Irácká volební deziluze

KOMENTÁŘ

Irácká volební deziluze
Příslušníci kurdské menšiny u voleb v Iráku. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Vzhledem k důležitosti českých parlamentních voleb je přirozené, že veškerá pozornost tisku se soustředila na ně. Tento víkend se ale volilo i v jiné zemi, která dřív obsazovala čelní stránky novin. V neděli proběhly předčasné parlamentní volby v Iráku.
Výsledky zatím nejsou známy, ale jedna věc už známá je: volební účast, která dosáhla rekordně nízkých 42 procent. Toto byly páté irácké volby a účast v nich postupně klesala, jak voliči ztráceli víru v to, že volbami něco změní. Nedělních 42 % je téměř přesně polovina účasti z prvních voleb roku 2005.

Irák není tak dramaticky vnitřně rozložený jako Afghánistán. Jeho řádná vláda se dokáže udržet u moci a zajišťovat některé základní funkce země – tak například letos dostali voliči nové biometrické průkazy, které by měly snížit pravděpodobnost volebních podvodů. Bývalí vůdci paramilitárních jednotek si založili vlastní strany a bojují spolu převážně bez použití zbraní; „převážně“ proto, že politické násilí z Iráku bohužel nezmizelo a během posledního roku bylo uneseno nebo zavražděno 35 politicky činných osob. (Proti této informaci působí české trable s kroužky a podpásovou kampaní naprosto neškodně, což?) Ve srovnání s dobami aktivity Islámského státu se ale poměry přece jen viditelně zklidnily.

 

Přesto není budoucnost země nijak růžová. Míra korupce silně překračuje evropské poměry. Sektářské násilí pokleslo, ale sektářská nenávist zůstala a irácké politické strany jsou převážně postaveny na náboženském či etnickém základě – tato pro sunnity, tato pro šíity, tato pro Kurdy. Celonárodních stran, které by se snažily o podporu voličů napříč společností a nedělily je do zhoubných identitárních škatulek, je málo. Sousední státy (hlavně Írán) mají skrze různé figurky neúměrný vliv na to, co se v zemi děje. Selhává zásobování elektřinou. Odliv mozků je zásadním problémem; kdo se dostane na zahraniční vysokou školu, byl by blázen, kdyby se pak vrátil domů. Méně talentovaní jedinci se pak snaží dostat na západ ilegální cestou, za pomoci pašeráků lidí.

V evropských debatách o migraci často padá názor, že kdo chce odmítat běžence, má se postarat o řešení příčin migrace přímo na místech, kde vzniká. Případ Iráku ukazuje, že dokázat něco takového by hraničilo se zázrakem. Svržení diktátora vedlo nejdříve k vyzuření všech starých sporů formou občanské války. Poté, co nejhorší krveprolití konečně skončilo, vykrystalizoval nový Irák coby standardní, nepříliš funkční stát rozvojového světa, ve kterém politici kradou a podvádějí v míře vrchovaté, kde mladá generace nemá příliš velké perspektivy osobního rozvoje a deprimovaný volič nečeká od voleb žádnou skutečnou změnu.

Jak se s něčím takovým dá zvenčí cokoliv udělat? Nakonec se spoustou podobných problémů, jenom v mírnějším stupni, bojují i zavedené západní demokracie. A jejich úspěchy jsou jen skromné.

×

Podobné články