Děti do škol. A jaká příkoří mají za sebou rodiče?

Pácháme na dětech příkoří, protože nemohou do škol. Zakládáme na nevzdělanou generaci. Nikdy nám to neodpustí. Dobrá. Jen bych ráda připomněla, jakým vzděláním prošly generace narozené mezi léty 1948 - 1990.

Začalo to už v první třídě slavnou větou Ema má mísu, ó my se máme. Role matky byla jednoznačně daná – chvíli na traktoru, chvíli u plotny. Sotva se děti naučily psát a počítat, nastala povinná výuka ruštiny. Nějaký jiný cizí jazyk? Neexistovalo, maximálně soukromě nebo později v jazykové škole. Zeměpis? Leckdo dodnes na mapě ukáže Ural, Vladivostok a Murmansk. Ukrajina stejně jako zakavkazské republiky byly slavnou součástí Sovětského svazu. Proto dneska tehdejší žáci a žačky nerozumějí tomu, co se děje v Náhorním Karabachu nebo na Krymu. Kde je Afghánistán, Jordánsko nebo Bolívie se buď neučilo, nebo vědělo jen matně.

Hlavní města, politické zřízení nebo obyvatelstvo? Jistě tam nějaké bylo, ale to se děti dověděly jen od učitelů, kteří brali výuku opravdu jako výuku. Suezská krize; o čem byla? Afrika byla samá kolonie a měla se osvobodit. Jistě. Ale které to ty země jsou? Připomínám onu báseň, starším známou z učebnice: „Černoušek Bambo, náš přítel věrný, v Africe žije a je celý černý. I on se učí ze slabikáře, nadýmá při tom své buclaté tváře… Maminka volá – pojď do koupele. Bambo se bojí, že by tam zbělel.“ A tak dále… Co se děje v Belgii, v Holandsku nebo Dánsku? Jugoslávie byla chvíli „s námi“, ale pak zase ne. Země svobody byla Kuba.

A dějepis? Kdo neměl osvíceného učitele nebo učitelku, příčiny a důvody různých hnutí se nikdy nedověděl. Aurora vystřelila a Zimní palác padl. Hladomor na Ukrajině – nebyl. Inscenované procesy? Nesmysl. Když se o nich vůbec mluvilo. Proč byla hospodářská krize ve třicátých letech. Co se dělo za první republiky u nás? Tak ještě vznik ČSR v roce 1918 a mnichovská zrada a okupace. Že demokratické státy odmítaly přijmout emigranty, kteří utíkali před Hitlerem, i když měly informace o koncentračních táborech. Řekl to někdo studentům? Proč se oddělila Indie od Pákistánu? Co se tam dělo a proč? Co se vůbec dělo ve světě? Dálný východ, Blízký východ. Zase známé vtipné heslo o táboře míru: „a pak nastane taková bitva za světový mír, že nezůstane kámen na kameni“. Možnost udělat si nějakou vlastní představu? K čemu. Doktrína byla jasná a nebylo nad čím přemýšlet. Husité jako nositelé pokrokových tradic českého národa.

A pak literatura. Zakázaní a tím pádem zapomenutí katoličtí spisovatelé, z nichž někteří byli v pracovních táborech a jiní nemohli psát. Humbuk kolem Zbabělců, humbuk kolem Žertu, ještě tak ten Čapek s Poláčkem, když se správně vysvětlili. Kafka – do liblické konference raději tiše. A pak další předěl, roky 1968 a 1969. Někteří autoři odešli do emigrace – tak se říkalo: zradili, někteří zůstali, tak se nevydávali. A pokud nakonec něco vydat chtěli, předváděli smutné dobové tance.

Kultura obecně? Kdo neměl štěstí, že mohl chodit na promítání zahraničních filmů, mohl se radovat s Četníkem ze Saint-Tropez. Pár zajímavých filmů vzniklo, mluvilo se o československé nové vlně. Část tvůrců emigrovala, část sice zůstala, ale vysiloval je neustálý boj s neúprosnou mašinérií.

Divadla? Jak kdy a jak se povedlo obejít cenzora. Za zajímavými představeními se jezdilo do Brna nebo Ústí. Balada pro Banditu nebo Jakub a jeho pán? Nastala doba tak zvaných pokrývačů. Zasvěcení sice věděli, kdo je autor, ale oficiálně se o nich začalo mluvit až po roce 1990.

Televize? Taky jsme měli seriály, jak se říká dnes „o tom žádná“. Jeden lepší než druhý. Muž na radnici, Žena za pultem, Plechová kavalerie a slavný Major Zeman. Kdo nechytal v příhraničí západoněmecké nebo rakouské stanice, byl alespoň šestkrát ročně odměněn estrádou Ein Kessel buntes, vysílanou televizí NDR na programu DDR1 od roku 1972.

Kdo se propracoval na vysokou školu – a že to taky nebylo snadné, protože roli hrál tak zvaný kádrový původ – musel se popasovat s předměty, jako byly Vědecký ateismus, Marxismus – leninismus, Proletářský internacionalismus a dalšími. Nejen že to byla součást státních zkoušek na humanitních oborech, zkoušku z marxismu museli mít i budoucí inženýři, kteří jinak studovali Beton nebo Pružnost a pevnost. Sociologie nebo politologie jako buržoasní pavědy se nepěstovaly, ekonomie se dělila na ekonomii kapitalismu a ekonomii socialismu. O výkladu filosofie snad ani nemá cenu psát.

A pak tu máme ještě jednu věc: od první třídy až po vysokou děti a studenti byli zvyklí, že doma se říká něco jiného než ve škole. A to i tam, kde rodiče byli v komunistické straně.

Pokud se tedy dětem a studentům děje příkoří, že nemohou chodit do školy a zanechá to na nich do budoucna nesmazatelné stopy, jaké stopy a příkoří mají za sebou jejich rodiče?