel, který by zvedl minimální hranici pro zí ...
Republikánský kandidát na prezidenta oznámil, koho si vybral do tandemu jako viceprezidentského kandidáta. Nominace řadu komentátorů v USA i v Evropě vyděsila, neboť u kandidáta detekují nebezpečné tendence k extrémní pravicovosti, agresi, ne-li k fašismu. Scéna, která se odehrává pravidelně každé čtyři roky, co pamatujeme. Přičemž pokaždé jako by to bylo poprvé – pokaždé je zrovna teď, v těchto historických volbách je osud Západu opravdu v sázce. Je rok 2024 něčím odlišný?
Američtí republikáni se opravdu nacházejí v ideologickém přechodu, jenž sice není bezprecedentní, ale opravdu se každé čtyři roky neopakuje, to je pravda. Senátor z Ohia J. D. Vance, kterého si Trump vybral, je zajímavý jednak tím, že tuto transformaci vede, ale taky tím, že je intenzivně spjatý s americkou subetnickou skupinou, jež se do nejvyšších pater americké společnosti v posledních dekádách málokdy probojovává, známou jako hillbillies (i když i tady není třeba propadat superlativům – Bill Clinton taky vyrostl ve skromných poměrech v místě, jež snese označení vidlákov, byť nepatřil přímo mezi hillbillies).
Hillbillies, žijící v pruhu Ameriky kolem Apalačského pohoří, jsou potomky přistěhovaleckého proudu označovaného jako „Scots-Irish“. I když nejsou ani čistokrevní Skotové, ani Irové. Byli to obyvatelé skotsko-anglického pomezí v dobách, kdy skotští a angličtí panovníci holdovali ustavičným nájezdům na pohraniční území druhého. Scott Alexander na svém blogu Slate Star Codex konspektoval knihu historika Davida Hacketta Fishera Sémě Albionu o anglosaských přistěhovaleckých skupinách. Ocitujme od něj svižný popis zrodu pozdějších Scots-Irish:
„V reakci na tyto tlaky se obyvatelé pohraničí militarizovali a zůstali feudálními i dlouho poté, co se zbytek ostrova začal modernizovat. Život se skládal z obdělávání půdy toho kterého brutálního válečníka, který měl zrovna navrch, následovaného náhlým povoláním do boje, následovaného krutou smrtí. Hraničáři se s tím vyrovnávali, jak nejlépe uměli, a vytvořili kulturu vyznačující se extrémní mírou klanovosti, xenofobie, opilství, tvrdohlavosti a násilí.“
Po nastolení anglicko-skotské unie se panovníci hleděli takto založeného obyvatelstva zbavit a nahradit ho jiným, lépe ovladatelným (nakonec se nejlépe osvědčily ovce). Hraničáři zamířili do Ulsteru, od čehož si místní vrchnost slibovala, že budou užiteční proti odbojným Irům. Jenže po čase se jim začalo zdát, že tento lék je horší než nemoc, a povzbuzovali je k emigraci do Ameriky. Tam ale v řadě kolonií zaujali podobný názor, kromě kvakerů v Pensylvánii, takových tehdejších sluníčkářů. Ti dospěli k poznání, že s touto cháskou to nepůjde, až po pár letech. A povzbuzovali je, aby se posouvali dál do západní Pensylvánie, kde začínají Apalačské hory. Hraničářům se tam zalíbilo. Dodnes si každý všimne, že si ponechali míru svébytnosti jako snad žádná jiná přistěhovalecká skupina. Zcivilizovat je nebylo snadné. Citujme ještě jednou z Alexanderova konspektu Sémě Albionu:
„Anglikánský kazatel Charles Woodmason, který je důležitým zdrojem informací o prvních hraničářích, uvedl, že během jeho misijní činnosti hraničáři ,narušovali jeho bohoslužbu, dělali výtržnosti, když kázal, před kostelem rozpoutali rvačku smečky psů, nechali utéct jeho koně, ukradli mu klíč od kostela, odmítli mu jídlo a přístřeší a před bohoslužbou dali jeho kongregaci dva sudy whisky‘“.
Což samozřejmě neznamená, že by se izolovali úplně, jsou to Američané podílející se na vývoji své země jako kdokoli jiný. Pro vnějšího pozorovatele, jenž zná Ameriku z četby a návštěvy metropolí, ovšem tolik viditelní nejsou – ještě tak nejvíc pro fanoušky country hudby.
Historik Walter Russell Mead je ve své knize Zvláštní prozřetelnost identifikoval jako nositele jedné ze čtyř hlavních amerických zahraničněpolitických tradic. Nazývá ji jacksonovskou tradicí podle Andrewa Jacksona (byl prezidentem v letech 1829–1837; jeho tvář je zobrazena na dvacetidolarové bankovce). Jacksonovci jsou v zásadě izolacionisti, ale když je cizina vyprovokuje, jsou pak zuřiví. Jsou páteří amerických ozbrojených sil. S jinou tradicí, jeffersonovci, je spojuje jak izolacionismus, tak trvání na individuálních právech, ovšem s jiným akcentem – jeffersonovci mají rádi první dodatek Ústavy (svoboda projevu), jacksonovci víc druhý (právo nosit zbraně). Jsou nedůvěřiví vůči federální vládě, ale svou nechuť překousnou, když jde o regulaci velkého byznysu nebo programy, na něž podle svého názoru mají nárok, jako důchody.
Není žádný objev, když zdůrazníme, že, navzdory osobnosti Donalda Trumpaje jeho „MAGA“ hnutí menší historickou anomálií, než se zdá.
J.D. Vance, jak známo, v roce 2016, ještě před vstupem do politiky, vydal úspěšnou knihu Americká elegie (Hillbilly Elegy v originále). Je to nejen osobní příběh, ale taky cenná sociologická sonda, kritický, i když láskyplný pohled na skupinu, z níž autor pochází. Je nyní často zdůrazňováno, jak Vance od té doby změnil názor na Donalda Trumpa, kterého v té době považoval za politickou obdobu drog, jež slibují ošidnou úlevu jeho soukmenovcům. To řekl veřejně; často je citována taky jeho soukromá komunikace z té doby, v níž píše, že pořád neví, jestli je Trump spíš jen cynik jako Nixon, anebo „americký Hitler“. Měl jasno v tom, že Trumpův vzestup je důsledkem kolektivního selhání Republikánské strany, která svým voličům z nižších vrstev nic nenabízela.
Ale o Ronaldu Reaganovi taky leckterý republikán nemluvil moc uctivě, dokud se nestal prezidentem, jeho patricijského viceprezidenta George Bushe nevyjímaje. Spíš než o obrat ohledně jedné osoby se zajímejme, zda neučinil Vance obrat širší.
Na počátku své knihy píše, že lpění na tradici přináší jeho hillbillyům „mnoho dobrých rysů – intenzivní smysl pro loajalitu, náruživou oddanost rodině a zemi – ale taky hodně špatných. Nemáme rádi lidi zvenčí nebo lidi, kteří se od nás liší, ať už ten rozdíl spočívá v tom, jak vypadají, jak se chovají, anebo, to asi nejvíc, jak mluví. Abyste mě pochopili, musíte chápat, že jsem v srdci skotsko-irský hillbilly“.
00:02
