3 Zapomenutý podíl polských vojáků

Neznámé události května 1945: české země osvobozovali i polští vojáci

KVĚTEN 1945

Témata: , ,

Dlouho byla jediným „osvoboditelem“ českých zemí od německé nacistické okupace na jaře 1945 Rudá armáda. Po roce 1989 se značná pozornost obrátila na západní Čechy a jejich osvobození Američany. Ještě déle trvalo, než do povědomí začala pronikat i paměť o velkém rumunském kontingentu v rámci vojsk ukrajinské fronty nebo o účasti vlasovců v pražském povstání. Poměrně málo se však stále ví o tom, za osvobození Československa bojovali také polští vojáci. Navíc zde operovaly jednotky reprezentující dva velmi odlišné politické proudy.

Byla to skutečně paradoxní situace. V květnu 1945 pomáhala Američanům v západních Čechách likvidovat zbytky německého odporu polská jednotka, přes severní Čechy se k Praze také blížily oddíly polské armády. Na první pohled se uniformy těchto polských vojáků příliš nelišily. Ideologicky však obě formace diametrálně. Zde je jejich stručný příběh.

Nevěřili, že zločin v Katyni spáchali Němci

Polští vojáci, kteří se v květnu 1945 objevili u Prahy, byli příslušníky polské 2. armády, jež se začala formovat v létě 1944. Tehdy se Rudá armáda již nacházela na polském území. Přesněji řečeno za řekou Bug, která nyní tvořila novou východní hranici Polska,
zatímco oblasti na východ zůstaly Sovětskému svazu, jenž je okupoval už 17. září 1939 na základě tajného dodatku k paktu o neútočení s Německem. Stalin zároveň Polákům vnutil jemu nakloněnou vládu složenou z polských komunistů a jejich příznivců. V Londýně přitom působila legální exilová vláda a po boku západních spojenců bojovaly jí podřízené polské jednotky čítající přes dvě stě tisíc vojáků. Avšak Sověti s exilovým kabinetem po objevu katyňských hrobů přerušili diplomatické styky.

Drtivá většina Poláků – doma i v zahraničí – neměla komunisty v lásce, novou situaci vnímala jako druhou okupaci, někteří se dokonce rozhodli proti vnucenému režimu bojovat se zbraní v ruce. Věřili, že brzy vypukne konflikt mezi Západem a SSSR, který přinese Polákům svobodu.

Také většina příslušníků polské 2. armády s komunisty nesympatizovala a nevěřila, že zločin v Katyni spáchali Němci. Velkou část z nich tvořili propuštění vězni ze sovětských gulagů či bývalí vojáci z Domácí armády (Armia Krajowa), podřízené londýnské exilové vládě. Všem ale byly společné vlastenectví a nenávist k nacistům a chtěli aktivně přispět k jejich porážce. Armáda se však potýkala s nedostatkem důstojníků. Většina sloužila v jednotkách na Západě, jiní našli za války smrt od kulek vrahů z NKVD v Katyni a na dalších místech SSSR, nebo byli v německém zajetí.

Veliteli se proto často stali sovětští důstojníci dočasně oblečení do polských uniforem. V podstatně to platilo i o veliteli armády gen. Karolovi Świerczewském. Ač původem Polák, tak většinu života tento komunista strávil v Sovětském svazu a v jeho službách (bojoval mj. ve za španělské občanské války v interbrigádách). Pod jeho velením 2. armáda bojovala na jaře 1945 na pomezí Lužice a Saska, kde utrpěla značné ztráty. Zde ji také zastihl rozkaz, aby v rámci pražské operace podpořila postup Rudé armády na Prahu.

Dne 7. května Poláci zahájili útok směrem na Šluknovský výběžek. Na československé území vstoupili následujícího dne a svedli zde boje se zbytky německých jednotek, které se ještě houževnatě bránily. Odpor Němců ale rychle slábl, a tak Poláci v následujících dnech postupovali na Prahu. Čelo armády se zastavilo v Mělníku, nicméně jedna obrněná hlídka, pod velením nadporučíka Henryka Maruszaka údajně ztratila kontakt s velitelstvím a dosáhla 11. května Ďáblic, kde se střetla se skupinkou německých vojáků.

Během bojové poutě z Lužice do Čech jich padly bezmála tři stovky, dalších zhruba devět set utrpělo zranění. Jejich působení připomínají pomníčky od Rumburka přes Úštěk až do Mělníka. Bohužel – s ohledem na období, kdy byly postaveny – často se místo jmen padlých vojáků na nich skloňuje jméno velitele 2. armády Karola Świerczewského, který je mezi Poláky vnímám jako zosobnění poválečné sovětizace Polska.

Když pražští povstalci 5. května zahájili boj proti okupantům, americká armáda se blížila k Plzni. Téhož dne na brány holýšovského ženského koncentračního tábora zaútočila polská jednotka a osvobodila několik set vězeňkyň, které nacisté chtěli před příchodem Američanů zabít. Jakmile následujícího dne dorazila čela amerických jednotek, Poláci s nimi pokračovali v akcích proti Němcům a zajali u Hradišťan německý štáb.

Svatokřížská brigáda

Polskou jednotkou byla Svatokřížská brigáda Národních ozbrojených sil (NSZ), partyzánský oddíl o zhruba tisícovce vojáků vzniklý v Polsku v létě 1944. Její příslušníci patřili k nacionalistickému křídlu polského domácího odboje, pro které byli nacisté i komunisté nepřítelem číslo jedna. Měli výhrady i vůči londýnské vládě, nespolupracovali s hlavní odbojovou organizací Domácí armádou a nesouhlasili s varšavským povstáním. Byli přesvědčeni, že před blížící se frontou je nutno německým zázemím ustoupit vstříc k západním spojencům a s nimi pak bojovat proti SSSR. Avšak takové řešení bylo možné jen za souhlasu Němců. Podařilo se ho získat, avšak okolnosti a podrobnosti nejsou dodnes zcela objasněny.

Část historiků, vedle toho, že vnímá Svatokřížskou brigádu jako kontroverzní jednotku, proto NSZ viní z kolaborace a vytýká jejím příslušníkům vnášení konfliktů, národnostní nenávisti a antisemitismu do polského odboje. Na druhou stranu je ale nutné zdůraznit, že brigáda se nikdy nezúčastnila bojů po boku Němců. Brigáda se přesunovala (většinou pěšky) přes Slezsko a české země na západ. V plánech německých velitelů bylo nasadit ji na východní frontě, Polákům se ale tomu dařilo lavírováním a částečnými ústupky (výsadky do Polska; jejich členové ale však mohli zapomenout na rozkazy Němců a věnovat se navázání styku se zbytky sítě NSZ) zapojení do německých operací vyhnout. Pomohl také rychlý postup Rudé armády, který spolu s chaosem posledních měsíců války přesun brigády do západních Čech usnadňoval.

Na konci války se Svatokřížská brigáda ocitla v několika vesnicích u Holýšova a Němci už nad ní neměli kontrolu. Místní české obyvatelstvo Poláky zpočátku pokládalo za vlasovce a vadilo mu povýšené chování Poláků a rekvírování potravin či věcí, kvitovalo však s povděkem, že je ochránili před ustupujícími Němci. Poláci zase nechápali české prosovětské postoje. Třenic přibývalo a na konci července 1945 o nich informoval i denní tisk.

Američané však nad brigádou drželi ochrannou ruku a na rozdíl od vlasovců je nevydali do Polska, respektive Sovětům, což by pro Poláky bezpochyby znamenalo vězení či dokonce smrt. Nicméně další pobyt jednotky na československém území byl už neudržitelný, a tak ji Američané 6. srpna odsunuli do Bavorska. Většina z nich následně odešla do exilu a jen nemnozí se dožili možnosti vrátit do Polska či podívat se na místa svého působení v českých zemích. V letošním roce byla v Holýšově odhalená pamětní deska, která osvobození holýšovského tábora touto jednotkou připomíná.

Češi a Poláci 1918-2018: sPOLeCZně 
Češi a Poláci sdílí v posledním století společný osud. Ve stejném okamžiku dosáhli obnovení státnosti, paralelně a se stejnou hrdostí tyto státy budovali. Ve stejnou dobu zažili hrůzy dvou totalit a ve stejném okamžiku se od nich osvobodili a hledali cestu zpět na Západ. Jsou naše dějiny pouze souběžné, nebo v nějakém hlubším smyslu společné? Mnozí namítnou, že po většinu tohoto století zůstávaly naše vztahy spíše vlažné a nepřátelské. V tomto časovém úseku, ohraničeném lety 1918 a letošním rokem 2018, však najdeme příběhy a postavy, které toto společenství osudu ztělesňují. 
Od Masaryka a Paderewského, kteří se ve Washingtonu a New Yorku společně zasazovali o svobodu střední Evropy, přes polské a české spolubojovníky proti německému nacismu, oběť Ryszarda Siwce na protest proti srpnové invazi v roce 1968 až ke společenství polských a českých disidentů, které se následně přetavilo do politické reality Visegrádské čtyřky. 
Právě tyto méně či více známé postavy a příběhy budeme po celý rok připomínat ve spolupráci s Polským institutem v Praze a českými a polskými historiky.

Text částečně využívá článku J. Friedla Dvě formace, jeden nepřítel, který vyšel 30. dubna 2015 v Lidových novinách v rámci seriálu u příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války.

Čtěte také: Zeman je v Polsku, večeřel s prezidentem Dudou

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Z nového čísla Konec Babišova prvního sluhy. Jaroslav Faltýnek, nejcennější kůň ze stáje AB

Echo týdne: Karta, hromy blesky a holé ruce ● Kauza: Huawei, Huawei, Huawei ● Komentář: Brexit nekončí, Mayová však ano ● Recenze: Proč zešílela tetička

U transplantací se nepředbíhá S Pavlem Pafkem nejen o tom, jak najít dobrého lékaře
Rok ruských zbraní Sovětské kořeny Putinových „trumfových karet“

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.