Betonové ploty a nevkusné zateplování. Proč je u nás tolik zprzněných staveb?

Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.

Pozvání přijali: Kristýna Drápalová, kunsthistorička a pražská radní, jež se ujala boje s vizuálním smogem, Jan Bárta, památkář a odborník na fasády, Martin Dušek, režisér, autor dokumentárního filmu Cesta do Nefantazie, Tomáš Vích, architekt a urbanista, Jiří Mudr, radní na malém městě a sběratel architektonických příšerností.

O téhle zemi si rádi říkáme, jak je malebná, půvabná, jaký je to ráj na pohled. A ona opravdu je: ale na mnoha místech musíme pořádně zavřít oči. Anebo být masochisté. Ve skutečnosti tahle země prochází ničivou vizuální proměnou, která se přitom děje za denního světla, bez válečného konfliktu, ve stavu relativního dostatku, ba v důsledku jistého blahobytu. Přes Českou republiku se už řadu let valí rekonstrukční vlna, po níž tady zůstávají domy, ze kterých se staly dunící barevné krabice. Zateplené domy připomínají člověka po lobotomii, tedy po odstranění větší části mozku. Když na ně člověk zaklepe, ozve se dunivý zvuk.

V devadesátých letech hyzdilo veřejný prostor podnikatelské baroko, ale to byl aspoň upřímný projev vkusu jeho vyznavačů. Zateplování, které je co do následků ničivější, neboť likviduje již existující, vlastně žádný vkus nemá: je spojeno s ideologickým konceptem boje s klimatem a s technologickým pokrokem, před kterým se musí všechno sklonit. Výsledky, kterých tím má být dosaženo, jsou sporné, ale dopady okamžitě patrné. K tomu se na vesnici i ve městech jako epidemie přidaly „betonové plotové desky“, jejichž „výhoda“ je, že jsou „bezúdržbové“. Kombinace nevkusu na jedné straně, na druhé straně komerčních nabídek těch nejpokleslejších a nejpodřadnějších materiálů (plasty a umělý kámen), které se na naše kutily hrnuly ze všech stran, udělaly své.

Nejhorší není ani tak bezradnost a špatný vkus lidí, kteří holt dělají, co mohou a co jim obchodníci s nevkusem vnutí, ale mlčení elit, odborníků, architektů, urbanistů, umělců… Jako by se báli, aby si to u lidí moc nerozházeli.

Myslíte, že přeháním?

Mudr: Zmínil jste ta devadesátá léta. Ta byla z hlediska úrovně vkusu, ale i používaných materiálů asi úplně nejníž. Byla vlastně dokonalou antitezí dvacátých a třicátých let, kdy naopak byla architektura a stavebnictví na vrcholu. V devadesátých letech se naplno projevila hlubina toho úpadku, ke kterému za tu dobu došlo.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý text Echo Salonu si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka bude na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.

x