Pachuť ze sporu o Turka

EDITORIAL

Pachuť ze sporu o Turka
Místo win-win řešení zde tak zůstane doutnající, v zásadě irelevantní politický spor, který ale bude obtěžovat především Hrad, píše Dalibor Balšínek. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Dalibor Balšínek
Sdílet:

Hlavní zprávy

Pachuť ze sporu o Turka

EDITORIAL

Po bleskové eliminaci venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kterou se Spojeným státům podařilo získat kontrolu nad jedním z největších nalezišť ropy, o něž ...

00:08

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Po bleskové eliminaci venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kterou se Spojeným státům podařilo získat kontrolu nad jedním z největších nalezišť ropy, o něž usilovaly i Čína a Rusko, oznámil Donald Trump záměr získat pro USA Grónsko, součást Dánska. To není nový nápad druhé Trumpovy administrativy, i když se to takto často (a mylně) tvrdí, ani nejde o bláznivou ideu nevyzpytatelného vládce Bílého domu. Na poplach bije nejen Dánsko, ale i řada známých představitelů liberální demokracie v Americe i Evropě. V tomto vydání Echa o tom dobře píše Maciej Ruczaj.

 

Už asi jen málokdo pochybuje, že Donald Trump myslí své nápady vážně, a s tím přichází i uvědomění, že není moci nebo okolnosti, která by mu v jejich realizaci zabránila. To vše je pak jasným potvrzením geopolitických změn a demonstrací mocenských sil ve světě – a také bohužel slabosti Evropy, která ze své podstaty na překotné změny nedokáže reagovat. Ta poslední přelomová, již představoval pád sovětského impéria, byla v zásadě bez velkých ztrát na životech, jedinou výjimkou byla válka na Balkáně. Výsledkem bylo nakonec sjednocování Evropy a nástup nové belle époque. Tato éra nyní končí. Minimálně v tom, že mizí jistoty dosavadního uspořádání světa.

Symptomem tohoto konce je například to, co nejvíce zaměstnává domácí veřejný politický prostor. Vedle zcela oprávněného zájmu o válku na Ukrajině je to otázka nejmenování Filipa Turka ministrem. Jde o bitvu, jež je obrazem povrchnosti tuzemské politické debaty a neschopnosti rozlišovat podstatné od plevelného.

Prezident Petr Pavel mohl svou roli, v níž má jako ten, kdo rozhoduje o jmenování nové vlády, v rukou obrovskou moc, zvládnout jako vítěz s významným varovným mementem. Hrad skutečně získal politické body, když dotlačil Andreje Babiše, aby před jmenováním premiérem veřejně vysvětlil řešení svého střetu zájmů. Politickým úspěchem bylo také, když nově vzniklou vládní koalici donutil k výměně nominanta na post ministra zahraničí, na nějž aspiroval kontroverzemi zatížený Filip Turek. To vůbec nebylo málo. Přesto to Hradu nestačilo – Filip Turek se pro něj stal symbolem zla, touží po jeho skalpu, hlava nehlava, bez hlubšího rozmyslu, možná z tvrdohlavosti, ale zcela jistě s absencí hlubší politické strategie.

Prezidentovi v tom přestali rozumět i jemu naklonění političtí komentátoři, kteří nakonec uznávají, že Filipa Turka do náhradní funkce, tedy na post ministra životního prostředí, jmenovat měl. Mohl to učinit s velkým varováním, že pro ministerský post nemá dostatečnou kompetenci ani politickou zdatnost, což by se klidně mohlo ukázat. Filip Turek umí získávat pozornost na sociálních sítích, ale pohybovat se mimo virtuální svět, v reálném politickém provozu – jak ostatně doložil svými neobratnými výroky na návštěvě v Kyjevě –, nezvládá.

Není přitom ale vyloučeno, že nakonec by obstál. Ostatně i Petr Pavel nastoupil do úřadu jako politický amatér, dělal chyby, ale učí se a hlavně své příznivce neztrácí a drží si stabilní podporu. U svých voličů nejmenováním Filipa Turka také neztratil, spíš naopak, ale místo elegantního a hráčského řešení zvolil řešení konfrontační, navíc s podivně napsaným kádrovým posudkem čestného prezidenta Motoristů.

Ti si to od Hradu nenechají líbit a budou zlobit. Vyhovovat to nakonec bude i Andreji Babišovi, jemuž spor Motoristů s Hradem ještě víc rozšíří manévrovací pole. Místo win-win řešení zde tak zůstane doutnající, v zásadě irelevantní politický spor, který ale bude obtěžovat především Hrad. A jak to chodí, kvůli takovým malichernostem pak nezbývá prostor na řešení skutečně zásadních problémů, které se na nás hrnou. Jedním z nich je právě ztráta jistot, jež nám dávalo dosavadní uspořádání světa.

 

×

Podobné články