Naše „apokalypsa“

KOMENTÁŘ

Naše „apokalypsa“
Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj Foto: Kancelář prezidenta Ukrajiny
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Během jednání o sankcích proti Rusku od evropských politiků i v médiích zaznívala povzbudivá slova o nově nalezené jednotě, o tom, jak Putin přiměl státy Unie, aby se konečně semkly. Může tak působit i pohled na českou politickou scénu. Nejvýše postavený zdejší obhájce ruských zájmů –⁠ prezident Miloš Zeman –⁠ včera vystoupil s projevem protiruským tak, že byl i v současném evropském kontextu docela radikální (a nemá cenu zrovna v tuhle chvíli řešit, jestli tím vykoupil svá jiná vyjádření, dlouhodobě zastávané postoje i dlouhodobou praxi, zrovna teď se docela hodí, že řekl, co řekl). Po oznámení podoby těch diskutovaných sankcí a jejich zjevné opatrnosti až nedostatečnosti se ale vnucuje otázka: V čem jsme to vlastně tak jednotní? Mezi symbolickým gestem a otevřenou válkou s nukleární velmocí přece existuje spousta dalších možností.

Kromě těch povinných optimistických, povzbudivých, navenek akčních prohlášení totiž zaznívají i jiné hlasy. V něčem až apokalyptické. Bývalá německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová mluví tom, že Západ, Evropa „historicky selhaly“. Významný novinář a znalec Ruska Edward Lucas v rozhovoru pro Deník N připouští možnost „konce Západu“.

 

A jistým způsobem apokalyptická dnešní situace skutečně je, slovo apokalypsa totiž pochází ze starořeckého výrazu pro odhalení. A skutečně my, Evropané, jsme dnes svědky velkého odhalení. Ne v tom smyslu, že by bylo odkryto nějaké velké tajemství. Jen jsme se dostali do situace, kdy je stav věcí odhalen v míře, v níž už přestává být možné ho nevnímat, sice ho třeba vidět, ale najít si vždycky dost důvodů nereagovat. Také proto, že ten stav byl v mnoha ohledech příjemný –⁠ nejenom pro politické a další elity, ale i pro „obecný lid“. Dnes už nás ale skutečnost doběhla, krizi kolem Ukrajiny je možné brát také jako útok hmotné reality na civilizaci uvyklou žít ve světech různými způsoby virtuálních.

Teď už ale přestává být možné nevnímat, že surovinová závislost na Rusku, do níž se Evropa (v různých zemích různou měrou) uvrhla, aniž by k tomu byla donucena, je neudržitelná. Že není možné přehazovat odpovědnost za bezpečí na kontinentě na Spojené státy, které z různých důvodů mohou ztratit kapacitu či zájem se na našem kontinentě angažovat jinak než symbolicky. Že jedna věc je snažit se prosazovat v politice dialog a neužívání hrubé síly, jiná tvářit se, jako kdyby hrubá síla vůbec neexistovala –⁠ ani jako nástroj odstrašení. A dopustit proto redukci mnohých evropských armád na míň než minimum. Že významná evropská mocnost, Německo, udělala ze svého strašného historického dědictví alibi pro nečinnost (přilby pro Ukrajinu), nebo ještě hůře výnosnou spolupráci s agresory. Dohnat a jakž takž napravit všechna ta „historická selhání“ je otázka mnoha let práce a velikých nákladů –⁠ a také obtíží. Ta změna navíc není jen věcí politiky a vůbec rozhodování elit, ale také vnitřního nastavení lidí dole. Alternativou je ale ne nutně zánik, určitě ale naprostá irelevance a přijetí role hříčky v rukou cizích mocností, což může pro někoho být přijatelná perspektiva, pokud podložena (pochopitelně klamnou) perspektivou „klídku“.

Kdo se s takovou možností nespokojí, může doufat ve dvě věci: Buď že to za nás vyřeší Ukrajinci, ne tím, že Rusko porazí, ale tím, že mu dají pocítit, jak moc mohou stateční a motivovaní lidé komplikovat něčí imperiální plány. Anebo se může zkusit –⁠ aspoň v něčem a aspoň trochu –⁠ těm Ukrajincům přiblížit.

×

Podobné články