Pozdní léto má svého patrona: Stiftera ze Šumavy

KOMENTÁŘ

Pozdní léto má svého patrona: Stiftera ze Šumavy
"Stifter tu žil do svých třinácti let a byly to roky, které formovaly jeho smyslové vnímání, jež se pak projeví v jeho dokonalých a nevyčerpatelných (a vyčerpávajících) popisech šumavské přírody." Foto: Pixabay
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Studený vítr a mokré cákance na tváři posledních srpnových dní, to ještě nemusí být definitivní konec léta, ale je to jeho loučení. Slunce to ještě úplně nevzdává, ale pomalu slábne a něco teskného už je ve vzduchu. Kolem nás je pozdní léto, Němci mu říkají der Nachsommer: a v tomhle tvaru vešlo toto období roku do světové literatury.

Pozdní léto. Tak svůj skoro tisícistránkový veleromám nazval německý klasik ze Šumavy, velký Adalbert Stifter, o kterém lidé, kteří někdy slyšeli jeho jméno, ale nikdy ho nečetli, vědí, že je to nejnudnější spisovatel všech dob. Nejnudnější velký spisovatel by se mělo aspoň dodat.

 

Už jakýsi německý ironik (byl to Hebbel) prohlásil, že dá polskou korunu tomu, kdo mu dokáže, že přečetl Pozdní léto, tu románovou „bibli biedermeieru“, celé. Jiní zase říkají, že ji mohou číst celý život, což ovšem neznamená, že počítají s tím, že ji někdy dočtou. To platí ostatně i pro autora tohoto článku, který Pozdní léto používá už desítky let jako dokonale fungující hypnotikum, jež zabírá tak po dvou stránkách: vždy stačí knihu kdekoli otevřít, s jistotou se ponořit do té pavučiny slov a vět a již se pomalu, vlastně rychle oči přivírají… Ale je to to nejjemnější a nejsubtilnější uspávadlo, podobné nekonečné síti, v níž vibruje kosmos s přírodou a lidským bytím v jedné dokonalé harmonii.

A právě nejsilněji si je možné tuhle jednotu přírody uvědomovat, když všechno vrcholí, kypí, kvasí a jde do vrcholné plodnosti, a tedy už i k zániku. Adalbert Stifter by mohl být patronem tohoto sladkobolného období. Narodil se v roce 1805 v Horní Plané (Oberplan), v šumavském městečku, jež tehdy patřilo do schwarzenberského „panství Krumlov“ a které žilo v té době svým zcela archaickým, poklidným způsobem, byť i sem dolétly ozvěny napoleonských válek: v roce 1809 prošla Šumavou francouzská vojska, což byla velká událost.

Stifter tu žil do svých třinácti let a byly to roky, které formovaly jeho smyslové vnímání, jež se pak projeví v jeho dokonalých a nevyčerpatelných (a vyčerpávajících) popisech šumavské přírody. I těmi se stane „básníkem Šumavy“, pro německé obyvatele symbolem a hrdinou jejich drsné domoviny, takže mu záhy po smrti začali stavět sochy, z nichž ta největší trochu bezprizorně v Horní Plané postává. Je tam ovšem také solidní muzeum v Stifterově rodném stavení, které je spíš dobrou imitací, už proto, že v roce 1934, kdy tam byla místní knihovna, dům vyhořel. V 90. letech byl dům opraven a nyní je centrálním místem stifterovského kultu v české části Šumavy.

Ve Stifterově životě je totiž něco přitažlivého právě proto, že byl vlastně na první pohled tak klidný, spořádaný, „biedermeierovský“. Jenže to je jen zdání. Vedle života, který jakoby postupuje krok za krokem, od úspěchu k úspěchu, od titulu k titulu, se vespod, pod povrchem, odehrávalo drama tvora rozervaného a uštvaného. Dobrácká kulatá tvář s licousy, známá z litografie ze 40. let, dokonalé zpodobnění blahobytného měšťana, se v průběhu let změní ve tvář štvance, který vyčerpaný nekonečnou prací, stále sužovaný dluhy a finanční nepohodou, si nakonec podřeže krk břitvou.

Po dvou dnech, 28. ledna 1868, v Linci umírá, podle lékařské zprávy na „chronickou atrofii jater“, tedy na nemoc alkoholiků. Spotřeba vína byla enormní, stejně jako nenasytná, neurotická potřeba se přejídat, nejraději masem. Stifter, tento člověk hledající řád a harmonii, se de facto upil a ujedl k smrti. Pak už nemohl dál.

A přesto je pro své neumořitelné čtenáře patronem této části léta, ze kterého už pomalu odchází jeho zářící síla, která se brzy stane vzpomínkou na něco, v co doufáme, že se zas vrátí.

 

×

Podobné články