Plivnout si na psa Páně

KOMENTÁŘ

Plivnout si na psa Páně
Kardinál Duka je už léta magnetem na vulgarity. Ty na něj přilétají z mnoha stran, nešetří jimi obecný lid, ale nepohrdne jimi ani intelektuál, který se o Dukovi už pomalu neumí vyjádřit bez toho, aby o něm se vší odborností neprohlásil, že je klerofašista, což má nejspíš za progresivní postoj a politologickou analýzu. Foto: Petr Podaný
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kardinál Duka se přeřekl. Někdo by potměšile řekl, že to byl freudovský „chybný výkon“, což se člověku stává i na jiném místě než na horkém křesle při výslechu v ne právě přátelském prostředí České televize. Spletl notoricky známé „zlaté pravidlo“ o vzájemnosti, které je základem etiky civilizovanějších kultur a náboženství: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Kardinál řekl zjevně omylem „čiň jiným“ – a sociální sítě se mohly potrhat.

To nejmírnější, co se dalo přečíst, bylo, že Duka konečně kápl božskou. Ale samozřejmě většinou to bylo mnohem tvrdší.

 

Kardinál Duka je už léta magnetem na vulgarity. Ty na něj přilétají z mnoha stran, nešetří jimi obecný lid, ale nepohrdne jimi ani intelektuál, který se o Dukovi už pomalu neumí vyjádřit bez toho, aby o něm se vší odborností neprohlásil, že je klerofašista, což má nejspíš za progresivní postoj a politologickou analýzu. Obvyklé jsou nadávky zoologické, dietetické, skatologické i samozřejmě sexuálněfantazijní. Jako emeritní primas české katolické církve i jako otec Dominik je na to zajisté zvyklý a ví, že to jaksi k roli kněze v Čechách patří. Český antiklerikalismus se pojí velmi dobře s hulvátstvím a je málo tak dobrých a standardních cílů pro všeobecně sdílenou, ba i oceňovanou sprostotu, jako je vysoký církevní hodnostář, který vypadá a jedná jako osmdesátiletý Duka.

Zdá se tedy, že starý hustý proud českého antikatolicismu, který má mnohé společné rysy s antisemitismem (je to jeho česká náhrada) si v Dukovi našel ideální objekt své negativní touhy: slintavý reflex projevující se potřebou plivnout si na kněze. A je pravda, že Dominik Duka se těm plivancům nevyhýbá, je to opravdu Dominik, Domini canis, pes Páně, rváč a bojovník zahryzlý do své představy, jak by věci ve společnosti měly vypadat, co s tím může udělat církev a co on, starý kněz, který to nechce vzdát. Jeho představy jsou ve většině ohledů v ostrém sporu s tím, jak se společnost vyvíjí a jakým směrem se její hlavní proud ubírá. Duka je v tomto ohledu nonkonformista, ve kterém je mnohem víc frajeřiny než v oblíbených mediálních rebelech na poloopuštěné vinici křesťanství. Jenže docenit to není snadné a chce to postavit se proti silnému proudu, který má rád věci hladké a skladné.

Averze ke starému knězi ukazuje ještě jinou věc. Jak v téhle době, v mnoha ohledech tak přecitlivělé, debata strašlivě zhrubne, týká-li se stáří, přesněji starých mužů. Starý muž je respektován, jen snaží-li se držet krok s dobou, již mermomocí dohání. Tedy jde-li vlastně proti své přirozenosti. Zestárnout opravdu se všemi projevy, tedy i s tím, že takový člověk tzv. nerozumí době, nevnímá její směřování jako nejlepší možné, má své ovšemže zastaralé a konzervativní, ale často právě proto nonkonformní názory a postoje, to je věru největší prohřešek, který směrodatní vůdci smeček houfujících se na sociálních sítích jen tak neodpustí.

Tradiční společnosti, které u nás na Západě zanikly někdy s novým tisíciletím, ve své zaostalosti dodržovaly, samozřejmě nikoli důsledně, několik pravidel. Jedno z nich bylo, že když člověk dosáhl vyššího věku, těšil se jisté ochraně. Třeba se o něm veřejně nemluvilo hnusně a sprostě, neponižoval se za to, že je starý a z jiného světa, že se drží nějakých svých starých věcí. Naopak, starému člověku se přisuzovala určitá hodnota řekněme zkušenostní, což přitom neznamenalo, že by měl mít automaticky ve všem pravdu. Spíš se to bralo tak, že si ve svém věku může dovolit jistý svéráz, ba i vrtoch. Obecně se chápalo, že starý člověk už žije v trochu jiném světě, ale na druhé straně nese s sebou zkušenost, jejíž hodnotu možná stojí za to uvážit. Klasické i tzv. divošské civilizace to vyjadřovaly různými radami starších, vážností k moudrým starcům a prorockým stařenám, antika ustanovila senát, kde seděli starci, senex.

Naopak tato konvence brala zasvé pokaždé, když se se společností dělo něco neblahého. Nacismus i komunismus stáří nesnášely, neboť se cítily být věčně mladým předvojem lidstva, do dokonalosti pak přivedla nenávist proti starcům čínská kulturní revoluce, kde oblíbenou zábavou mladých lidí bylo hnát starce po ulici, spílat jim a plivat na ně a pak je nutit vybírat jejich močůvku z veřejných záchodků. V něčem nám ta kulturní revoluce zase běží na plné pecky.

×

Podobné články