Zelené dluhopisy – podvod století?

ÚHEL POHLEDU

Zelené dluhopisy – podvod století?
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

Evropa se (leckde) už otřepala z koronaviru a hned chytila zelenou horečku.

Minulý týden prohlásila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, že by Evropa měla pojmout koronavirovou krizi jako příležitost k nastartování zeleného růstu a víc než třetinu chystaného fondu obnovy směřovat do ekologických projektů. Samotná EU tak chce vydat skoro tolik zelených dluhopisů, jako se jich vloni vydalo na celé planetě. Evropa by tak měla být globálně největším emitentem zelených bondů.

Samotné zelené dluhopisy dnes na první pohled vypadají jako geniální řešení otázky, kde vzít peníze na drahé a často neekonomické zelené projekty. Vydáním zelených dluhopisů se totiž emitent zaváže, že peníze použije na zelený projekt, jako jsou třeba větrné elektrárny.

Nyní se do emisí takových dluhopisů nevrhají už jen státy jako třeba Německo, ale i korporace. Nedávno je vydal například Volkswagen AG nebo Daimler AG. Nejen že si tím žehlí u veřejnosti hříchy z kauzy dieselgate, ale překvapivě v tom vidí i úspory.
Poptávka po zelených dluhopisech je totiž větší než jejich nabídka. Ceny dluhopisů jsou proto vysoké a výnosy do splatnosti nízké. Firmy si tak půjčí levněji, než kdyby vydaly klasické „špinavé“ dluhopisy. Volkswagen díky tomu údajně ušetří každý rok skoro tři miliony eur.

Otázkou ovšem je, zda se vyplatí levně financovaná investice do vývoje elektrických vozů a jejich nabíječek, když je budoucnost možná nikoli v elektřině, ale ve vodíku, a jedná se tedy jen o slepou vývojovou cestu. A levně financovat ztrátu není žádná výhra. Lepší jaksi je levně financovat zisk.

Proč je tak velká poptávka po zelených dluhopisech?

Celá záhada vydávání rádoby zelených dluhopisů se nám od otázky „proč vydávat“ přesouvá k otázce „proč kupovat“. A to je vážně zajímavá otázka. Na první pohled to není racionální. Jestliže mají dluhopisy stejného emitenta, mají „špinavý“ i „zelený“ dluhopis stejnou pravděpodobnost nesplacení. To je pro investora klíčové. Pokud mám stejné riziko a různý výnos, byla bych hloupá kupovat nižší výnos. Pokud bych byla institucionálním investorem - třeba penzijním fondem - poškodila bych nákupem zeleného dluhopisu budoucí důchodce. Zhodnocovala bych totiž jeho peníze při stejném riziku méně.

Tady je ovšem zakopaný pes. Mnozí zahraniční institucionální investoři začali zelené dluhopisy vyhledávat. Jejich managementy dokonce začaly žádat politiky a regulátory, aby byly investice do zelených dluhopisů v rámci boje o záchranu klimatu povinné. V některých zemích tak budou budoucí důchodci muset investovat údajně ekologicky, ale prokazatelně neekonomicky, a tedy pro jejich peněženku špatně.

Zelené fondy přitom vznikají v rámci rádoby odpovědného investování po celém světě jak houby po dešti. Jejich aktiva se podle Morningstar během posledních tří let zdvojnásobila. Některé globální banky jako třeba Deutsche Bank, o které se v posledních dnech hodně píše kvůli zapojení do kauzy převodů podivných vysokých částek z daňových rájů, mají už dokonce samostatná oddělení s názvem „Udržitelné finance“. To je u banky spravující krom jiného i vklady alarmující, protože na mě jako klienta by to působilo tak, že jejich „jiné“ finance musí být logicky neudržitelné - a v takové bance bych peníze mít nechtěla.

A právě šéfka oddělení Udržitelných financí Deutsche Bank nedávno pro agenturu Bloomberg prohlásila, že poptávka po zelených dluhopisech bude i v budoucnu převyšovat nabídku. To by mě jako spotřebitele děsilo. Mé peníze totiž nebudou spravovány tak, aby se co nejvíc zhodnotily, ale tak, aby uspokojily novou ideologii záchrany klimatu. A to ještě bez jakéhokoliv důkazu, že skutečně ke změně klimatu přispívají. (Nemluvě o otázce, zda je vůbec pro lidstvo žádoucí klima posouvat.)

Takže skutečná otázka nyní zní: Je to jen úžasný business pro vybrané? Není to celé slepou uličkou či dokonce podvodem? Nebo není to něco jako falešná dot.com bublina? A vůbec - nedávná zpráva Banky pro mezinárodní vyrovnání totiž uvádí, že řada firem sice už vydává zelené dluhopisy, ale přesto jako koncern nesnižuje emise.

Objevují se proto myšlenky, že zelené dluhopisy v dnešní podobě z pohledu ochrany klimatu řeší „jen málo“ a je nutné je změnit. Uvažuje se o tom, že v budoucnu by měly mít dluhopisy kupony navázané na splnění určitých měřitelných emisních kritérií firmy.
Firmy by tak skládaly každý rok účty zeleným investorům, a pokud by nebyly dost „ekologické“, prodražilo by se jim to. Na první pohled to sice vypadá férověji než dnešní schéma „zelených“ investic, ale ve svém jádru je to ještě větší sociální inženýrství a pro investory další riziko navíc. Zaprvé: vzpomeňme na úžasný přípravek proti škůdcům DDT, anebo na povinné „ekologické“ přimíchávání biopaliv – kde že dneska tyhle „ekologické“ pokroky jsou? A zadruhé: Investor do takových dluhopisů podstupuje ještě víc rizik a má ještě nižší výnos, tedy chová se ještě víc ekonomicky – s prominutím – idiotsky.

Je zelené šílenství vůbec racionální?

Tento týden vyšla zajímavé studie společnosti Deloitte. V té se píše: „Z ekonomického pohledu je optimální průměrná roční teplota 15,1 stupně Celsia. V zemích s vyšší teplotou by měly převažovat negativní efekty očekávaných klimatických změn. Naopak země s chladnějším podnebím se mohou těšit, že postupné oteplování sníží náklady spojené se zimním ročním obdobím a zlepší výsledky v zemědělství, případně dalších odvětvích.“

Co z toho plyne pro planetu, Evropu a pro nás? Ve studii se píše: „Na úrovni globální ekonomiky by měl být dopad mírně pozitivní ve všech scénářích. V případě české ekonomiky by ve všech uvažovaných scénářích měly převážit kladné ekonomické dopady.“
To je rudý hard na klimaalarmisty a ekoteroristy. Kdyby něco podobného řekl český novinář nebo nezávislý ekonom, už by si ve veřejném prostoru neškrtnul. Když to řekne nadnárodní, renomovaná, bohatá společnost, je složitější ji veřejně ukřižovat. Přesto ji už ekologové vyzývají k omluvě. Obávám se, že tímto se pánové z Deloitte zařadili na seznam zakázaných zdrojů moderní inkvizice. Galileo Galilei by mohl vyprávět.

V každém případě pokud má Deloitte pravdu, pak je celé snažení EU postavené na hlavu a jediné čemu pomůže, je, že Evropa poroste pomaleji a stane se dříve či později kolonií Číny. A tak to končí s každou zemí, kde přestane vládnout racionalita a začne vládnout ideologie. Jedno jaká.

Související články