Kauza Lidice: Uplácaná politikou

Kauza Lidice: Uplácaná politikou
Úhel pohledu

ÚHEL POHLEDU

Marek Wollner

Ač se k výrokům radních běžně nevyjadřuji, po přečtení rozhovoru s novou radní ČT Hanou Lipovskou v Týdeníku ECHO (“Jsem trochu partyzánka”, ECHO, 11.6.2020) udělám výjimku. Hana Lipovská samozřejmě není jediná, kdo má kritické připomínky ke kauze Lidice, kterou jsme vysílali loni v červnu (Vpředvečer tragédie, Reportéři ČT, 10.6.2020), takže zároveň odpovím nejen jí. Příběh má kromě odborného historického také lidský, emotivní a politický rozměr, takže se nedivím, že budí vášně. Ovšem ty přišly až po čtyřech měsících od jeho odvysílání. Aféra se naplno rozjela, teprve když Jana Bobošíková dovedla do svého studia ženu, na které chtěla demonstrovat naši nelidskost. Jenže paradoxem je, že nebýt moderátorky a zároveň předsedkyně lidické organizace ČSBS v jedné osobě, svět by tu ženu dodnes neznal. Marketingově to byla od Jany Bobošíkové dokonalá práce. Téměř.

Ale popořádku.

Historie a tabu

Lidickou tragédií se v pořadu Reportéři ČT zabýváme opakovaně. V minulosti jsme vysílali o šťastném shledání matky se synem, kterého vychovávala nacistická rodina, dobové odezvě tragédie ve světě, příběhem sousoší lidických dětí atd. atd. A protože jsme publicistický pořad, vždy se snažíme najít nějaký nový úhel, nebo připomenout něco, co už je zapomenuto. V té obrovské tragédii jsou kapitoly známé, ale dodnes taky mnohá tabu. Například stále neumíme uspokojivě odpovědět ani na základní otázku. Proč právě Lidice? Možná tomu nebudete věřit, ale s jedinou výjimkou jsou všechny publikace, které u nás na dané téma vyšly, jen a pouze díla popularizačního charakteru. Jak je možné, že se historici tak dlouho vyhýbali vědeckému zpracování tragédie, která má v našich dějinách po zásluze tak pietní místo? První skutečně vědeckou publikací o Lidicích je kniha Vojtěcha Kyncla Lidice - Zrození symbolu. Má přes 600 stran a je odborným dílem se vším, co k tomu patří. S poznámkovým aparátem a pečlivou prací s prameny. Právě ta odtabuizovala příběh židovské ženy, která skončila v koncentráku o pár dní dříve, než její lidičtí spoluobčané. A právě to bylo námětem naší reportáže. Se zdroji více než dostatečnými. Letos v zimě se dostalo jméno Štěpánky Mikešové konečně na lidickou pamětní desku. Především zásluhou ředitelky Památníku Lidice. Bohužel, zároveň ji to stálo místo v instituci, kterou podle odborníků dokázala pozvednout na evropskou úroveň.

Zdroje a nesmysl

Monografii o Lidicích zpracoval historik Kyncl ve spolupráci s Památníkem Lidice ještě pod vedením Milouše Červencla, vydala a schválila ji Akademie věd v roce 2016. Monografie byla vybrána do celonárodního hodnocení výzkumných organizací Rady pro výzkum, vývoj a inovace jako excelentní výsledek (významná publikace) Historického ústavu AVČR. Práce z tohoto programu jsou metodickým vodítkem pro potřeby vlády. Co k tomu říct, když nová radní ČT Hana Lipovská její závěry v rozhovoru šmahem označí za “nesmysl”? Snad raději nic. Prameny, ze kterých jsme vycházeli, zaštítily dvě navýsost úctyhodné oficální instituce: Akademie Věd a Památník Lidice. Přijala ji vládní Rada pro vědu, výzkum a inovace. Takovéhle zdroje jsou pro seriózní novináře dostatečnou zárukou, že nejde o žádný “nesmysl” nebo fake. Ještě připomeňme, že kniha je na světě od roku 2016. Dokud jsme na její existenci neupozornili v reportáži, žádné žhavé historické polemiky se o ní nevedly.

Podle Hany Lipovské byla chyba, že jsme nepostupovali jinak a nesestavili “tým” z různých historiků. “Pozvala bych do něj autora tvrzení Vojtěcha Kyncla, proti němu archiváře Vojtěcha Šustka,” říká v rozhovoru. Možná si skutečně myslí, že z lidí, kteří mají na stejnou věc úplně jiný názor se dá před reportáží sestavit “tým”, možná má jen na mysli, že jsme měli za každou Kynclovu větu ustříhat Šustkovu námitku. Moc rád ji někdy pozvu do střižny, abych ji ukázal, jak by vypadal výsledný tvar. Na “vyvažování” jsme sice v Reportérech ČT zvyklí, ale dosud se podobný požadavek uplatňoval jen v reportážích o politice. V historii, zvlášť když se jedná o přísně vědeckou práci, je to novinka. Možná se to ve věku kulturních válek a s novou sestavou radních stane postupně v ČT novým standardem. Ale v žánru publicistické reportáže by to byla praxe dost scestná. Na takové polemiky jsou totiž jiné žánry. Například beseda, nebo diskuze. Kdyby tady byla vedle Kyncla jiná, podobně seriózní studie se zcela jinými podloženými závěry, reportáž bychom na dané téma asi ani nedělali. Výsledek by totiž byl pro diváka zcela nesrozumitelný patvar. V našem případě ovšem nejde o to, že bychom Kynclovu vědeckou práci nechtěli konfrontovat, abychom získali senzační reportáž, ale o to, že de facto nebylo s čím a s kým. Informovali jsme o události, která měla přinést na pamětní desku v Lidicích nové jméno – a vysvětlit, jak k tomu došlo.

Nejraději bych se vyhnul námitkám, proč Šustkova studie nesplňuje nároky vědecké práce, ale jelikož ji mnozí diskutující proti reportáži používají, musím to chtě nechtě udělat. Vojtěch Šustek se sice těší dobrému renomé archiváře, ale historik není. Po odvysílání naší reportáže začal vystupovat jako hlavní kritik Vojtěcha Kyncla. Názor se mu upřít nedá. Ten má, a silný. Bohužel ho nemůže doložit fakty. Jeho studie, sepsaná v roce 2018 do Slánského obzoru (“Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové”, Slánský obzor 21.6.2018), není v žádném smyslu stejná váhová kategorie jako Kynclova vědecká monografie. Motá se tam mnoho věcí dohromady a k lidické kauze se dostává oklikou přes různé nesouvisející případy. V archivech našel úctyhodnou sbírku pramenů, ale žádný takový, který by potvrdil jeho teorie: že lidickou ženu Štěpánku Mikešovou, skrývající až do svého zatčení židovský původ, má na svědomí protektorátní četník Evžen Ressl. Ten ji zatýkal a podle archiváře to později hodil na Doležalovou, aby se zbavil případného stíhání. Jeho příkré odsudky četníka jsou podepřeny mlhavými výrazy jako pravděpodobně, zřejmě atd. Místo důkazů se zaměřuje na vysvětlení jeho psychologické motivace. Tou mělo být poválečné stíhání velitele četnické stanice z Buštěhradu, jeho nadřízeného Vojtěcha Babůrka. Ressl dostal strach, že i on by mohl být obviněn z kolaborace, tak rychle udělal zápis v četnické kronice, kde vinu ze zatčení židovky Mikešové svedl na lidickou ženu. Pro tohle Šustkovo obvinění zcela bezúhonného četníka, který musel být prověřován stejně jako jeho nadřízený, nebo dokonce zvlášť proto, neexistuje jediný dobový pramen. Jen Šustkova „psychologie“. Ale může taková fabulace bez konkrétních faktů postačovat k dehonestaci člověka, který během důkladných poválečných prověrek získal osvědčení státní spolehlivosti? Nevím, jestli žijí Resslovi potomci, ale pokud by žili a žalovali nás pro poškození dobrého jména, u soudu bychom s Šustkovým „důkazním“ materiálem neobstáli. Opravdu se má v žurnalistice stát hlavním měřítkem názorová oponentura za každou cenu, bez ohledu na to, s jakými podklady přichází? Pokud by se z tohoto přístupu ve veřejnoprávní televizi stala norma, s prohranými žalobami by se roztrhl pytel. A když to trochu přeženu, podle stejného principu by se názor stoupenců, že země je placatá, musel uvádět vedle tvrzení astrofyziků, že je kulatá. Ale Šustkova teorie má i spoustu logických trhlin. Kdyby se chtěl Ressl vyhnout stíhání kvůli deportované židovce, proč by o ní raději nemlčel? Štěpánka Mikešová žila ve vesnici osaměle, bez rodiny a její osud by prostě zanikl v osudech tisíců jí podobných, které nacistická mašinérie likvidovala na základě konečného řešení. Proč by Ressl udělal ze všech věcí právě tu jedinou, která by ho před soud nepochybně přivedla? Copak se po válce o lidických nehovořilo jako o “svatých”? Copak by prolhaný četník, který by z jedné z těch svatých kvůli vlastnímu prospěchu udělal udavače, nestal právě kvůli tomu předmětem obvinění? Proč by proti němu nesvědčila křivě obviněná Doležalová? Proč by nesvědčili jiní Lidičtí? Zvláštní. Jistá, ale jen velmi povrchní přesvědčivost Šustkovy konstrukce stojí na jediném východisku - a sice, že Ressl svůj zápis do četnické kroniky udělal až po válce, ne při zatýkání v roce 1942. To je sice pravda, ale Šustek nám neříká, jaké prozaické důvody to mělo. V roce 1942 to udělat nemohl, protože četníci během protektorátu kroniky z úředního nařízení neměli a vrátily se jim právě až po válce, kdy to udělal. Zcela nevěrohodně pak působí Šustkův předpoklad, že úskočný četník Ressl nevěděl, že Doležalová se vrátila z koncentráku. Archivář nám zatajuje, že to zkrátka vědět musel, protože seznam přeživších žen vyšel v Právu lidu už 3.června 1945. Ressl svůj zápis udělal v únoru 1946. Doležalová na tomto seznamu nechyběla. Navíc měl Ressl tento seznam jako četník k dispozici a Doležalovou osobně znal přinejmenším od chvíle zatýkání Mikešové. Udělat si alibi zrovna tímto způsobem, na úkor ženy, která se z koncentračního tábora vrátila jako jedna ze 143 žen, by tedy bylo nejen sebevražedné, ale i hloupé. Takové “nuance” Šustek neřeší. Nehodí se mu do krámu. Kdyby psal detektivku, asi bych mu portrét takto hloupého “úskočného” pachatele nevěřil. Ale aspoň by to nemělo punc práce, kterou musím stavět na stejnou úroveň jako dílo, které prošlo vědeckou oponenturou v Akademii věd a Grantové agentury České republiky. Naopak logicky všechny tyhle otázky vysvětluje jiný dobový pramen, nebo spíš autentická vzpomínka, která potvrzuje, jak na zatčení Židovky Mikešové Lidičtí pohlíželi: Jsou to paměti Jaroslavy Skleničkové, jediné dodnes žijící ženy, která byla v době tragédie plnoletá. V knize Vzpomínky mě stále tíží na straně 22 píše: “Až v lágru jsem se dozvěděla, že někdo udal paní, co u nás do roku 1939 bydlela v nájmu, že je Židovka. Prý, když ji gestapo odvádělo, Lidice proklela.” Nenapadá mě jiný důvod, než že to byl tento mezi obyvateli sdílený poznatek, proč Ressla po válce nikdo z ničeho neobvinil.

Nakonec, možná úplně nejvýmluvněji proti tomuto házení viny na četníka působí právě ono mlčení, s nímž se oficiální historiografie tomuto citlivému místu léta vyhýbala. Nedávno jmenovaný ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík v rozhovoru pro MFD například říká, že na odstrčený židovský příběh narazil už před dvanácti lety, ale raději si ho nechal pro sebe (“Každý Čech by měl za život navštívit Lidice”, MFD, 8.6.2020). Chápu ohleduplnost k přeživším, ale kam až má vést? Mohli bychom s tímto přístupem vůbec obhájit práce badatelské instituce, zřízené k poznání komunistické minulosti (ÚSTR), v níž je pan Stehlík rovněž aktivní? Generačně mladší historik nemlčel a vytěsněnou židovskou oběť vrátil do dějin. Ukázal rub a líc. Že ne všichni “svatí” jsou svatí. To ale přece všichni přes veškerou pietu k obětem tragédie víme nebo tušíme. Neznamená to, že se spor nemá nadále vést. Ať se klidně vede. Ale pokud možno odborně, fakty, ne fabulacemi. A s respektem k různým novinářským žánrům. A hlavně - náhlé probuzení sporu po odvysílání reportáže by se zpětně nemělo používat jako klacek.

Velmi zvláštně pak od Hany Lipovské zní výtka, že bychom se za reportáž měli omluvit. Ale komu? Dceru lidické ženy Alžběty Doležalové, která ještě žije a která později vystoupila v talk show Jany Bobošíkové, jsme požádali o rozhovor, a když odmítla, dále jsme ji neobtěžovali. Knihu Vojtěcha Kyncla přitom znala, historik jí dokonce ještě před jejím vydáním seznámil se svými archivními nálezy ohledně její matky a ona s jejich publikací podle jeho svědectví souhlasila. Do žádného konfliktu s ním za celé čtyři roky od vydání knihy ani náznakem nešla. My jsme pak v reportáži vynechali jakoukoli zmínku o ní. Dokonce nám to pak vytkl etický panel, poradní orgán generálního ředitele, který se případem zabýval na žádost poslance hnutí ANO Aleše Juchelky. To, že jsme Marii Šupíkovou nejmenovali, nezobrazovali a neuváděli, mělo ovšem dobrý důvod. Neudělali jsme to proto, abychom ji pokud možno udrželi v anonymitě. Udání její matky, s nímž jako dítě neměla co do činění, nás nezajímalo tolik, jako tragický osud zapomenuté židovky. Ta výtka panelu, že jsme to měli udělat, je pro mě rozumná cena za pokus chovat se co nejohleduplněji k ženě, která za nic nemůže. Ovšem i etický panel ČT konstatoval soulad reportáže s etickým kodexem ČT. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), kam se stížností obrátila Jana Bobošíková, rovněž věc neshledala chybnou a její projednání odložila s tím, že je to záležitost historického sporu.

A teď zpět k tomu, co jsem naznačil v úvodu: Největším paradoxem totiž je, že svět by dodnes o paní Šupíkové, údajné oběti naší reportáže, vůbec nevěděl, kdyby ji po necelém půl roce od odvysílání reportáže nevytáhla do svého pořadu v Xaver TV Jana Bobošíková a tam ji teprve řádně nezmedializovala. A tady je zásadní problém, který u Hany Lipovské vidím.

Obdiv kontra nestrannost

Hana Lipovská o Janě Bobošíkové mluví ve stejném rozhovoru (ale nejen v něm) s fascinovaným obdivem, který se blíží adoraci (“má lepší mozek než Václav Klaus”). Pokouším se mít pro podobná citová pohnutí pochopení, ale zároveň bych chtěl Hanu Lipovskou upozornit, že by svou roli radní ČT měla vykonávat nestranně a bez předpojaté mysli. Umím si představit, že to je při existenci podobného vztahu zatraceně těžké.

Její přítelkyně totiž hraje ve skandalizaci naší reportáže zcela klíčovou dvojroli. Napřed se jako předsedkyně lidické organizace ČSBS postavila do čela protestu proti šéfce Památníku Lidice Martině Lehmannové, potažmo proti naší reportáži, a pak si ve stejném kuse zahrála nestrannou roli moderátorky, která s hostem ve studiu (Marií Šupíkovou) předstírá rozhovor na dané téma. To je takový typ aktivismu, který by nikomu v žádném slušném médiu na světě neprošel. Ještě doplňme, že paní Šupíková ani přes veškerou snahu moderátorky naši reportáž neodsoudila: odpověděla, že ji neviděla. Co ovšem neudělala ona, obstarala za ní alternativní média v čele s Parlamentními listy. Ta rozjela svůj obvyklý hnojomet s údernými titulky o hyenismu a plivání na památku největší válečné tragédie.

Slovo na závěr: jelikož pan poslanec Juchelka neuspěl ani u etického panelu ČT, chce reportáž projednat na “mediálním” výboru Poslanecké sněmovny v čele s jeho předsedou Stanislavem Berkovcem. Tohle politické grilování s podporou alternativních médií v zádech a velmi pravděpodobně i nové radní Hany Lipovské se má odehrát v září (o postoji dalších nově jmenovaných radních zatím spekulovat nechci). Před pár týdny, přesně rok po naší reportáži, odvysílal doslova a do písmene stejný příběh o udání v Lidicích Český rozhlas (“Na seznamu obětí není, židovku z Lidic udal její domácí. Gestapo ji odvedlo 8 dní před zničením obce”, iROZHLAS, 2.6.2020). Bez oponentury archiváře Šustka, bez ředitele Památníku Lidice Stehlíka, který dnes, po dvanácti letech mlčení, projevuje na věc jiný názor, než měla jeho předchůdkyně Martina Lehmannová. Nevzbudilo to sebemenší rozruch. Kolegům to z celého srdce přeju. A zmiňuji to ne proto, abych je udával “mediálnímu” výboru, ale abych ocenil jejich odvahu. A taky abych ukázal, že celé tohle grilování a vláčení nás po poslaneckých výborech nemá se zájmem o historii a poctivou žurnalistiku nic společného.

Marek Wollner, šéfredaktor reportážní publicistiky, dramaturg pořadu Reportéři ČT

Související články