Nenápadný půvab Vladimira Putina (pro část západních konzervativců)

KOMENTÁŘ

Nenápadný půvab Vladimira Putina (pro část západních konzervativců)
Současný ruský režim je vnímaný jako antagonista všeho absurdního, co na západě přináší počínání tamních pokrokářů, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Část amerických a evropských konzervativních intelektuálů (jistě ne většina) a veřejných osobností má značnou slabost pro režim Vladimira Putina – třeba vlivný Tucker Carlson z Fox News, Sohrab Ahmari a další lidé z končin bližších i nejbližších včetně třeba Václava Klause, jehož včerejší dopis premiéru Fialovi ovšem nelze přiřadit k textům intelektuálně či argumentačně významným, nebo aspoň koherentním.

Ta sympatie či empatie k Putinovi je jev jaksi dlouhodobý, v souvislosti se sílícím napětím na ukrajinské hranici jen více zřetelný. Najdou se mezi nimi i autoři, jejichž texty na jiná témata mívá smysl číst (o to je to celé smutnější). Dá se rozumět tomu, když je někdo po fiasku západního vojenského angažmá na Blízkém východě krajně skeptický vůči snaze „vyvážet demokracii“ nebo se angažovat a třeba i vystavovat riziku kvůli vývoji v oblasti, kde se těžko identifikuje bezprostřední americký zájem.

 

Izolacionistický proud v americké politice má dlouhou tradici, Spojené státy navíc v mnoha ohledech slábnou a opět se dá pochopit, pokud se v nich lidé ptají, proč by měli mít závazek bránit Evropu, když Evropa o svou obranu velký zájem nemá, přinejmenším se jí – přesněji většině evropských zemí – nechce moc investovat. Rusko jako strašák je v západním mediálním „diskurzu“ nadužívané, mírně řečeno, jistě jsou lidé, kteří jeho ruku vidí prakticky za vším. To ale neznamená, že něco jako ruský zájem a skrytá ruská intervence v nějakých oblastech neexistují. V padesátých letech se na Západě taky mohlo přehnaně strašit nebezpečím komunismu a občas ho i účelově využívat. Neznamená to ale, že to nebezpečí neexistovalo.

Současný ruský režim se v určitých kruzích těší také jistému potměšilému obdivu. Je vnímán jako antagonista všeho absurdního, co na Západě přináší počínání tamních pokrokářů. Rusko jako země, kde se muži nebojí být muži, kde ještě neskončil „normální svět“, země, jež má v čele silného vůdce, který je schopný se dekadentnímu a svou dekadenci exportujícímu Západu postavit, zesměšnit jeho slabošské vůdce. A tak dále a tak podobně.

Způsob, jímž ten vůdce a jeho režim svou moc uplatňují, se v takových debatách – v lepším případě – přechází, v tom horším schvaluje. Bývá to mimo jiné projev sebestřednosti současného Západu, široce sdíleného přesvědčení, že jeho problémy jsou ty nejdůležitější a všechno ostatní by mělo být vnímáno jejich prizmatem. Z potenciálního ukrajinsko-ruského konfliktu se tak pro někoho snadno stane vzdálená extenze kulturních válek. A ty třeba skutečně dekadentní projevy soudobého Západu a jeho elit hrají úlohu toho největšího zla, největšího nebezpečí v globálním kontextu.

V jednom se ti zapálení kulturní válečníci z obou stran jednoznačně shodnou. Nic není na světě důležitějšího než my. Ruský režim, Rusko pak sehrává symbolickou roli pro určitý typ konzervativního myšlení. Nějaká existující varianta utopické minulosti (kdy přesně v Rusku existoval ten správný normální svět „v pořádku“?), opěrný bod o sen pro velký regres, který – stejně jako jeho protějšek, velký progres – přijít nemusí a taky nepřijde.

Přijde jednadvacáté století, v němž ruský prezident nemusí být anachronismem z jiných časů, tu anachronickou roli odcházejícího přežitku v něm může hrát taky Západ, jehož dominanci převezmou jiní, s jinou politikou a jinými hodnotami. A západní kulturní války, jimiž mohou někteří lidé všechno měřit, se mohou ukázat spíš jako groteskní kolorit úpadku jedné civilizace, ten relevantnější zbytek světa si v jejich stínu může řešit svoje věci.

 

×

Podobné články