Andrej Babiš to řekl písní

KOMENTÁŘ

Andrej Babiš to řekl písní
Vítězství ANO v letošních volbách ozvučil hit italské kapely Ricchi e Poveri, píseň Sarà perché ti amo z roku 1981. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Andrej Babiš to řekl písní

KOMENTÁŘ

Vítězství ANO v letošních volbách ozvučil hit italské kapely Ricchi e Poveri, píseň Sarà perché ti amo z roku 1981. Andrej Babiš ji pouštěl, když vystupoval z ...

00:08

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Vítězství ANO v letošních volbách ozvučil hit italské kapely Ricchi e Poveri, píseň Sarà perché ti amo z roku 1981. Andrej Babiš ji pouštěl, když vystupoval z auta před volebním štábem. Hrála i k nástupu lídrů hnutí na vítěznou tiskovou konferenci, někteří činitelé se v tu chvíli dali do jakéhosi snaživého potancovávání. Ta hudební dramaturgie nepochybně vyjadřovala vkus a preference předsedy, nepodezíral bych Babiše z toho, že na jeho nadšení z té písně bylo něco předstíraného (novinářům ochotně vysvětloval, co v češtině znamená její název). Její zvuk a melodie mu asociují radost, zábavu, veselí, mládí... Samé příjemné věci.

 

Je to velmi evokativní píseň, zvlášť pro, ehm, pamětníky, jako je Andrej Babiš, jako jsem já a spousta dalších. Italský pop v osmdesátých letech byl jedním z tolerovaných zvuků tehdejšího Západu. Často hrál z rádia nebo v televizi, mezi zlaté hřeby normalizační Československé televize patřily přenosy z festivalu v San Remu komentované pověstným Milošem Skalkou. Italské hity se dočkaly i mnoha českých verzí, mezi tuzemským a italským popem existovala i jakási družba. Byla to hudba, při jejímž poslechu se mohl bez obav odvázat mladý pracovník podniku zahraničního obchodu, zatrsat si na ni v baru, kde se scházela zlatá, nebo aspoň pozlacená mládež té doby, perspektivní kádři, svazáčtí funkcionáři různé ráže, neoficiální směnárníci – či jak to říct. A taky mladí lidé, pro něž diskotéka, kde unyle žoviální dýdžej vybírá italské songy, představovala dostupný ideál odvazu. Po práci legraci. A že byla veliká.

Lidem, kteří do téhle society nepatřili, ta skladba tehdy mohla asociovat jiné city. Tu agresivní a křečovitou pohodičku, kterou člověku lila do hlavy normalizační zábava a jež významným způsobem dotvářela celkový „feeling“ pozdně normalizační ČSSR. Urputnou radostnost a poživačnost, které dotvářely dojem strnulosti a tísně. Ach, ty československé osmdesátky! Nikdy pořádně neskončily, je to záhada. Nenapadlo by mě, že mě hudba populární v té době bude trýznit ještě na prahu šedesátky. Ten ideál, který tehdejší pop představoval, obraz nirvány, v níž budem colu pít spolu, ale asi má nějaký trvalý apel. Nese příslib hrdého uspokojení jednoduchých potřeb, satisfakce člověka v džínách z Tuzexu a s kartonem tvrdých spartek v ruce, připraveného dát se do tance v jednoduchém rytmu, který bude snadné udržet. Něco takového si může člověk představit, když slyší slovo „dobře“, anebo dokonce „líp“. Ten osmdesátkový pop taky evokuje svět velmi statický, přehledně rozdělený, v němž byly jasně a úzce vymezené hranice povoleného, zdánlivě neměnný. V časech, kdy se dějiny daly do pohybu, může ta představa neměnnosti a předvídatelnosti působit až útěšně. Klamná ale byla i tenkrát.

×

Podobné články