Střet s odbory, divadlo z jiné doby
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
USA a IZRAEL
Izraelský ministr obrany Joav Galant dnes nebude jednat ve Washingtonu se šéfem americké obrany Lloydem Austinem. Podle izraelského a amerického tisku cestu ...
Zprávy o středečním krachu jednání vlády s odbory státních zaměstnanců mají schopnost vzbudit v lidech, kteří mají takové nastavení, řekněme pravicovou nostalgii. Ano, tak se chová rozpočtově zodpovědná vláda: rok před volbami vláda neváhá směrem k odborářům, zastupujícím více než 300 tisíc voličů, konstatovat, že pro ně nemá peníze.
Už vyjednávací protinávrh pětikoalice byl rozpočtově šetrný: místo původně požadovaných 15 a pak 10 procent a nakonec 7 procent pro všechny je to jen 5 procent pro ty nejhůř placené („kuchařky, školníky, technické pracovníky na obecních úřadech“) a 3 procenta pro ty odměňované „středně“. Zato pro nejlépe placené státní zaměstnance vláda neuvolní nic.
Když se odbory urazily, stáhla i tuto skrblickou nabídku. Ministru financí Zbyňku Stanjurovi se tak může podařit držet schodek pod 250 miliardami.
Tak proč z toho ani ti z nás, pro něž je rozpočtová odpovědnost hodnotou, kteří považují odbory za přítěž, nepolezou nadšením po stromě? Protože tu vláda ukazuje thatcheriánské ctnosti na jedné, tradiční díře v pomyslném sudu veřejných financí, která je poměrně malá. Ale nechala vzniknout nebo pomáhá zvětšovat díry jiné.
Ty peníze, které tuto středu odepřela odborářům, dělají od září do prosince necelé dvě miliardy korun, z nich by jen něco přes polovinu platil stát, zbytek obce, města, kraje. Na takové sumě tedy pětikoalice bude demonstrovat staré dobré ctnosti, předvede svou pravou ruku.
Stejná pětikoalice daleko větší peníze levou rukou vyhazuje. Patří sem různé sociální programy, z nichž v posledních dnech se na světlo dostal třeba příspěvek na bydlení. Za ten stát letos během prvního půlroku vyplatil téměř deset miliard korun, meziročně o dvacet procent víc. Dvacet procent z deseti miliard jsou dvě miliardy, stejná suma, kvůli jaké chce teď vláda třeba riskovat stávku. Před dvěma lety tatáž vláda přístup k tomuto příspěvku významně usnadnila, vyplácí ho i lidem s nízkým příjmem a současně luxusním bydlením. Aspoň že na příští rok plánuje zpřísnění.
Trvalým příkladem zcela šíleného mrhání veřejnými prostředky jsou samozřejmě tzv. obnovitelné zdroje energie. Pětikoalice nastartovala druhý solární boom, a dokonce se tím chlubí. Jen v dotacích na instalaci solárních panelů každý rok nechá vyplácet řádově víc peněz, než kolik teď odepřela státním úředníkům. V letošním rozpočtu na startovní dotace pro solárníky bylo vyčleněno 32 miliard korun. Od začátku vládnutí 5K před třemi roky se tato položka víc než zdvojnásobila. Ano, je hrazena z unijních emisních povolenek, to je ale jen peněžní obchvat, neboť uhelným a plynovým elektrárnám, které jsou povinny povolenky kupovat, je zase v cenách pro zákazníky kompenzujeme my všichni ostatní. Takové masivní nucené převody bohatství naši jakoby rozpočtově zodpovědnou vládu nechávají chladnou. Rozdrobení výroby elektřiny k desítkám tisíc solárníků přispěje k nákladům na modernizaci přenosové sítě ve výši 400 miliard podstatnou měrou.
V den, jako byl ten včerejší, pohled zákazníka v trafice klouzal z titulní strany jedněch novin, které psaly o hrozící stávce odborářů (kvůli, jak víme, jedné miliardě úspor státu), k titulce jiných novin o největším solárním parku v zemi. Postaví ho na Chomutovsku ČEZ, který na něj od Státního fondu životního prostředí ČR získal půlmiliardovou dotaci. Současný výskyt takových zpráv vede k čemusi, co bychom snad mohli nazvat ztrátou legitimity pravicové politiky. Být čítankově tvrdý na odboráře je sice lepší než si je předcházet uplácením, ale v dotační ekonomice působí čím dál víc anachronisticky, jako divadelní kus z jiné doby.