Novým ředitelem Správy Pražského hradu bude od soboty dosavadní šéf finančního odboru Kanceláře prezidenta republiky (KPR), ekonom Pavel Vyhnánek. V páteční ...
Tramvaj z náměstí Míru nejdřív mírně stoupá ulicí ještě lepšího vinohradského typu, pak se rychle zhoupne a téměř se zřítí do údolí, kde začínala pražská periferie. To je ještě teď znát. Z ulice Francouzské se stane na konci Moskevská a Ruská, protože Eurasie tady obsadila aspoň svými názvy půlku čtvrti. Horní Vršovice jsou přechodová čtvrť mezi městem a venkovem, který tu zanechal své stopy v několika zbylých kovorolnických statcích, kterým už bohužel chybí dobytek, v pláccích, kde se kdysi pásly kozy, pak se z nich stalo něco mezi smetištěm a věčně volnou parcelou.
Jakási malebná, ale stejně tak bordelářská neuspořádanost je vlastním duchem tohoto místa, které by se dalo nazvat hybridním. Zapadá do něj i kopcovitý park Grébovka, s vinicemi a italskou vilou Moritze Gröbeho, což je pražská Kampánie, římský venkov, se slumy na úpatí, jimž chybí jen Vesuv a mořský záliv.
Ve mně to pokaždé, když se tam vracím, zhoupne, stejně jako v tramvaji, protože se vracím do svého mládí, do míst, kde jsem léta bydlel, což bylo nejdřív splnění všech přání, a pak jsem zase myslel na to, jak se odtamtud dostat, což je už jiná historie.
Dům, kam jsme se nastěhovali čtrnáct dní před listopadem 1989, byl činžák, postavený na začátku třicátých let. Patřil bytovému družstvu, takže byty tam byly malé, a obyvatelé tedy spíš dělníci nebo drobní úředníci, kteří možná pracovali v blízké Koh-i-noorce nebo v nějaké jiné fabrice, kterých v té začouzenější části Prahy bylo mnohem víc než dnes.
Ještě předtím, než jsme dostali byt v pátém patře přidělený, dělal jsem v tom domě dva roky domovníka. Byl to totiž domovnický byt – a dělat domovníka byl způsob, jak se k bytu dostat. Pomohl nám tehdy pan Jirásek, což byl mukl z padesátých let, spoluvězeň dědečka mé ženy: psal jsem o něm v díle o Voltuši.
Seděli, tedy spíš fárali a dřeli spolu v Jáchymově a solidární vztah jim zůstal na celý život, jak to bylo u muklů, mužů určených k likvidaci, zvykem. Panu Jiráskovi mohlo být asi osmdesát, před únorem 1948 byl redaktorem, pak deset let politickým vězněm, potom pracoval v družstvu, kde měl pořád velké slovo. Nejprve zjistil, kde jsou volné domovnické byty, v jeho rajoně byly asi dva, dovedl mě pak na družstvo k úředníkům a za chvíli jsme se na byt jeli podívat. Trvalo však ještě dva roky, než jsme dostali klíče a do bytu, který byl zcela prázdný a bez topení, jsme se mohli s malým dítětem nastěhovat. 17. listopadu 1989 jsem šel koupit rouru od kamen, pak se s ní zúčastnil pochodu z Albertova jako s nejpodivnějším transparentem začátku revoluce. To je taky jiná historie.
Ty dva roky předtím jsem jezdil z kolejí přes celou Prahu třikrát týdně vytírat pětiposchoďový dvojdům. Protože jsem nechtěl obtěžovat nájemníky, kteří se již tak od začátku tvářili poněkud nevlídně, musel jsem si pod kotlem v prádelně rozdělat oheň, takže jsem přijížděl ověšený bedýnkami a papundeklem, který jsem sbíral po cestě. Pak jsem se dohodl s jedním zelinářem, který mi lísky nechával. Hodinu trvalo, než se voda ohřála, přikládal jsem třísky pod kotel, četl jsem si, což bylo docela fajn.
Ten dům je průchozí a dole byla dost příšerná vinárna, takový ten nejstrašnější pajzl, takže v tom domě, který se tehdy ještě na noc, nevím proč, nezamykal, bylo každou chvíli nablito a naděláno. Nejčastěji v suterénu, odkud to vzlínalo do vyšších pater. To bylo strašné, dosud se mi ten smrad vybavuje, toho odporného natráveného materiálu, který jsem musel horkou vodou odstraňovat, ovázal jsem si obličej šálou, zadržoval dech a šel do toho – několikrát jsem musel během toho vybíhat se nadechnout na vzduch, hekal jsem u toho a sám cítil trhavé dávivé návaly.
Tehdy se ještě většinou topilo v kamnech uhlím, které měly partaje složené ve sklepech, odkud je nosily v uhlácích nahoru. Dům byl proto půl roku plný mouru a uhelného prachu, takže jsem vodu na mytí podlahy musel vyměňovat i několikrát. V domě je výtah, který se každou chvíli kazil a zasekával. Byl jsem domovník, takže obyvatelé nejspíš přirozeně očekávali, že jsem za něj odpovědný a se zaseklým výtahem pokaždé něco udělám. Jenže já jsem v tom domě nebydlel a telefon jsem samozřejmě neměl... Celé ty dva roky jsem při cestě v tramvaji trnul, jaký mě v tom domě čeká průšvih.
Lidé tam bydlící se na mě, měl jsem aspoň takový paranoidní pocit, veskrze dívali jako na vetřelce, který má zálusk na něco, co oni považovali za svůj majetek – tedy ten byt v podkroví. Připadalo mi, že i to, že jim jezdil někdo uklízet, jim bylo víceméně lhostejné, nebo to spíš nevnímali, o to více je hnětlo, že za to bude ten byt. Možná to ale byla jen má paranoia. Byli to dozajista obyčejní lidé, ale přece jen měl jsem pocit, že nepřejícnost a iracionální závist je jejich podstatnou vlastností. Byl jsem vděčný, když mně někdo odpověděl na pozdrav.
Každý měsíc mi musel domovní důvěrník podepsat papír, s nímž jsem pak jezdil na družstvo, kde jsem dostal nějakou mzdu, pár stovek, ale dobrých, ale hlavně jsem tím papírem měl prokázat, že „funkci domovníka řádně vykonávám“, což bylo nutné, aby se vidina bytu nevzdalovala. To byl strašný problém. Ještě teď je mi při těch vzpomínkách lehce nevolno. Od první chvíle bylo jasné, že mezi námi je třídní nenávist. Za ním jsem musel jednou měsíčně chodit, zazvonit u jeho dveří, s bušícím srdcem počkat, až otevře, a pak s výrazem, do nějž jsem se snažil nepustit žádnou emoci, ho požádat, zda by mi podepsal onen papír. On na mě pohlédl, někdy beze slova papír vzal, udělal klikyhák a zase mi ho vrátil. To mi spadla ze srdce tuna. Čas od času ale pronesl: To teda nepodepíšu. – Aha, ale já jsem tady uklízel, řekl jsem a srdce jsem měl v krku. – Jsou na vás stížnosti, zahuhňal on. – Prosím vás, a jaké? – Bylo moc vody na podlaze, řekl třeba. – Aha, to se omlouvám, ale já se snažil. Budu ždímat pečlivěji. – A nebyla vyměněná žárovka. Tři dny nesvítilo ve druhým poschodí světlo. – To je mi moc líto. Víte, že tady ještě nebydlíme, takže jsem to nevěděl. – To mě nezajímá, to je vaše věc. Nesvítilo světlo a já vám to nepodepíšu... Je málo tak strašných věcí jako být vydán do takových rukou. Má vás v hrsti, jste proti němu bezmocní, je vám z něj špatně, ale víte, že se musíte držet, že na tom strašně záleží. Důvěrník mi pak do výkazu napsal třeba „Byli stížnosti“ nebo „Uklízeno špatně“, já to šel ukázat na družstvo, taková uvzdychaná paní, která měla na starosti domovníky, na to hleděla a vzdychala, že neví, co s tím, že ten pán je soudruh a že si stěžoval už i jinak a že se to bude projednávat... Myslím, že zase zakročil pan Jirásek. Na tu protekci od jáchymovského mukla jsem vlastně hrdý.
Domovníkem jsem byl ještě několik let po roce 1989. Dvakrát týdně jsem se převlékl do svršků a vytřel dům odshora dolů. Nebylo to ostatně tak strašné, dalo se přitom meditovat, myslet si na své věci, z walkmanu jsem poslouchal operu nebo Lou Reeda a ždímal špínu do kbelíku. Myslím, že si postupně zvykli i sousedé, na starší paní přece jen zapůsobily naše úplně malé děti, někdy bylo možné zaznamenat i cosi jako sympatie, s jednou, jež se jevila jako čarodějnice, jsme se i trochu spřátelili, ona nám několikrát přinesla buchty nebo nějaké koláče. V nezanedbatelné míře se mezi muži vyskytovali alkoholici, podezíral jsem je trochu z původu těch příšerností a bylo mi strašně z představy, že se s ním tak důvěrně seznamuji.
Foto: Foto: Jiří Peňás
Nemám příliš tušení, jak se ti lidé v domě stavěli ke starému a pak k novému režimu. Odhaduju, že většina z nich listopad 1989 ale spíš přivítala, nedivil bych se, kdyby koncem prosince nosil chvíli na klopě trikoloru i domovní důvěrník. Zda z něj něco pak měli, nevím. Někdo ano, někdo ne. Teď už je to vše asi jedno. V domě se během devadesátých let měnila kamna za plynové topení, měnilo se napětí, pak se vyměňovaly stoupačky. Domem vždy prošla občanská válka, kterou jsem jako domovník vždy odnesl. Dole v parteru, kde měly kancelář uhelné sklady, se začaly střídat obchody, byly tam nejdřív nějaké podřadné modes robes, pak second-hand, z něhož pocházela značná část mého šatníku devadesátých let, potom se tam prodávaly předražené počítače, pak tam neviditelná ruka trhu umístila vietnamský kvelb, teď je tam velmi cool kavárna. Jednou za čas se objevilo u výtahu parte a já odhadoval, kterému z nájemníků by mohlo patřit. Někdy jsem to poznal tak, že jsem někoho přestal potkávat. Nejčastěji jsem na to ale nepřišel. Takový obyčejný dům. Už je to dávno.
10:06
