Blues Rudé armády

Blues Rudé armádykmentář
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Generaci, která dospívala v době komunistického režimu, tahle roční doba asociuje také všudypřítomné plakáty a transparenty – na nich podivnou kombinaci šeříků a tanků a číslic 1, 5 a 9, data „slavných májových dnů“. Tanky na obrázcích samozřejmě patřily k sovětské Rudé armádě – osvoboditelce. Socialistické školství a režimní propaganda se důkladně postaraly o to, aby mládež měla o hrdinských výkonech sovětských bojovníků náležitou povědomost, stejně jako o jejich sošně ušlechtilých charakterech. Moudré velení na vrcholu se Stalinem pokuřujícím fajfku, zapálení komunisté z Fadějevovy Mladé gardy, únavné filmové eposy, v nichž se do jednoho záběru povedlo dostat rekordní množství obrněnců, memorované verše v češtině i ruštině, náležitě pohnuté hlasy učitelů občanské nauky.

Dnes vzpomínky na tuhle atmosféru evokují řeči některých zdejších „vlastenců“, manifestační jízdy ruských motorkářů pod prapory nejenom Ruska, ale také separatistů z Donbasu (jako kdyby v Rudé armádě bojovali jenom Rusové), kteří prý přijeli uctít památku padlých, úslužné vystupování figurek typu Jaroslava Soukupa a Jaroslava Foldyny vůči nim.  

Po převratu se kult Rudé armády samozřejmě zhroutil. Už se mohlo mluvit a také mluvilo o dříve zamlčovaných historických skutečnostech, ne jenom o těch statisících padlých při osvobozování československého území, ale také o paktu Molotov–Ribbentrop a Katyni, o hanebném a krutém způsobu, jímž někdejší Sovětský svaz naložil s miliony vlastních vojáků, kteří – často vinou nekompetentního velení – na začátku války padli do německého zajetí, o dobíjení zraněných vlasovců v pražských nemocnicích a  deportacích československých občanů – porevolučních ruských emigrantů a dalších – do gulagů. O tom, jaké režimy Rudá armáda do těch osvobozených zemí přijela ustavit a jakým způsobem toho sovětští „poradci“ a jejich místní spojenci dosahovali, jaký osud připravili lidem, kteří také bojovali proti nacistům, nečinili tak ale v dostatečně „rudých“ barvách…

Rudá armáda nemůže nebýt vnímaná jako značně rozporná instituce. Nemění na tom nic stesky soudobých českých „vlastenců“, kteří rádi mluví o tom, jak byla vzpomínka na ni vymazána, jak se zase „přepisuje historie“ (jako kdyby ta skutečná historie byla někde vytesaná do kamene a nepřipouštěla otázky). To ale nutně neznamená, že je tak potřeba pohlížet  také na všechny její vojáky, přeživší i padlé, kteří vedli válku proti nepříteli, jehož bylo nutné porazit, prošli si strašnou zkušenost (ztvárněnou třeba v těch sovětských filmech, které se školním dětem nepromítaly a jejichž tvůrce sovětský režim ostrakizoval). Měli svoje naděje – mnoho z nich doufalo, že válečné vítězství přispěje i k uvolnění poměrů doma. Jejich naděje dopadly podobně jako naděje lidí, kteří věřili, že s příchodem sovětských vojáků přišla svoboda. Měli by být připomínaní ne nějakou propagandistickou častuškou a kabaretními řečmi místních konjunkturálních slavjanofilů a pomatených konspirátorů z Facebooku. Spíš nějakou smutnou písní.          

Související články