Nový styl americké diplomacie?

Americká velvyslanectví v hlavních městech po celém světě včetně Prahy zveřejnila na svých stránkách výzvu proti cenzuře se snadno srozumitelným poselstvím přeškrtnutého slova “Censorship”. Výzva je doprovázena krátkým textem, který v češtině zní: “Musíme rozbít systém ověřování faktů, který cenzuruje názory nepopulární u globálních elit.”

Dříve, než se člověk zamyslí nad smyslem a obsahem takové výzvy, je asi na místě pár neutrálních postřehů:

U diplomatů a diplomatických misí jsou podobná vyjádření zjevně politického charakteru nezvyklá. Diplomacie patří k nejopatrnějším oborům lidské činnosti a vyhýbá se prohlášením s jasnými hodnotovými či politickými hledisky, a to zejména tam, kde jsou taková hlediska v rozporu se stávající politikou dané země a dala by se považovat za zasahování do jejích vnitřních věcí. Na druhé straně nelze říci, že by symbolická gesta tohoto druhu byla zcela výjimečná, a to ani v případě dosavadní americké diplomacie. Většina západních ambasád si v posledních desetiletích udělala každoroční rituál z veřejné podpory a účasti na “Pochodech hrdosti” hnutí LGBTQ+ probíhajících v hlavních městech hostitelských zemí. Stojí za povšimnutí, že se tak děje téměř výhradně v zemích, kde kultura hnutí LGBTQ+ a pochody, vyjadřující jeho hrdost, probíhají bez omezení a narušování a jsou běžnou součástí společenského dění (sobotní Pochod hrdosti v Budapešti představuje do jisté míry výjimku). V těch afrických či muslimských zemích, kde jsou homosexualita a jiné alternativní sexuální orientace kriminalizovány a mohou být trestány i smrtí, je západní diplomacie v podpoře LGBTQ+ zřetelně diskrétnější.

Postoje cizích diplomacií, které jsou v rozporu s oficiální politikou a postupy hostitelské země, jsou pravidelně zdrojem nelibosti a začasté i ostrých výroků jejích vládních a politických představitelů. Nezřídka při takové příležitosti padají i výroky o vměšování do vnitřních záležitostí. Tato kritika však není zcela oprávněná. Od Závěrečného aktu Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 platí, že zájem o problematiku základních lidských práv, která jsou považována za univerzální a k nimž patří i svoboda slova a vyjadřování stejně jako zákaz diskriminace z důvodů rasy, politického přesvědčení či sexuální orientace, není vměšováním do vnitřních záležitostí druhého státu. Tento princip, který tehdy zřejmě tak trochu unikl bdělým zrakům komunistických komisařů a diplomatů v honbě za legitimitou, kterou jim Závěrečný akt přiznával, sehrál zásadní roli v konstituování a obraně demokratické opozice v komunistických státech v posledních 15 letech totalitního režimu.

Vzhledem k tomu, že sdělení na oficiálních stránkách či profilu sítě X zastupitelského úřadu nelze chápat jinak než jako stanovisko vlády, kterou reprezentuje, je publikovaná reakce na mediální dotazy americké ambasády v Praze „Necháme náš tweet stát sám o sobě,“ rozkošně alibistická a svědčí možná i o určité míře odstupu k něčemu, co je očividně výsledkem centrální instrukce z Washingtonu. Podle některých zdrojů za ní stojí nový Odbor pro přirozená práva amerického State Departmentu zřizovaný na přání ideologů hnutí MAGA.

Zde je na místě další odbočka. Už samotný název nového odboru zavdává příčinu k dlouhé a složité filozofické debatě. Ačkoliv definice pojmu “přirozená práva” (na rozdíl od “lidských práv”) není úplně ustálená, v zásadě se za přirozená práva považují ta, která nejsou odvozena od ideologie, úsudku či legislativy konkrétního státu. Jsou to práva “základní” a “univerzální” a jsou povětšinou formulována negativně jako něco, co lze jenom porušit ale nelze přikázat. Patří mezi ně právo na život, právo na svobodu projevu a názoru, právo na soukromí, právo sdružovací a další. Lidská práva na druhé straně bývají častěji formulována pozitivně jako cíle nebo nároky (právo na práci, právo na důstojnost, právo EU “být zapomenut”, atd.) a jejich koncepce a dodržování nezřídka souvisí s uspořádáním a hodnotovými hledisky konkrétní společnosti. Koncepce přirozených práv se často odvolává na úvod a preambuli americké Deklarace nezávislosti, v nichž jsou “nezcizitelná” práva člověka, jako je právo na život, svobodu a honbu za štěstím, odvozována od “přírodních zákonů” a “Stvořitele”. Tím, že Deklarace explicitně uvádí oba tyto zdroje, zároveň ovšem zanáší do koncepce přirozených práv neodstranitelnou dualitu (ledaže lstivě podřídíme přírodní zákony Stvořiteli).

Výzva na stránkách americké diplomacie očividně navazuje na provokativní vystoupení amerického viceprezidenta J.D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru tohoto roku, v němž kritizoval podle něj nepřípustné potlačování odlišných názorů vládnoucími elitami v Evropě i jinde. Tato kritika zanechala dlouhodobou pachuť v evropsko-amerických vztazích. Evropané ji na jedné straně pociťují jako nespravedlivou a poukazují na svobodně probíhající diskurz v evropských společnostech řídících se vládou práva. Na straně druhé s ohledem na univerzální lidská práva často obtížně prokazují legitimitu některých politických, administrativních a soudních postupů, např. v případě nedávných prezidentských voleb v Rumunsku či procesů směřujících k zákazu politických hnutí, skupin či dokonce osob označovaných za extremistické. V nouzi se pak někdy uchylují k obviňování amerických politiků ze zasahování do vnitřních věcí v Evropě.

Nyní tedy dostává americká nelibost s evropským většinovým chápáním svobody projevu a názoru konkrétní podobu. Její formulace však bohužel spíše než k vyjasnění sporných otázek vede k velikému zmatení mysli.

Na odmítání cenzury symbolizovaném v doličném postu rázným přeškrtnutím slova CENSORSHIP se nejspíš shodnou všichni svobodní a svobodomyslní (není to jedno a totéž) lidé. Problém je v tom, že iniciativa nemíří proti cenzuře samotné, ale proti “systému ověřování faktů /fact-checking/”, který je údajně cenzurním nástrojem k potlačení názorů “nepopulárních u globálních elit”. A zde je nutné kategoricky prohlásit, že samotné ověřování faktů nemůže být nástrojem cenzury, ale je nástrojem kritického rozumu a směřuje k prohloubení a rozvoji našeho poznání. Bez ověřování faktů, byť jen třeba prostřednictvím pokusu a omylu, bychom stále ještě běhali po čtyřech po africké savaně (a byli možná spokojenější).

To, co mají autoři postu patrně na mysli, není samotné ověřování faktů, ale jeho využívání k hlásání názorů jako “ověřených”, “kompetentních”, “odborných” a “nezpochybnitelných”. Odtud už je jenom krůček k institucionalizaci ověřování faktů jako normativního nástroje a zdroje tvrzení, která jsou pro danou otázku a pro celou společnost závazná.

Takovou kritiku nelze odmítnout jako prostě smyšlenou, byť související podezření o cíleném využívání ověřování faktů jako nástroje politické manipulace mohou být lichá. Cesta lidského poznání, jíž se zabývá disciplína zvaná epistemologie, je totiž klikatá a záludná a podléhá neodstranitelným zkreslením lidského kognitivního procesu. Jedno z nich lze nazvat “zkreslení autoritou”. Máme přirozenou tendenci přikládat větší váhu tvrzením pocházejícím od známých či respektovaných a nezřídka i úředních autorit než tvrzením majícím původ v tavícím tyglíku sociálních sítí, kde se střetávají objevné postřehy a fundovaná tvrzení s produkcí psychiatrických kazuistik. Přikládáme autoritám větší váhu dokonce i tehdy, když se vyjadřují k otázkám, v nichž žádnou kompetenci nemají. Albert Einstein byl sice geniální fyzik, Noam Chomsky objevný lingvista a Bertrand Russell vynikající filosof, ale jejich kompetence v oblasti demokracie, politických systémů, míru a války z toho nijak nevyplývala. Když se několik nositelů Nobelových cen za literaturu veřejně postavilo za Milana Kunderu v případě jeho obvinění z udavačství v padesátých letech minulého století, zapůsobili na velké množství čtenářů vahou své literární proslulosti, ale méně už jako odborníci na policejní praktiky a morální atmosféru pozdního stalinismu.

Naši epistemologickou zranitelnost nelze chápat jako nějaké fatální selhání lidského mozku, ale jako užitečné evoluční přizpůsobení. V naprosté většině případů totiž mají odborníci pravdu a velké osobnosti mohou ukazovat cestu i v řešení problémů, pro které jim chybí expertní kompetence. Existují však i situace, kdy tomu tak není.

Jedna z nejznámějších, byť rozporovaných, vědeckých anekdot o “zkreslení autoritou” se traduje o Aristotelovi, jednom ze zakladatelů vědeckého poznání, filosofie, lingvistiky, ekonomie, psychologie a mnohého dalšího, který někdy ve čtvrtém století před naším letopočtem zaznamenal, že pavouci mají šest nohou podobně jako ostatní hmyz. Tento názor se považoval díky Aristotelovi za autoritativní, prokázaný, nezpochybnitelný a ověřený fakt po více než 1700 let až do 15. století našeho letopočtu, kdy se empirickým zkoumáním zjistilo, že pavouk má nohou osm a do třídy hmyzu nepatří.

Plyne z toho jediná věc. Nic jako “nezpochybnitelné” tvrzení ve vědě a tím méně ve společnosti neexistuje. Každé tvrzení, každý poznatek, každá vědecká hypotéza musí být přístupná kritice a přezkumu. Nejen “ověřitelnost” ale též “vyvratitelnost” jakéhokoli tvrzení je součástí moderní filosofie vědy přinejmenším už od dob Karla Poppera. Naší nejlepší obranou proti fake news a dezinformacím nejsou hráze úřadů pro ověřování faktů jako zdrojů “pravdivých”, “kompetentních” a “nezpochybnitelných” informací, ale výchova ke kritickému myšlení, která nám každému dává nástroje k systematickému zkoumání, zpochybňování a novému objevování reality. Kdyby výzva na stránkách amerických diplomatických úřadů mířila tímto směrem, stála by rozhodně za pozornost. Takto působí dojmem štěkotu na nesprávný strom.