V Česku skládají vládu Babiš, Motoristé a SPD, Francie se svíjí už rok v křečích naprostého zablokování politického systému, v Británii nebo Německu průzkumům poprvé v poválečných dějinách vévodí „populisté“.
Foto: Michal Čížek
1
V Česku skládají vládu Babiš, Motoristé a SPD, Francie se svíjí už rok v křečích naprostého zablokování politického systému, v Británii nebo Německu průzkumům ...
V Česku skládají vládu Babiš, Motoristé a SPD, Francie se svíjí už rok v křečích naprostého zablokování politického systému, v Británii nebo Německu průzkumům poprvé v poválečných dějinách vévodí „populisté“. V Polsku je Tuskova vláda, která měla být liberální naději na zvrácení trendu „neliberální vzpoury“, po dvou letech vládnutí negativně hodnocena značnou většinou společnosti a propadá se do marasmu. Mezitím v bublině „expertní komunity“ a v dalších hradech a věžích ze slonoviny liberalismu trvá diskuse, jak „čelit nepříznivým vyhlídkám“ pomoci budování „demokratické resilience“ (tedy „odolnosti“). Po návštěvě několika takových mezinárodních akci, včetně říjnového pražského Fora 2000, se autor těchto řádků nemohl ubránit sílící frustraci…
Samozřejmě samo uvědomění si toho, že „čelíme nepříznivým vyhlídkám“, je úspěch. Bohužel už nejméně dekádu, od brexitu a prvního nástupu Donalda Trumpa, po něm následuje velmi často stejná reakce: „mohou za to oni“ – populisté, kteří manipulují s „jednoduchými lidmi“, šíří dezinformace a rozeštvávají naše společnosti. Případně (aspoň od doby, kdy v téže bublině začaly být módní konspirační teorie a odpor k Rusku) je všechno výše zmíněné následkem působení ruských nebo čínských tajných služeb.
Dalším výrazným úspěchem, který v průběhu let člověk v této bublině zaznamenal, je postupná akceptace skutečnosti, že „lidé jsou naštvaní“. Oproti výroku „lidé jsou hloupí“ jde o zřejmý pokrok. Tato tvrzení jsou – minimálně po deseti letech současné krize liberální demokracie – pronášena objevným tónem a získávají potlesk za neotřelost a odvahu. Ale ironie stranou – hledání zdrojů tohoto naštvání nás aspoň přibližuje k nějakému řešení.
Nejčastěji jde bohužel o hledání v kruhu: „lidé jsou naštvaní“, protože byli zmanipulováni k tomu, aby byli naštvaní. Objevují se ovšem i hlasy, které (zcela správně) ukazují směrem k ekonomice a stále problematičtějším dopadům neoliberální globalizace. Zatím pouze od politiků lze slyšet, a to jen pronášené skoro šeptem, odsouzení příliš velkorysé migrační politiky a příliš ambiciózních klimatických cílů. Experti z liberální bubliny, méně závislí na hlasech voličů, se na takto nekorektní vody ještě raději nepouštějí.
Praktický nikdy se tyto diskuse nedoberou jádra problémů. Všechny výše zmíněné „důvody naštvání“ mají totiž společný jmenovatel, kterým není odpor k demokracii, ale naopak volání po reálné demokracii. Klíčovým problémem dnešního systému je tak důsledná ochrana výdobytků liberálního pokroku před „vrtkavými náladami demokratického lidu“, že znemožňuje onomu lidu (tedy donedávna ještě „suverénovi“) cokoli změnit.
Reflexe nad „budováním demokratické odolnosti“ znamená ve světě těchto liberálních bublin bohužel primárně hledání cest, jak ještě víc „vůli lidu“ spoutat a pojistit se před jejími nevyzpytatelnými výroky. Případně v lepším případě jak onen „lid“ podplatit, aby si namísto „populistů“ zvolil „demokraty“. Jak ovšem trefně komentuje politoložka Monika Bartoszewiczová, „pokud lidé mají dojem, že nejsou reprezentování, budou si hledat novou reprezentaci“. Ano, budou ji často hledat na místech, která nejsou příliš vzhledná, což je ovšem kritická výtka vůči stávající elitě a její neschopnosti vygenerovat smysluplnou alternativu, nikoli vůči průměrnému voliči a jeho inteligenci.
Řešením, které je opakovaně nabízeno v konferenčních sálech a jejich kuloárech, je volání po zásahu shora. V evropském kontextu tímto „horem“ je Evropská unie, která má pomoci biče kondicionality („dostanete peníze, když budete hodní“), nástrojů na „obranu právního státu“ a dost svévolným rozšiřováním principu „nadřazenosti evropského práva“ drtit populistické hrozby a posilovat tím onu „demokratickou odolnost“. Nechme teď stranou, že dost pokrytecký dvojí metr, který u toho uplatňuje, a jednostranná ideologická kritéria, kterými to doprovází, stěží mohou situaci uklidňovat. Především se však opět neřeší otázka pocitu ztráty demokratické legitimity, se kterým se náš systém potýká. Naopak, v evropském případě je nejasné rozdělení kompetencí mezi členskými státy a „Bruselem“ (a plíživé rozšiřování pravomoci toho druhého) jedním ze zdrojů problémů. Jen posiluje voličský pocit zablokování systému a nepřítomnosti reálné volby. Co naplat, vznik moderní demokracie v Evropě je jasně spojen se vznikem národního státu a při vší snaze nelze EU pokládat za takto zdola organicky vytvořený projekt, který by svoji legitimitu odvozoval od občanů. Volání po „zásahu shůry“ zcela jednoznačně nepředstavuje řešení „naší nynější krize“, ale je součástí problémů a ještě víc posiluje napětí mezi dvěma znesvářenými bloky.
Jak může zahraničí pomoci střední Evropě s vyřešením hrozeb pro její demokracii? Doslova takto zněla jedna z (nepochybně dobře míněných) otázek na konferenci, které jsem se měl možnost zúčastnit v těchto dnech. Odpověď je snadná: Pokud možno vůbec. Pokud tedy chceme vyřešit stávající krizi stejně, jako tomu bývalo v minulosti: hledáním nějakého nového společenského konsenzu, a nikoli stupňováním polarizace a „vymazáním oponentů“ ze zemského povrchu. Nelze pochybovat o tom, že toto hledání metodou pokusu a omylu bude bolestivý proces. Všechny alternativy jsou ovšem podstatně horší.
00:01
