I ta smrt byla havlovská
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
BRUTÁLNÍ VRAŽDA
V Británii řeší otřesný případ týrání a vraždy desetileté dívky Sáry Sharifové. Ta zemřela 10. srpna 2023 v Surrey. Krátce po její smrti odletěla její rodina ...
V sobotu, tedy zítra, to bude deset let od úmrtí Václava Havla. Byla to neděle dopoledne a zpráva o jeho smrti se v širokém okruhu „známých“ rychle šířila textovými zprávami, před polednem už to bylo oficiální. Pamatuju si dobře na ten pocit.
Nebylo to překvapení, to ho stačilo vidět na nedávných záběrech s dalajlamou, ale stejně ta skutečnost člověkem zatřásla, jako když se neodvratně zřítí kus pevniny, kterou obýval společně s ním. Hlavní ale byla lítost, že už ten život, v něčem velkolepý a v něčem absurdní, definitivně skončil a stal se opravdu minulostí. A také smutek úplně reálný, za konkrétní bytostí, za člověkem, který měl svou tvář, svůj hlas, svá gesta, která se pro mnohé stala více či méně jaksi domácími.
Ale byl jsem zaměstnaný v deníku, takže bylo hlavně jasné, že budu mít do pozdního večera co dělat, neboť se bude připravovat speciální vydání, takže to bude nutné vzít hlavně pracovně. Trochu jsem byl Havlovi i vděčný, že s tím přišel v relativně dobrou dobu, nejhorší jsou takové zprávy těsně před uzávěrkou, kdy se pak musí všechno překopávat. To mluvím o klasických novinách, které tehdy ještě nebyly takovou kuriozitou jako dnes, takže bylo jasné, že v pondělí musí vyjít speciální vydání a že to bude hodně lidí číst a někteří si to třeba i schovají, jako se dlouho v mnoha domácnostech uchovávaly noviny, když umřel Masaryk. Od té doby se v téhle zemi v oboru úmrtí větší událost neodehrála.
Havel umíral na svém soukromém Hrádečku, spíše tiše a nenápadně, staraly se o něj dvě jeptišky, Masaryk umíral na zámku v Lánech, každý den vycházely v novinách zprávy lékařského konzilia o jeho zdravotním stavu: toho byl Havel ušetřen, ale kdo chtěl, věděl, jak na tom je. Prezidenty nebyli už několik let ani jeden z nich, Havel déle.
Na místě TGM byl člověk, kterého si jako svého nástupce vychoval a který se k němu snad ve všem, na co stačil, hlásil. Byl ovšem jeho protikladem, na rozdíl od vášnivého profesora Masaryka byl Beneš suchopárný vykonavatel složitých koncepcí a taktik, které nejdřív stát nezachránily a podruhé ho přivedly do komunistické zkázy.
Na Havlově místě byl jeho rival, člověk, který mu způsoboval nejednu nervovou nevolnost, a kdyby jen trochu mohl, nejspíš by udělal všechno možné, aby se s ním na Hradě střídat nemusel. Paradoxem bylo, že mu pak tenhle jeho antipod připravil státní pohřeb a přednesl projev, jehož důstojnost posílila i jeho důstojnost vlastní, a to snad i v lidech, kteří ji tam vidět nechtěli.
Deset let od Havlovy smrti je doba, za kterou se leccos změnilo a přihodilo. Doma a možná ještě víc ve světě, v Evropě a Americe. Osobně jsem si několikrát říkal, že vlastně je dobře, že Havel už nemusí k některým jevům zaujímat postoj, na jehož utvoření by možná některé jeho premisy nestačily.
Havel byl idealista starého typu, kdy se dalo věřit, že základní linie světového dění je definována starými západními pojmy svobody, lidských práv a víry v racionální podstatu demokracie, což je návod, který funguje všude a pokaždé. Vítr, který rozpoutala globalizace, sfoukl mnohé jistoty, jež tvořily Havlův svět, a nejeden liberál, který s Havlem na ně přísahal, z toho má nyní zamotanou hlavu.
Havel mu už v některých věcech nepomůže, což neznamená, že není důvod se k němu vracet a číst to, co tenhle zvláštní literát skutečně napsal. Ve spojení s podivuhodným osudem to tvoří „story“, která v téhle zemi nemá a dlouho nebude mít obdoby, což je asi podstata jeho odkazu. Že se občas může něco velmi pozoruhodného stát a ten, komu se to stane, to s lehce omluvným úsměvem vezme na svá bedra a ponese to, že se z toho stane mýtus. Kdo to pozoroval, nezapomene na to do konce svých dnů.
100 LET ŠKVORECKÉHO