1 Komentář

Moc, tenisová raketa a ztracená schopnost sebekontroly

KOMENTÁŘ

Témata: ,

Tak se nám „dyškurz“ přelil do sportu, chtělo by se říct. Serena Williamsová ve finále US Open víckrát porušila pravidla, ztropila rozhodčímu scénu a byla potrestána. Označila to za projev sexismu, mužům tenistům prý podobné věci běžně procházejí, a podpořilo ji v tom nemálo publicistů a „mluvících hlav“, na její straně byly i sympatie lidí na stadionu. Mnoha jiným lidem, včetně mě, ta debata přijde v něčem absurdní. Williamsová je jistě skvělá sportovkyně, taky má historii podobného chování, její obhájci, pokud vím, nepřišli s výčtem situací, kdy by podobné výstupy jako ten její byly u mužů posuzovány blahosklonně. Rozhodčí Ramos je pověstný tím, že nedovolí hvězdám, aby si na kurtu moc vyskakovaly, přistupuje v tom ohledu ke hráčů i hráčkám stejně, proto je taky nasazován na důležitá utkání. Vůči soupeřce a vítězce Naomi Osakové bylo chování Williamsové a části publika bezohledné a ponižující. Rozšířený narativ, který Williamsovou staví do role oběti poměrů, může zarážet už svou prostou existencí, nemluvě o tom, že na něj nemálo vlivných lidí slyší. Má to, řekl bych, dva důvody.

Ten první souvisí s ideologií intersekcionality a politikou identity, které jsou rozšířené mezi soudobou západní levicí. Veškeré situace se dají redukovat na nějaký mocenský vztah, rozhodující pro postavení jednotlivce je jeho identita – rasová a genderová –, ta taky určuje jeho postavení v „pyramidě útlaku“. Ta postavení jsou fixní, pokud někdo patří ke skupině utlačovaných, je to na celý život a nemůže se dopustit útlaku vůči někomu, který je v té pyramidě usazený výš. Pokud se tedy černošská žena – příslušnice hned nadvakrát utlačované skupiny – cítí být obětí, nepochybně jí je, zvlášť když nad ní vynese verdikt bílý muž – rozhodčí. To je ta jediná správně popsaná mocenská konstelace daného okamžiku. A pokud by někdo viděl místo osamělé a utlačované hrdinky v nepřejícím světě spíš královsky placenou hvězdu podporovanou tisícihlavým publikem, sportovní asociací a částí médií, která v daném okamžiku spíš zkoušela svou moc zneužít, než aby byla mocensky utlačovaná, může být jedině v zajetí předsudků. Velmi primitivní vnímání, jakkoliv bývá opentleno chytře se tvářícím slovníkem. A recept na vážné problémy. Pokud nějakou skupinu prohlásíme za a priori neschopnou nějakého druhu špatného jednání, je to spolehlivý recept, jak častost toho jednání v jejích řadách pronikavě zvýšit.

Ten druhý důvod je, řekl bych, širší. Má co dělat s proměnou způsobu, jímž společnost vnímá sebeovládání. V dobách počátků organizovaného sportu to byla jednoznačně ctnost, sebekontrola patřila k výbavě sportovce a její ztráta byla znamením selhání. I to se mění, pravda, sport od sportu je to jiné. Důvodů je hodně, mimo jiné i televizní přenosy na velké obrazovky ve vysokém rozlišení, které potřebují „šťávu“, drama a emoce, aktéři si jsou jistě vědomější publika, které je sleduje ve velkých detailech. Ale hlavně sebeovládání, kontrola už nejsou chápany jednoznačně jako ctnosti, někdo v nich může taky vidět projev konformity, ochotu podřídit se autoritě, je přitom správné bouřit se, neschovávat svou individualitu, své – tak unikátní a důležité – emoce za neutrální masku. Serena Williamsová hraje v časech, kdy většina jejího publika často a s gustem ztrácí sebekontrolu na sociálních sítích a považuje to za svůj nejautentičtější projev, kdy hysterák se stal respektovanou formou komunikace, kdy nejmocnější muž planety po nocích ukřivděně tweetuje sentence hodné rozčileného děcka. Chovala se odsouzeníhodně a pak se tvářila jak oběť. Není v tom sama.  

Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.