Nenechme se vtáhnout do světa ruského teroru
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
NAVALNYJ
Americké tajné služby dospěly k závěru, že ruský prezident Vladimir Putin pravděpodobně přímo nenařídil zabít předáka ruské opozice Alexeje Navalného. Uvedl to ...
Smrt Darji Duginové je jistě konsekventní událost. Ale jednak v tuto chvíli vůbec nevíme, jaké ty konsekvence mohou být. A taky nemůže vzejít nic dobrého z toho, pokud se člověk nechá do této události jakkoli emocionálně vtáhnout.
Duginová pronášela všechny ty odporné řeči, o nichž dnes média referují, byla jednou z propagandistek, aktivistek, politických podnikatelek – nebo jaký náš výraz by nejlépe postihoval ruskou politickou realitu – aktivních v tom prostoru mezi ruským státem a nevládními strukturami. Šířila myšlenky, které legitimizovaly dnešní ruské genocidní, imperiální chování. Ale zároveň byla jednou z mnoha takových lidí a i lidé sledující Rusko mnohem podrobněji než autor tohoto článku přiznávají, že o ní do neděle neslyšeli. A to je dcerou Alexandra Dugina, jednoho z těch asi pěti ruských ideologů, které průměrně neinformovaný konzument zpráv zná – a pět je možná hodně.
Média takový omezený počet osobností potřebují, aby se na ně daly věšet další příběhy. Fungují jako póly, vůči nimž se dají situovat další osoby, které v proudu zpráv vyplavou – kdo s kým se zná, kde se asi tak nachází ve vztahu k těmto pólům. Abyste si vystačili s tím, že v Rusku jsou všichni v zásadě někde mezi Duginem a Navalným.
Dugin se stal populárním – a asi víc na Západě než v Rusku – díky obzvláštní virulentnosti a systematičnosti některých svých textů a díky svým aktivně rozvíjeným zahraničním kontaktům. Ale ideologie, které jsou snadno srozumitelné přes hranice civilizací, zpravidla nebývají ten nejlepší materiál. Je pravda, že jedna Duginova kniha byla svého času v osnovách školy ruského generálního štábu, ale skutečného vlivu v institucích se Dugin nikdy nedomohl. Jeho reálný vliv byl přeceňovaný natolik, že se už i z připomínání toho, že je přeceňovaný, pomalu stalo klišé. Existují fotografie z vystoupení Dugina s dcerou na kulturním festivalu Tradice, po cestě z nějž byla zabita. Vypadá to jako takové lepší Příčovy, rozhodně ne jako atrakce, jež by dokázala přitáhnout davy na mítinky.
Ruská FSB již přišla s odhalením vraha Duginové. Viníkem je dle očekávání Ukrajina. Její vyšetřovací konstrukce se ihned stala terčem posměchu. Pokud bychom ji měli brát vážně – a zveřejněné materiály žádný přímý důkaz spojující designovanou pachatelku s útokem neobsahují –, pak by svědčila o tom, že FSB to tedy moc pod palcem nemá. Jak připomněl i přední televizní propagandista Solovjev, pachatelka byla již v dubnu tohoto roku zařazena na jakýsi internetový seznam „ukrajinských nacionalistů“. Byl zveřejněn její průkaz příslušnice ukrajinského „azovského batalionu“. Co tedy dělala v srpnu v Rusku? Jak se jí podařilo mimo jiné již před čtrnácti dny vyřadit z provozu bezpečnostní kamery na parkovišti, provést pumový útok a pak odjet do Estonska, to vše ve společnosti dvanáctileté dcery? Mimochodem, Putin v prohlášení, jež vydal k její smrti, pachatele nezmínil.
JE TADY DOBA TRANSGENDEROVÁ
Ještě předtím se k organizování útoku přihlásil ruský opozičník jménem Ilja Ponomarjev, žijící v ukrajinském exilu. Útok měla provést jakási Národní republikánská armáda, o níž nikdo nikdy neslyšel. Což ovšem nebránilo jiným ruským nacionalistům slibovat Ponomarjevovi pomstu, jako by měl pravdu on, a ne vyšetřovatelé FSB.
To, že oficiální legenda zní nepravděpodobně, neznamená, že víme, jak Duginovou zabili ve skutečnosti. V kruzích nezávislých ruských komentátorů se prý vyskytují spekulace o tom, že šlo o „inside job“, tedy práci ruských tajných služeb, výsledek nějakých bojů mezi jejich různými křídly. Duginová prý v poslední době soukromě kritizovala neschopné vedení ukrajinské války a myslela si, že by měla být ministryní obrany místo Sergeje Šojgua. Anebo možná zpronevěřila peníze určené na kampaň Marine Le Penové.
Nevíme, jestli je cokoliv z toho pravda. Jisté je to, že vyřizování účtů pumovými atentáty na terénní auta v Rusech vzbuzuje vzpomínky na nejhorší dobu chaosu devadesátých let. Putin je ten, kdo tehdy nastolil pořádek, a většinová společnost se kolem něho semkla. Dokonce možná tak, že ten chaos nejdřív spoluvytvářel – útoky na paneláky v několika ruských městech v roce 1999, při nichž zahynuly tři stovky lidí, zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím. Ale je dnes Putin schopen zaručit stabilitu?
HISTORIČKA O HAVLOVĚ DĚDEČKOVI
Pro Čecha stojícího na straně Ukrajiny je přirozeným pokušením pociťovat ze smrti Duginové zadostiučinění. Zahynula osoba, jež si zařídila postavení a živobytí (přinejmenším Toyotu LandCruiser) šířením odporných, nenávistných myšlenek; o dceru přišel muž, v jehož stopách šla. Myslím, že by si od toho měl našinec z mnoha důvodů zachovat odstup.
Je tu to banální morální pravidlo, že civilizovaný člověk se nemá radovat z násilné smrti jiných. Že ona k zabíjení jiných vyzývala? A co? To pro nás nic nemění. Žádný terorista nepřijde do nebe. S odstupem let je třeba očividné, jak scestné by pro Čecha bylo radovat se, když v roce 1977 němečtí teroristé z Frakce Rudé armády unesli a zavraždili Hannse Martina Schleyera, průmyslníka a někdejšího esesáka, který byl za války činný na území protektorátu. To platí trvale.
Z vystoupení Duginové se člověku snadno začne vařit krev, protože byla mluvící hlava. Přetavování emocí do slov bylo její řemeslo. Obžaloba se sestavuje snadno – psala si ji sama. Ale tito lidé málokdy bývají hlavními nebo největšími viníky. Je tu válka. Jak její zabití zvýší šance na ukrajinské vítězství?
Srovnávat její likvidaci s atentátem na Heydricha je nesmysl. Ten řídil a rozhodoval. Stejně tak je nesmyslné její smrt pro ruské poměry srovnávat třeba s vraždou Kirova. To byl potenciální Stalinův konkurent; Duginovou skoro nikdo neznal.
ROZHOVOR S PSYCHIATREM FUCHSEM
Člověk má chuť stát na straně dobra proti zlu a dát to najevo. Ale koneckonců, jak jsme zmínili, je možné, že Duginovou zlikvidovali lidé mocnější a horší než ona, z důvodů, jež s naším morálním stanoviskem nemají nic společného. Co to pak dělá z nás, pokud nad její smrtí jásáme? Už z důvodů mentální hygieny je důležité nenechat se do ruského mentálního světa zatáhnout.
Nemluvě už vůbec o tom, zda by nám v příliš halasném zástupném oslavování možných ruských porážek nemělo bránit špatné svědomí. Nebo aspoň realistické uvědomění si situace. K tomu patří, že dnes a denně posíláme do Ruska miliony za ropu a plyn. Díky nim může Putin stále profinancovávat rekrutovací akce pro kanonenfutr do Donbasu. Náborové příspěvky, pohřebné pro rodiče padlých, ano, i tu směšnou ladu, z níž se tak dobře dělají memy.
Nám přísluší Ukrajincům pomáhat zbraněmi a penězi. A necpat se do role soudců Ruska, na to tam nikdo není zvědavý.
UKRAJINSKÉ TAJNÉ SLUŽBY
KRITICKÉ HLASY RADIKÁLŮ