O starších mužích a o bývalém členství v klubu

O starších mužích a o bývalém členství v klubukomentář
Názory

komentář

Jiří Peňás

Společensko-virtuální scénu ovládá téma volby staršího muže do úřadu, ve kterém byl léta zaměstnán, ale prý nepochopil, k čemu je. Z jeho vyjádření jsem naopak měl pocit, že to chápe docela dobře, ale jinak, než to chápou ti, kdo nyní považují jeho volbu nejen za konec toho úřadu, ale rovnou za konec demokracie a lidských práv. Takže se chystají demonstrace, ba i přivazování ke dveřím úřadu, aby do něj ten starší muž nemohl vstoupit, čímž budou asi úřad a lidská práva zachráněny. Člověka mírného typu vždy napadne, jak se asi liší nervová soustava těchto lidí schopných vždy vzplanout, když není něco podle jejich představ, od nervové soustavy lidí, kteří si prostě myslí, že vyhrál ten, pro kterého bylo více hlasů, neboť k tomu byly nějaké důvody. Třebaže s tím jejich vždypravdovstvím a vždynároky jdou už dosti lidem na nervy.

To budiž chápáno jako slovo do vlastních řad, byť asi již minulých, neboť kdyby mě náhodou někdo z nich četl, už dávno by mě z klubu, kam jsem se kdysi hlásil, vyloučil. Inu (nevím, jestli se může říkat „inu“, když to používá Zeman), mám pocit, že jsem vstupoval kdysi do jiného klubu a chodil jsem do něj v domnění, že se tam hraje fair play, s čistými kartami, čestně a nezáludně: to mi přišlo jako hlavní rozdíl od těch spolků, které na náš klub stále útočily a pomlouvaly ho, že si na pravdu a lásku jen hrajeme, ale ve skutečnosti jsme plní zášti a touhy po moci. Neměli oni trochu pravdu?

Ale je docela možné, že třeba mají pravdu i ti, kdo se nad tím starým mužem tak pohoršují, neboť je možné, že jejich čidla jsou jaksi citlivější než jiná, takže nezřídka v tomto muži, jenž se mi zdá docela mírným člověkem, vidí skoro Belzebuba, v každém případě rasistu, xenofoba a nepřítele Romů, což je horší než ten Belzebub. To je zajímavé (vlastně už to dávno není zajímavé), jak rychle se tím vším může člověk v naší době stát, na to stačí třeba mít názor, že skupina obyvatel, která opravdu žije v neutěšených (alespoň z většinového pohledu) poměrech, není plošně a strukturálně diskriminována, a už jste rasista. Znamená to tedy, že jsme po celých třicet let žili stále v dosti strašné zemi, kde navzdory deseti letům prezidentství Václava Havla vládne bezpráví? Neboť jinak si přece reálnost pojmu diskriminace nejde představit! Znamená to, že byla nastolena někdy v minulých letech? Jak to, že tomu dosavadní úřad ombudsmana a žádní lidé na různých místech nezabránili? Není to hrozné vysvědčení?

Foto:

Foto: Echo

A stačí názor, že problém oněch obyvatel nespočívá v diskriminaci (což si ostatně myslí určitě většina obyvatel a jsem přesvědčen, že i osvícenější z řad oněch „diskriminovaných“), aby takový člověk byl dehonestován dosti hnusnými nálepkami (já si přes devalvaci slova rasista dosud myslím, že je to strašná věc a hrozné stigma), proti kterým se ostatně hrozně těžko člověk hájí? Diskutujte s někým, kdo na vás začne pokřikovat, že jste rasista, a vy si třeba jenom myslíte, že stálým vnucováním pocitu, že jsou diskriminováni, těm lidem vůbec nepomůžete. Vyvraťte třeba, že pokud některé ty rodiny neposílají své děti do školy a vy si myslíte, že by měla existovat nějaká forma motivačního, nikoli likvidačního trestu, právě kvůli těm dětem, nejste rasista… Myslím, že to už půjde těžko. Proto se radši takovému klubu člověk vyhne… Inu, co se dá dělat, časy se mění.

Ale to všechno není vlastně moc důležité. Důležitější dneska je, že se dožívá sta a jednoho roku cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund, hrdina několika generací, krásný muž v každém věku. Loni, když mu bylo sto, jsem zakončil svůj článek o tom skvělém muži takto: „Se zatajeným dechem a jakýmsi vzrušením jsem si v knihách Afrika snů a skutečnost prohlížel nahnědlé fotografie masajských krásek, vedle nichž stáli ti krásní mladí muži (Zikmund a Hanzelka) v tropických šortkách. A magické je i to, že jeden z nich je tu stále ještě s námi.“

Těším se, že to za rok zase zopakuju.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde