OSN selhává, řada je na české vládě. „Pro všechny v EU není Ukrajina tak důležitá“

VÁLKA NA UKRAJINĚ

OSN selhává, řada je na české vládě. „Pro všechny v EU není Ukrajina tak důležitá“ROZHOVOR
Česko může hrát opět důležitou roli v udržení podpory Ukrajině. Foto: Shutterstock
1
Svět

Záviš Dobiašovský

OSN ve své roli selhává a jednota mezinárodního společenství i celosvětový zájem ve vztahu k Ukrajině je fakticky menší, než se v Česku zdá, upozorňuje nová analýza z dílny odborníků z Karlovy univerzity. Podle nich to tak znamená zvláštní zodpovědnost pro českou vládu v předsednictví Evropské unie. Musí udržet válku jako agendu s nejvyšší prioritou a udržet akce unie v chodu, říká v rozhovoru s deníkem Echo24 spoluautor analýzy Jan Karlas.

Vypuknutí války na Ukrajině podle kritiků opět ukázalo, že je OSN k ničemu, reformovat se ji zdá zase prakticky nemožné. Dá se mluvit o tom, že by v rámci konfliktu organizace něčeho dosáhla?

Už úplně od začátku, kdy se zakládala OSN, se vědělo, že nebude schopna vymáhat principy kolektivní bezpečnosti proti velmocem. V minulosti se stala celá řada ozbrojených konfliktů a agresí, kde se OSN podařilo nějakým způsobem vytvořit kolektivní akci vůči středně velkým nebo menším zemím. Proti velmocem to prostě nefunguje a fungovat nemůže, protože aby vůbec velmoci organizaci podpořily a vstoupily do ní, chtěly, aby tam taková pojistka byla. A je diskutabilní, jestli by to bylo i v zájmu mezinárodního společenství, protože jakákoliv akce proti velmoci znamená světovou válku. Je až nespravedlivé hodnotit OSN v tomhle případě, protože je to jeden z případů, kdy se ani nedá očekávat, že to bude dobře fungovat.

Dá se tedy přesto mluvit o tom, že se něco podařilo?

Když začneme v bezpečnostní oblasti, minimálně odsouzení agrese Valným shromážděním je důležité z politického hlediska. Neznamená nic praktického, že by vedlo k sankcím, které by vytvořily nějaký tlak vůči Rusku. Ale je samozřejmě velký rozdíl, kdyby k tomu mezinárodní společenství neřeklo nic. Pak humanitární oblast, na Ukrajině je humanitární katastrofa, funguje tam distribuce a OSN je hlavní silou. A když jsme spíše u symbolických aktů, můžeme dát do stejné kategorie vyloučení Ruska z Rady pro lidská práva. Není to úplně triviální, posouvá to Rusko na okraj a delegitimizuje to jeho jednání.

V čem tkví v případě konfliktu na Ukrajině konkrétně problém?

Důvod nepřijetí razantnějšího rozhodnutí je jednak právo veta. Rada bezpečnosti může rozhodnout o silovém opatření, ať už to jsou nevojenské sankce či vojenská akce, jenom tehdy, podpoří-li to 9 členů a zároveň nikdo ze stálých velmocí není proti. V tomto případě je jasné, že by Rusko proti sobě nic z toho neschválilo. Ale zdůraznil bych znovu i to politické pozadí. I kdyby Rusko samo řeklo, že tam nechce být a odejde, stejně je těžké si představit, že by Rada bezpečnosti schválila vojenskou akci, protože by to znamenalo světovou válku s jadernou mocností.

Měla by se nějakým způsobem OSN reformovat, je to vůbec možné?

Otázka je, co by to bylo. Roky se diskutuje právě o vetu, to se ale nestane, jakákoliv změna rozhodování v Radě bezpečnosti znamená změnu Charty, jakákoliv změna Charty musí být zase ratifikována každým z těch pěti stálých členů. Je jasné, že si Rusko nebo Čína nezruší právo veta, ale mimochodem stejně tak ani USA. Ale opět je tu i ta linie politická. Bylo by dobře, kdyby mohla Rada bezpečnosti přijímat rozhodnutí, s kterými nesouhlasí velmoci? Za prvé by neměla pro ty akce podporu – sankce bez USA či Číny nebudou mít valný dopad. V případě vojenské akce také nedisponuje vlastní armádou. To o čem se ale diskutuje, je nějakým způsobem omezit, za jakých podmínek může velmoc právo veta použít. Například jen, pokud je ohrožena jejich bezpečnost či úzké národní zájmy. To reaguje na situaci, kdy velmoci používají právo veta na ochranu svých spřátelených režimů.

I přes většinovou podporu rezoluci OSN odsuzující válku na Ukrajině upozorňujete na to, že ve skutečnosti země, které ji nepodpořily, tvoří přes 50 % světové populace. Dá se tedy říct, že myšlenka „většiny světa“ odsuzujícího válku je založená spíše na našem přání?

Je třeba také říct, že miliarda světové populace žije v Indii a také v Číně. Ale je pravda, že jsou tam mezi těmi, co se zdržely, zastoupené i větší rozvojové země. Na globální úrovni jsou asi tři názorové tábory. Nejmenší je ten, co hlasoval proti, to jsou spojenci Ruska – Sýrie, Severní Korea, země, co dlouhodobě nemají jinou spřátelenou velmoc. Na druhé straně je pak Západ, který agresi odsoudil, pomáhá Ukrajině ekonomicky i vojensky, přijal sankce. Uprostřed, to je ta největší skupina, jsou ty rozvojové země. Tam patří i rozvojové velmoci jako Čína, Indie, Brazílie.

Ačkoliv jejich postoj není rozhodně jednotný, obecně se dá popsat tak, že tyhle země mají dlouhodobě negativní postoj vůči vměšování velmocí do vnitřních záležitostí menších zemí. To by byl důvod, proč invazi nepodpořit. Jenže proti tomu stojí několik důvodů, proč naopak nepodpořily ani Západ, případně nepřijaly žádné sankce. Jsou tam ekonomické důvody, graduje to postcovidvá situace, růst cen potravin a energetických zdrojů – a druhý důvod, proč jsou neutrální, že mají špatné politické vztahy se Západem a zejména s USA. V některých případech tak akceptují narativ Ruska, že jde o obranou válku proti západnímu imperialismu, ačkoliv třeba neuznávají vojenské řešení.

Jak to vypadá se zájmem o válku na Ukrajině naopak u států, které zaujaly jasné stanovisko, tedy na Západě?

Musíme si říct, že má ta otázka dvě dimenze, postoj k agresi a to, do jaké míry je to pro ty země důležité. Jeden z důvodů, proč to ty rozvojové země nezajímá, je proto, že je to hrozně daleko, je to někde v Evropě, je to válka lokální. Na Západě je to otázka chápaná jako důležitá, postoj je odsuzující a negativní, ale není to ani v případě USA ani EU jednoduché a jednoznačné. USA Rusko dlouhodobě kritizují za expanzivní politiku, cítí potřebu i zájem Ukrajině pomáhat, na druhou stranu si nepřejí otevřenou eskalaci s Ruskem. Probíhá tak vnitřní diskuze, zda pomáhají dostatečně, nebo naopak málo a pozdě.

V Evropě se setkáváme s klasickým dělením mezi východem a západem s jihem, kde platí jednoduše čím dál, tím méně je východní otázka prioritní. Východní a středoevropské země jsou blízko, mají historickou zkušenost, přejí si co nejrazantnější odpověď. To pak koreluje s tím významem, země našeho regionu jsou jediné, kde je pozornosti válce věnováno hodně, v dalších evropských zemích už je pozornosti daleko méně. Zatím nalezení konsenzu fungovalo, otázka je, jak to bude dál. Svět je teď turbulentní, každý rok přijde nová krize, pokud bude válka trvat dlouho, budou tuto otázku vytlačovat a je tu z našeho pohledu riziko, že pro další členy EU není ta otázka tak maximálně důležitá jako pro nás.

Velkou roli do příštích měsíců přisuzujete české vládě v předsednictví EU, která by měla svým vlivem tlačit i tam, kde to OSN nezvládla. Jaké k tomu má prostředky?

Předsednictví znamená, že bude určitým moderátorem, může nějakým způsobem ovlivňovat agendu a to je role v tomto konkrétním případě klíčová. Česká vláda toho může maximálně využívat pro udržení situace, kdy ukrajinská otázka bude součástí té nejvyšší, prioritníl agendy EU. Může se snažit vysvětlovat východní pohled, vysvětlovat důvody našeho regionu, proč by se mělo Ukrajině dále pomáhat, zkušenost s Ruskem, obavu z toho, že to nemusí být jeho poslední krok. A také by mělo Česko pracovat na hledání kompromisu i pokud by neodpovídal vždy zájmům středo či východoevropského regionu. Není tu totiž jiný aktér, co může pro Ukrajinu udělat tolik, co Evropská unie. Předsednictví by mělo pracovat na tom, aby se podpůrné akce držely v chodu a mohly nadále fungovat.

Může ještě nějakou smysluplnou roli sehrát OSN?

Do budoucna je tu pro OSN potenciálně velice důležitá role. V bezpečnostní oblasti může plnit zásadně dvě funkce, buď trestat agresory, nebo pomáhat zemím, které jsou v konfliktu, s mírovou dohodou a její implementací. Jestliže, a doufejme, že se to brzy stane, přistoupí Rusko a Ukrajina k nějakým smysluplným jednáním a bude se hledat politická dohoda, tak si těžko představit jiného aktéra než OSN, který by to mohl podporovat a garantovat. Jedinou alternativou, co si umím představit, je nějaká ad hoc skupina zemí. Často to dělají velmoci, ale v tomto případě vzhledem k roli Ruska v konfliktu to není pravděpodobné. A proto je důležité, aby i zde Česko bylo připravené maximálně vnitřně podpořit v rámci OSN snahy a vytvoření podmínek pro zvládnutí takové role.