Soucit jako cesta k občanské válce

KOMENTÁŘ

Soucit jako cesta k občanské válce
Masová migrace, kterou umožnila a podporovala ta vrstva společnosti, která sama nenese její náklady, vyvolává stav, jenž obvykle vede k násilí, píše Jiří Peňás. (ilustrační snímek) Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Můj oblíbený rádce, teolog, dominikán a taky sportovní pilot Józef M. Bochenski (1907–1995) uvádí ve své knize Stručný slovník filozofických pověr takový pěkný případ, jak samo se sebou manipuluje veřejné mínění. V jedné americké věznici došlo ke vzpouře vězňů. Po jejím potlačení zachytili reportéři setkání jednoho vězněného černocha se svou matkou, která ho mohla navštívit ve vězeňské nemocnici. Byla to velmi emotivní a dojemná scéna, fotografie pak vyšly po celé Americe a vyvolaly vlnu sympatií k vězni. Z něj se stal svého druhu hrdina, podepisovaly se petice za jeho propuštění, přimlouvaly se slavné osobnosti. Redakce místního deníku dostaly bohužel také dopis jiné černošky, která psala, že tento vězeň znásilnil a zavraždil její osmiletou dceru. V onom dopise mj. stálo: „Mě a mé dítě nikdo nelituje, soucit máte jen s vrahy.“

 

Je to možná spíš exemplum než skutečný případ, ale stát se to klidně mohlo. Odpovídá to lidskému chování a jeho sklonům podléhat citovým náladám a tlakům, jež si sami přivozujeme. Nejeden zločinec či přímo vrahoun je v okamžiku dopadu spravedlnosti považován za pronásledované stvoření, dokonce se může jevit jako oběť násilí, zvůle, útlaku. Kdo někdy viděl na vlastní oči, jak policie někoho zatýká, sám ví, jak je to strašlivý zážitek a jak se v něm všechno bouří. Mnozí v tu chvíli nestojí na straně policistů, ale fandí tomu zatýkanému chudákovi, a kdyby to šlo, přispěchají mu na pomoc, což někteří třeba i podniknou.

Stačí ostatně jen zažít hádku černého pasažéra s revizorem: jak to mívá revizor těžké a jak se okamžitě objeví nějaký bojovný obránce či obránkyně přichyceného! Lze to jistě považovat za projev lidskosti, soucitu, solidarity, ale spravedlivé to často není. Nevíme, jestli není právě zatýkaná kapsářka, která někomu ukradla životně důležitou věc, nebo násilník, který před pár dny někomu hrozně ublížil. V tu chvíli je to ovšem štvaná oběť systému, policejního násilí, kruté společnosti. O pozadí věci netušíme nic, ale nás, ochránce slabých a utlačovaných, uspokojuje hřejivý pocit, že jsme na jejich straně. Ve skutečnosti můžeme přispívat k tomu, že násilí bude víc a pocit těch skutečných obětí, že právo neexistuje, bude sílit. A ty budou pak vyžadovat tvrdou ruku.

Samozřejmě to neznamená, že nejsou případy, kdy násilí je bezdůvodné a přehnané, a policista, tedy zástupce systému, je sám sadista a násilník. Ale z podstaty věci je spíš obvyklé, že je to naopak, že policejní násilí je spíš prostředkem k pacifikaci a „průchodu práva“ než samoúčelem. Pokud tedy nejde o společnost, kde se policie používá k terorizování obyvatel, což samozřejmě je stav, který je nepřípustný a je nutné se před ním bránit. Ale i k tomu předtím nějak došlo. V demokratických zemích tak, že byla hluboce nalomena důvěra mezi vrstvami společnosti, které mezi sebou začaly vést svého druhu občanskou válku. To nejspíš vidíme v současné Americe. Část obyvatelstva, obvykle ta, která má o sobě lepší mínění, v představě, že brání utlačované a pronásledované, vede odpor k vlastnímu státu, který reaguje na situaci, kterou ta sama část obyvatelstva vyvolala. Masová migrace, kterou umožnila a podporovala ta vrstva společnosti, která sama nenese její náklady, vyvolává stav, jenž obvykle vede k násilí. Nápravu věcí přebírá, obvykle už pozdě a neúčinně, stát se svými represivními složkami, což způsobuje další konflikt. Výsledkem je postupující rozklad společenské smlouvy, nepřátelství, latentní občanská válka. Na jejím začátku mohla být představa, že dobro se bude vytvářet tím, že to uspokojí naši touhu líbit se sami sobě. Dojmout se z obrazů, jejichž pozadí neznáme. Jako u toho ubohého vraha v dojemném objetí své maminky.

×

Podobné články