1 Tři konce

V Rusku to berou za správné konce

Témata:

Minulý týden v Rusku poznamenaly tři konce. Velice různé, ale přece mají něco společného. A pro mnohé svobodomyslné Rusy udělaly ten týden daleko důležitějším než ten nedávný volební, který nepřinesl vlastně vůbec nic.

Začnu od konce šťastného. Dvaašedesátiletý novinář, zeměznalec a dlouholetý předseda karelské pobočky Memorialu Jurij Dmitrijev, kterému kvůli vykonstruovanému obvinění z výroby dětské pornografie hrozilo devět let nápravné kolonie, byl zproštěn viny. V nedávném sloupku věnovaném Dmitrijevovi jsem psal, že odsouzení člověka, který se většinu života věnoval identifikaci a komemoraci obětí stalinských perzekucí, by bylo těžkou ranou nejen pro něj osobně, ale pro všechny Rusy, kteří nejsou k této tragické minulosti lhostejní. A není jich málo. Ti všichni včera, když zazněl zprošťující rozsudek, neskrývali svou radost. Dmitrijev, kterého přece jen čekají ještě tři měsíce odnětí svobody (za nedovolené ozbrojování, také zcela smyšlenou záležitost, dostal dva a půl roku, z nichž si většinu již odseděl ve vazbě), vzal své osvobození s nadhledem. „Ani si nevím rady se všemi těmi gratulacemi. Mám se radovat z toho, že nejsem pedofil? Ale to jsem věděl i předtím.“ Ale dodal jednu velmi důležitou věc: „Bez vás by mě nejspíše bez váhání snědli. Ale díky tomu, že držíme pospolu, mě jenom chvíli přežvykovali a pak mě vyplivli – spolknout mě nedokázali.“ Zkrátka se ukázalo, že princip solidarity je v Rusku stále živý a funkční.

Druhý konec je sice smutnější, ale i tak má svou katarzi. Když v roce 2013 v přímých volbách zvolili Jevgenije Rojzmana starostou Jekatěrinburgu, čtvrtého největšího ruského města, vypadalo to jako zázrak. Mladý, energický, demokraticky smýšlející – a především, odpovědný jen svým voličům. A celých pět let se držel. Nenechal se zlomit, i když musel čelit soustavnému tlaku mocenské vertikály. To všechno předevčírem skončilo podepsáním jednoho narychlo sepsaného odstavečku, kterým v Jekatěrinburgu přímou volbu starosty zrušili. Je po zázraku a nic podobného už se asi v dohledné době opakovat nebude. A ta slibovaná katarze? Rojzmana přišlo na náměstí podpořit přes deset tisíc rozhněvaných lidí. Volali jednoduché heslo: „To je naše město!“ Když každý z nich vypustil červený balonek, zrudlé nebe samo svědčilo o tom, že ten hněv má velkou sílu. Takže jekatěrinburští mocipáni se nejspíš ještě mají na co těšit.

A třetí, už docela smutný konec. Ale i ten dává svým způsobem naději. V neděli zemřel režisér a zakladatel slavného moskevského dokumentárního divadla Těatr.doc Michail Ugarov. To divadlo je více než divadlo a Ugarov byl daleko více než jen jeho umělecký šéf. Těatr.doc by se snad dal svým významem srovnat s Tagankou 60. let a Ugarov s Ljubimovem, ale vůbec by to nebylo přesné. Po celých šestnáct let své existence se tato experimentální scéna řídila jedním hlavním principem: absolutní tvůrčí svobodou. Ugarov nakazil svobodným myšlením celou generaci nejen divadelníků, ale i filmařů, diváků a inteligence vůbec. A když se ukázalo, že svobodná tvorba se nemůže vyhnout politice, bez váhání ji do svého divadla pustil. Hrála se dokumentární inscenace o jedné hodině 18 minutách, během kterých ve vězení umučili právníka Sergeje Magnitského – s uvedením plných jmen všech viníků.

Politická témata v Těatru.doc velice rychle zdomácněla. Následovalo zavření divadla. Stěhování. Vlastníma rukama postavili divadlo nové. I odtud je vyhnali. A zase stěhování. Třetí divadlo. Starosti, napětí, stres… a infarkt.

Michail Ugarov tu není, ale Těatr.doc žije dál. Ukazuje se, na jak nesmírně demokratických principech je divadlo vystavěno – Ugarov vychoval řadu osobností, které ho mohou takřka ve všem zastoupit. Herci se dokonce rozhodli nerušit představení ani v době smutku po člověku, kterého si nade vše vážili. Je to čitelné gesto: to, co Ugarov svým životem a tvorbou inspiroval, s jeho odchodem nikam nemizí. Proto i v tomto případě je to konec nadějeplný.

 

Z nového čísla Boris Johnson: blonďatý král světa. Kdo je budoucí britský premiér?

Echo týdne: Královna kurtů, švédská péče a expremiérova hypotéka ● Komentář: Nastal čas přistřihnout plebsu křídla ● Recenze: A co když to Německo nezvládne? ● Historie: Největší úspěch bledých tváří

Babiš už měl dávno rezignovat Odborový předák Josef Středula nejen o premiérovi
Smrt legendy o ušlechtilém nacistovi Nová fakta o architektu Albertu Speerovi

/
Autor je rusista a publicista.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.