1 komentář

O byrokracii a obezitě

komentář

Témata: ,

Česká vláda připravuje nový stavební zákon, jehož cílem by mělo být razantní zrychlení stavebního řízení. Několik separátních řízení by mělo být spojeno do jednoho, celková délka rozhodování by se měla zkrátit – i pro velké stavby typu bytových domů – z průměrných pěti a půl roku (v Praze více) na jeden rok.

Hurá, konečně! Doufám, že v tomto případě se záměr podaří a nedojde k naplnění proslulého povzdechu ruského expremiéra Viktora Černomyrdina. Ten kdysi komentoval katastrofální ekonomickou transformaci ve své zemi slovy: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ Naše země totiž potřebuje odbyrokratizování velmi urgentně.

Ačkoliv ve svém konzervatismu mám nějaké libertariánské sklony, nejsem principiálním nepřítelem ani byrokracie, ani jejích zaměstnanců. Za správné přirovnání bych považoval lidskou tukovou tkáň.

Každý si s sebou neseme nějaké množství tukové čili adipozní tkáně – a je to dobře. Na fotky pacientů postižených lipodystrofií, chorobnou destrukcí tukových tkání, není moc příjemný pohled –  zvláště ženy ztrácejí křivky, které jim dávají ženskost a na něž se tak dobře dívá, když přijde horké léto. Nejde jen o estetiku, tuk je funkční součástí těla. Tuková tkáň nám umožňuje přežít nějakou dobu bez potravy (ne že bychom to dnes moc často podstupovali), vyrábí různé hormony regulující metabolismus, částečně se stará o tepelnou izolaci orgánů. Z jedné její vzácnější varianty, tzv. hnědého tuku, možná bude možné získávat kmenové buňky pro rekonstrukci poškozených tkání.

Problém je v množství. Začne-li se náš metabolismus posouvat směrem k ukládání dalšího a dalšího tuku – a dodnes vlastně přesně nevíme, jak se to děje, nejspíš to souvisí se ztrátou citlivosti tělních buněk vůči „ukládacímu“ hormonu inzulínu –, původně užitečná tkáň se pozvolna stane přítěží, a při dalším růstu začne dokonce ohrožovat naše zdraví a život. Průměrně vysoký chlapík (v ČR tedy 180 cm), který se 75 kilogramy živé váhy ještě vypadal mladistvě a energicky, začíná kolem devadesáti kil poněkud lenivět a vyhýbat se zbytečné námaze; u sto deseti jej trápí kyčle a kolena a pokud možno jezdí výtahem, aby nemusel po schodech; při sto třiceti se nevsouká do běžného sedadla v autobuse a už při mírných jarních teplotách se mění ve fontánu potu; a pak jsou další a další stupně. Až po naprosté extrémy, které se dokázaly vykrmit někam k půl tuně hmotnosti, nejsou schopny opustit lůžko a jen se na něm jaksi rozlévají a dávají si při tom pět pizz k snídani. Ty nečeká dlouhý ani šťastný život. Vlastní tkáň, v rozumné míře užitečná, přerostla tak, že je jednoho dne zadusí zaživa.

Dost podobně to máme s byrokracií. Ona je v určité míře dobrým sluhou. Hodnotu takového jednotného katastru nemovitostí, na nějž jsme už po dvě století zvyklí jako na samozřejmost, ocení hlavně přistěhovalci ze zemí, kde nic podobného neexistuje. Bezpečnostní předpisy ve stavebnictví a dopravě jsou zase většinou psány krví, někdy velmi hojně prolitou. Například povinná protipožární opatření v USA se významně vylepšila po požáru Irokézského divadla v Chicagu (30. 12. 1903), při němž přišlo o život 602 lidí. Samozřejmě se na to nedá vždy úplně spoléhat, i úředníci jsou lidi a někdy si něčeho nevšimnou, případně se dají uplatit či zmanipulovat, ale existence určitých základních standardů je nám v každodenním životě neviditelným pomocníkem. Není náhoda, že každý stát v historii měl nějakou, i když třeba minimální, vrstvu administrativy.

Přeroste-li ovšem tato administrativa jisté, a to poměrně skromné meze, začíná hrát stejnou roli jako ten tuk. Nejdřív překážející, pak dusící, zavalující. A tam v České republice jsme, to si nemá cenu namlouvat. Měřeno pohledem obezity, česká byrokracie by odpovídala „cvalíkovi“ o hmotnosti odhadem 300 kilo. Ano, jsou státy, které jsou na tom hůře. Ale míra zátěže papírováním v některých oborech začíná být neslučitelná s jejich přežitím.

Zrovna české stavebnictví je na tom tak křiklavě špatně, že být pacientem, už by nebylo schopno dojít ani na WC. Množství orgánů, které chtějí mluvit do stavby čehokoliv, narostlo do neudržitelných rozměrů. Stěžoval si mi kdysi jeden dopravní inženýr, že umístit jedny jediné semafory na křižovatku v Praze vyžadovalo 27 různých razítek, a to včetně jakéhosi lesního úřadu, ačkoliv nejbližší les se nacházel pět kilometrů daleko. To bylo v roce 2010, takže dneska bude těch razítek nejspíš víc. Statistika Světové banky nám dala velmi nelichotivé vysvědčení. Ze 190 sledovaných zemí jsme ve věci stavební byrokracie na 156. místě, daleko za většinou Evropy a hluboko v poli afrických států. Zatím stále ještě vedeme nad Eritreou a Somálskem, což je dobře, ale Čad už nás předběhl.

Představte si, že by k takovému civilizačnímu propadu došlo třeba u dětské úmrtnosti – národ by povstal. A přitom bydlet také potřebujeme a kvůli nedostatku cenově dostupných bytů se možná nějaké děti nikdy nenarodí. Možnost stavět není banální starost, luxus rozmařilých; je to důležitý prvek života.

I velká města jako Praha jsou plná zanedbaných brownfieldů, kde nyní roste jen plevel a rozpadají se opuštěné budovy – a kde by třeba někdo rád bydlel; a vůbec nejde o periferie. Třeba nádraží Bubny, ležící ladem už desetiletí, se nachází sotva tři kilometry od Pražského hradu. Doporučuji zde krátkou návštěvu. Některé bývalé drážní domky tady svým stavem připomínají fotky z irácké Fallúdži po americké vojenské operaci Phantom Fury, ale způsobil to jen zub času – a nezvládnutelná byrokracie, drtivá obezita naší doby.

Nejvyšší čas s tím něco udělat. Včera bylo pozdě.

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Digitální Týdeník Echo + komentáře Echo24.cz

od 199 Kč

Získejte plnou verzi jedinečných komentářů, esejí, exkluzivní analýzy a rozhovory s inspirativními osobnostmi a další klíčové texty Echo24.cz

Více info

Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.