Evropu posedl pud smrti. Směřujeme k vyvanutí, říká biolog Komárek

Echo připravilo knihu 50 rozhovorů s předními světovými a českými osobnostmi, které odpovídají na důležité otázky začátku 21. století. Jednou z nich je biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek, originální postava pražského akademického světa. Zabývá se dějinami biologie, vztahem kultury a přírody, etologií a biologickou estetickou. V rozhovoru pro Týdeník Echo se na podzim 2018 stočila řeč i k migraci a roli Německa.

„Je tu představa, že migranti, kteří do Evropy přijdou, budou „sdílet naše hodnoty“, jako jakési adoptované děti. Ptám se, proč by měli? Aby také začali vymírat? Vždyť by byli blázni. Evropa se nachází ve zvláštní myšlenkové pasti a neví, jak z ní ven. Ale já bych řekl, že největší problém nás Evropanů není v tom, že sem chtějí přijít cizinci, ale hlavní problém je, že se nerozmnožujeme.“

Když mluvíte o té myšlenkové pasti, zahrnujete do ní i Českou republiku? Tady se zdá, že je konsenzus migranty nepřijímat.

I my budeme stát před problémem, kde vzít pracovní síly na činnosti, které se místnímu obyvatelstvu nebude chtít vykonávat – zatím přicházejí z Ukrajiny. Já jezdím často do Turecka. Tam je jen v Istanbulu skoro dva a půl milionu syrských uprchlíků. Domnívám se, že tím, že se z větší části musejí o sebe postarat sami, je to paradoxně lepší než v Německu, kde trvá rok, než můžou začít pracovat. A to je rozkládá a desocializuje. Je otázka, zda pak v tom Německu nezačnou plnit roli takového temného projekčního plátna, na které se promítají všechny frustrace většinové společnosti.

Toho se obává každý, kdo Německo trochu sleduje. Možná se toho obávají i Němci, jenomže jsou v té – vašimi slovy – myšlenkové pasti.

Německá mysl – a říkám to jako germanofil – tíhne k extrému. Tím se i liší od myšlení rakouského, které takové není. Jedna věc přežila třetí říši v intaktní podobě: představa, že v Německu se dělá všechno nejlépe. Od ochrany mlžů po ochranu menšin, od pěstování rebarbory po energetickou politiku. Já to docela dobře znám z osobní zkušenosti, chvíli jsem žil s jednou Němkou, která měla představu, že pojede učit do Zimbabwe, jak se pěstuje maniok, protože Němci to vědí přece lépe. Myslela to dobře, Němci jsou většinou hodní lidé a myslí to dobře, ale ta představa, že Německo ví nejlépe, jak pomoci světu, byla a je nevyvratitelná. Podobné to mají Skandinávci: to dávání švédského modelu sociálního státu za vzor je asi posledním projevem víry v dominanci nordické rasy. Tam to dělají snad ještě lépe než v Německu.

Není zajímavé, že právě největší zastánci progresivních – genderových a feministických – trendů ve společnosti jsou největší příznivci migrace, která nutně do jejich země přiveze jevy, které jsou úplně v protikladu k jejich světonázoru?

Zajímavé to je. Téměř zcela jistě je to nevědomá tendence uvést do původního stavu to, co jsme rozkramařili. Nevědomí je stará liška. Vzpomeňme ostatně na starý čínský symbol jinu a jangu, kde každý z těchhle principů má v sobě už zárodek toho opačného, vlastně svého zániku. I v té Skandinávii cítí, že by to do toho pořádku chtělo trochu somálské spontaneity a zmatení. Dobře je to vidět právě na tom Německu, které téměř ztratilo ochotu se rozmnožovat, ale dováží ty, kdo naopak mají všechny ty vlastnosti, které se v Německu ztratily. Tedy víru v Boha, velkou rodinu s tradičním rozdělením rolí, rozumně mírný vztah k práci, žádné přemrštěné obavy z budoucnosti. Když nerostou v Německu pomeranče, tak se musejí halt také dovézt – osmanská říše kdysi také dovážela dělostřelecké umění i se západními dělostřelci. Jako by se mateřství, které přitom v Německu individuálně vymírá, a běda, kdo by ho chtěl propagovat, přestěhovalo na celý stát, který leží jako obrovská bezmocná kojící samice, k níž se může kdokoli přisát.

Chacha… A ještě to celé symbolizuje postava velké Matky-Mutti, matrony Merkelové, jež je sama o sobě bezdětná.

Jen bych znovu zdůraznil, že mám obdivný vztah k německé kultuře a mám Němce rád – ostatně žije tam můj syn a je vychován jako Němec.

Jedno dítě také ale není moc odpovědný přístup, když mluvíte o vymírání Evropanů.

Já nejsem dobrý příklad. Ve středověku bych skončil asi v nějaké poustevnické sluji nebo v klášterní cele. Ale to není typická životní dráha: poustevníků nemůže být osmdesát procent populace v žádné společnosti. Většina musí žít, abych tak řekl, normálně. Dnes by se měla výchova dvou a více dětí chápat jako plnohodnotné zaměstnání a měla by tak být i z daňových peněz placena. Co jen peněz se rozhází na rozmanité kulturní festivaly… Věru si myslím, že budoucnost obyvatelstva je důležitější. Je vždycky nebezpečné, když společnost funguje ne díky těm principům, které se oficiálně zastávají, ale navzdory jim. U nás za komunismu byl vždycky k dostání chleba, ale to ne díky genialitě marxismu-leninismu, ale díky tomu, že předsedové družstev a ředitelé mlýnů a pekáren si udrželi trochu zdravého rozumu. V Albánii nebylo ani to. Podobně tak se dnes společnost obnovuje především na základě soukromého rozmaru, neboť z rodičovství mají lidé často jen škodu a musí to táhnout ze svého a se sebezapřením.

Celý rozhovor Jiřího Peňáse se Stanislavem Komárkem si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.

Orientace

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práva

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident