Prorocká slova Horákové v r. 1946: Lidové soudy sehrají komedie jako gestapo, varovala

Zavražděná politička Milada Horáková čtyři roky před svou smrtí při projevu na půdě Národního shromáždění varovala před tím, aby se lidové soudy nedopouštěly stejných praktik jako například gestapo během druhé světové války. Už v únoru 1946 Horáková upozorňovala, že soudci musí soudit výhradně na základně platných právních norem a nikdy ne na základě nepodložených obvinění. Její tehdejší slova působí prorocky, neboť se sama zanedlouho stala obětí vykonstruovaného procesu.

„Nechtěli bychom jistě – a to se mnou všichni souhlasíte – aby naše justice v lidových a národních soudech mohla býti jen zdaleka přirovnávána k podobným zjevům, jaké jsme na vlastní kůži prožili, když jsme stáli před známými německými volksgerichty, kde celé soudní řízení bylo pouhou sehranou komedií a vynášené rozsudky byly předem určeny rozhodnutími gestapa,“ pronesla na půdě shromáždění Horáková.

Kritizovala revoluční zásady očisty podle Zápotockého

Smrt významné československé demokratické političky v červnu 1950 byla vyvrcholením procesu, o kterém historici hovoří jako o jedné z nejhorších justičních vražd zinscenovaných komunistickými vládci, vyústil v drakonické tresty. Kromě Horákové která za války poznala nacistické káznice, spáchali komunističtí vládci justiční zločin i na historikovi a novináři Záviši Kalandrovi, bývalém policistovi Janu Bouchalovi a podnikateli Oldřichu Peclovi. Ti všichni zemřeli na popravišti.

Vystudovaná právnička Horáková ale už v roce 1946 při svém projevu v tehdejší sněmovně hovořila o tom, jakým způsobem by měla fungovat justice v tehdejším Československu a varovala před návratem ke gestapáckým praktikám. „Každý, kdo procházel zkouškou v rukou gestapa a hrůzou jeho výslechů, musil si uvědomit jedno: gestapo, německé soudnictví a německé soudy nebyly ani svou organisací, ani svým uzpůsobením a tím méně kvalifikací vyslýchajících a vykonávajících orgánů aparátem, který by si mohl osobovat v dějinách kriminalistiky po stránce odborného hodnocení místo nějak významné, ba právě naopak, “ vzpomněla Horáková na svou zkušenost s výslechy během druhé světové války.

Horáková během druhé světové války prošla tvrdým týráním a bitím. Dva roky strávila ve věznicích na Pankráci a na Karlově náměstí, následně byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Odtamtud ji pak v červnu 1944 převezli do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku blízko Dachau), odkud Horákovou osvobodila americká armáda.

„Ti, kdož měli příležitost nahlédnouti blíže do toho systému, do té organisace, do té metodiky, do všech těch zákulisí výslechů a pod., došli nakonec k přesvědčení, že pokud tyto orgány gestapa a soudců dosahovaly nějakých úspěchů, bývaly jejich podkladem a příčinou pouze tři skutečnosti,“ upozornila tehdejší poslankyně. „Bylo to násilí, které dovedlo při výsleších gestapo vystupňovat do zběsilosti a forem, hodných středověké inkvisice, byla to zrada a lidská hloupost,“ popsala Horáková.

Ve svém projevu se následně přesunula k fungování lidových soudů a několikrát adresovala svá slova přímo tehdejšímu poslanci a pozdějšímu prezidentu republiky Antonínu Zápotockému. „Je pravda a pan poslanec Zápotocký zde uvedl, že závodní rady a všechny ty nové orgány v závodech vykonaly a vykonávají velmi důkladnou a rozhodnou očistu. Je přirozené, že tyto orgány ji právě vykonávají na podkladě revolučních zásad, na podkladě revolučního ovzduší, je pravda, že mohou v tom případě také udělat více než méně, jak řekl pan poslanec Zápotocký,“ začala Horáková hovořit o braní spravedlnosti do rukou lidu bez objektivního názoru. „Ale něco jiného je soud, soudce a státní zástupce, který je opravdu představitelem právních norem obvyklých, upevněných a revolucí ještě nikterak nevyformovaných. Ten nemůže jíti přes zákon, přes předpis, přes normu a přes formu řízení, která je mu předepsána,“ zdůraznila Horáková.

Horáková dále uvedla, že žádný soudce a státní zástupce nemůže svůj rozsudek nebo obžalobu postavit pouze na veřejném mínění nebo na nedoloženém udání, i kdyby sám měl „osobně nejlepší vůli mu uvěřit“.

„Nechtěli bychom jistě – a to se mnou všichni souhlasíte – aby naše justice v lidových a národních soudech mohla býti jen zdaleka přirovnávána k podobným zjevům, jaké jsme na vlastní kůži prožili, když jsme stáli před známými německými volksgerichty, kde celé soudní řízení bylo pouhou sehranou komedií a vynášené rozsudky byly předem určeny rozhodnutími gestapa,“ uvedla Horáková.

Horáková všem přítomným poslancům připomněla, že pouze objektivně provedené zjištění skutkové podstaty trestního činu a nestranné vyslovení trestu při zachování předepsaného řízení dává veřejnosti provždy záruku, že uložené potrestání bude také všeobecně uznáváno. „A o to nám jde, aby bylo všeobecně uznáváno a všeobecně závazným a bylo také prohlášeno za nepochybné a spravedlivě, a to nejenom dnes a u nás, ale i v budoucí historii a v celém světě,“ zdůraznila poslankyně.

Celý projev si můžete přečíst zde.

Horáková dostala o více než čtyři roky později ve vykonstruovaném procesu, před nimiž ve svém projevu v únoru 1946, nejvyšší trest. Sama odmítla požádat o milost, což nakonec udělal její otec a dcera. Nepomohly ani intervence Winstona Churchilla nebo Alberta Einsteina, které narážely na hradbu mlčení. A tak byla 27. června 1950 Milada Horáková – jako poslední ze čtyř lidí odsouzených v procesu k smrti – popravena. A to krutým a surovým způsobem, kdy ji kati pomalu uškrtili na popravčím prkně.