Češi nepřáteli Ruska nebyli

NÁZORY ČTENÁŘŮ

Češi nepřáteli Ruska nebyli
Nepřátelství k Rusku není tradiční Foto: Shutterstock
1
Názory čtenářů

Vlastimil Podracký

Nepřátelství k nekomunistickému Rusku Češi nikdy neprojevili, dnes je to zcela nový fenomén, který ovšem nevychází z českých zájmů ani z historického odkazu a je jen výsledkem zapojení do struktur Rusku nepřátelských.

Štvaní proti Rusku se ozývalo v poslední době daleko silněji, než si to situace žádala a daleko více než v jiných zemích, možno říci, ve všech zemích světa vyjma snad Británie a určitých amerických struktur. Poláci a Baltské země mají s Rusy špatné zkušenosti a jsou v jakési permanentní opozici, nicméně jejich rétorika je zaběhnutá a má svoji normovanou formu projevující se větší věcností a argumentací.

Naše štvaní zaznívá už určitou dobu z určitých politických stran a sdělovacích prostředků a je směřováno do prostředí, které na to není zvyklé a oponuje. Síla zapojení je tedy veliká a agresivní spoléhaje na známý fakt, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Národ tedy zdaleka není přirozeně protirusky naladěn, ale je spíše poštván, manipulován a naveden.

Protože se to nedaří v takové míře, jak by si aktéři přáli, zaznívají aktivistické a propagandistické manipulační výrazy jako: zrádce, ruský troll, agent Moskvy apod., které třeba v Polsku neuslyšíme, a proto v tradičně protiruské zemi je diskuse méně vypjatá a má blíže k pravdivosti než u nás. Jak věcně a normálně se mluví o Rusku v Rakousku je neuvěřitelně překvapivé. Neuslyšíme téměř vůbec u nás běžné štvavé výroky.

Nemyslím si, že za tento stav mohou Rusové, ti si nás posledních třicet let nevšímali víc než jiných obdobných zemí. Provokace začaly od nás, nikoliv však od lidu a jím zvolených představitelů, ale od mocenských struktur projektovaných v univerzitní, umělecké, částečně podnikatelské a politické sféře. Viditelné je mocenské spojení tajných služeb s některými sdělovacími prostředky, do kterých se určité informace předávají za účelem vyvolávání určité nálady ve společnosti a tlaku na vládu.

Pomníkovou válku nezačali Rusové, ani přejmenovávání ulic, ani uctívání Vlasovců, pro Rusy zrádců; potom problematická nedokázaná kauza Vrbětice. Třicet let po pádu komunismu je to opravdu viditelně aktivizované a není přímým důsledkem pádu režimu a nějakého odporu k němu. Zeptejme se: proč tato aktivita směřující k rozbourání vztahů zrovna teď?

Nepřátelství k Rusku není tradiční

Vzhledem k tomu, že Rusko je poměrně vzdálenou zemí, nebyly styky s Ruskem během středověku významné, později náš stát nebyl subjektem mezinárodních vztahů a nakonec zanikl. Styky navázali obrozenci, kteří hledali spojence ve svém boji za emancipaci českého národa. Bylo zapotřebí vybudovat myšlenku slovanství, která byla odpovědí na německé národní sjednocení. Rusko bylo mnohdy glorifikováno, přestože o nás nic nevědělo, car se o nás nezajímal.

Ti, kteří se do Ruska dostali, pokud nebyli velkými zpátečníky, nemohli vidět v ruských poměrech nějaký vzor. Situace se ovšem měnila, přebytek obyvatelstva se od nás stěhoval do zámoří a také do Ruska, kde car vytvořil podmínky pro usazení na Volyni. Mnoho Čechů žilo v různých částech Ruska, někde celé vesnice. Byl to celkový trend vystěhovalectví z Evropy, Němců bylo v Rusku mnohem více. Česká inteligence hledala v zahraničí podporu pro obnovení české státnosti. Nacházela ji nejvíce ve Francii a Rusku.

Když vznikla světová válka, přirozeně se spoléhalo na vítězství těchto zemí, které různě slibovaly, že naše snahy podpoří. Touha po vymanění se z rakouského područí byla veliká a vidíme, že přibližně třetina našich vojáků se nechala zajmout a z nich přibližně třetina šla do legií. Car ovšem legie v Rusku nepodporoval, vznikla pouze Česká družina z Čechů v Rusku žijících. Teprve po první ruské revoluci Kerenský dovolil zajatcům jít do České družiny a zvítězit ve slavné bitvě u Zborova a později u Bachmače. Ruská fronta byla v rozkladu, česká vítězství mnoho nepomohla. Přesto je to jakýsi první případ českého boje po boku Rusů. Druhý byla Svobodova armáda za druhé světové války.

Boj legionářů na Sibiři, kde se vzbouřili legionářské jednotky odsouvané sibiřskou magistrálou, proti bolševikům, kteří je chtěli odzbrojit, nelze nazývat bojem proti Rusku nebo Rusům. Vždyť po jejich boku bojoval ruský admirál Kolčak se svojí bílou armádou. Zde pouze legionáři zasáhli do ruské občanské války na straně Bílých proti bolševikům. Je pravda, že tento boj se nepovedl. Kolčak neměl přesvědčivé argumenty pro ruské obyvatelstvo, které se následně vrátilo k bolševikům, Kolčak prohrál svůj boj, utekl pod Československou vládu a musel být vydán bolševikům, aby tito pustili legionáře do Vladivostoku a domů (dnes má Kolčak v Irkutsku pomník). Můžeme být hrdi, že jsme se postavili proti bolševismu.

Československá republika poskytla asyl ruským emigrantům a k ruskému národu se vstřícně chovala. Nikoliv však k bolševikům. Myslím si, že tento předválečný stát dokázal, že jsme západním národem a demokraticky smýšlíme. Je to závěr světových historiků i když se mnohé desinformační kampaně v cizím zájmu snaží mluvit jinak. Hrozba německého nacismu přivedla naše politiky k jakémusi opatrnému spojenectví s SSSR jištěnému Francií.

Nebýt smrtelné nacistické hrozby, asi by k tomu nikdy nedošlo. Celý válečný a poválečný vývoj se týkal SSSR. Vztah k němu byl rozhodující. Byla to volba menšího zla. Dnes se kritizuje Beneš z pozice naprostých neznalců tehdejšího smrtelného ohrožení nacismem. Po válce byl jen malý prostor se dostat do jiné mocenské sféry. Nicméně národ byl stejně většinou přesvědčen, že je pro nás SSSR zárukou přežití, ať už je režim jakýkoliv, protože západní velmoci nás zradili v Mnichově a Němci znamenali smrtelné nebezpečí. K ruskému národu byl poměr stále velmi dobrý, k čemuž přispělo i osvobození Sovětskou armádou (což bylo také propagačně využíváno a zásluhy ostatních spojenců byly snižovány). Antikomunisté vždy rozlišovali mezi ruským národem a bolševismem.

Okupace r. 1968 a odvozené změny

Bylo zřejmé, že komunistický režim u nás vedou sovětští poradci, přesto v době vzedmutí lidového demokratizačního hnutí v r. 1968 se odpor týkal režimu nikoliv státního útvaru nebo dokonce národa. Předpokládalo se samozřejmě, že budeme nadále spojenci SSSR, který se demokratizuje jako my, nebo snad s nějakým zpožděním. Se sovětskými vojáky na tancích se diskutovalo. To by nebylo možné, kdyby byli jako národ povařování za nepřátelský.

Myslím si, že během okupace odpor k SSSR vzrůstal nejenom k režimu, ale i k národu, protože se nenavázal žádný vztah k normálním lidem, všechno bylo pod kontrolou. Zde vzniklo pojmenování Rusák. Rusák byl člověk z daleké země, který je tu neprávem, chová se odměřeně, nediskutuje, a ještě k tomu nemá nic, co by na něm bylo přitažlivého jak kulturně, tak i názorově. Kdo se ovšem dostal do SSSR, poznal, že lidé jsou vstřícní a nikterak nepřátelství neprojevují.

Sovětský režim si zadělal na nenávist našich lidí sám, a to hlavně po r. 1968. Nejhorší je nedostatek styků, nevysvětlení sporných otázek, nadřazené chování, a už téměř jistota, že za všechno může SSSR, že to opravdu byla okupace a vnucování režimu, který z našich lidí téměř nikdo nechtěl, ale musel ho snášet. Všichni si byli vědomi toho, že za to nemůže běžný ruský člověk, který žil v ještě horších podmínkách než my.

Protikomunistický převrat v r. 1989 byl namířen proti režimu a opět se promeškala příležitost jakéhosi sblížení, protože obdobná revoluce probíhala i v Rusku. Rusko se ovšem zhroutilo a mafiáni, kteří se usídlili v Karlových Varech se chovali opět nadřazeně, s normálními lidmi jsme do styku nepřišli.

Potom přišel k moci Putin a konečně zavedl v Rusku pořádek, použil k tomu svůj vliv v KGB a vůbec se choval metodami, se kterými jsme nemohli souhlasit. Rusko se však nezařadilo do Západních struktur, nechtělo se vzdát kontroly nad svým přírodním bohatstvím a tím si vysloužilo nepřízeň Západu, která postupně přerůstala v nepřátelství a nastaly spory, které známe. Dnes se jedná o spor velmocí o trhy a o zdroje, který se prohlubuje a ze strany USA je požadováno, abychom se to tohoto sporu zařadili výhradně na jejich straně i když jsou oblasti, ve kterých to není v bytostném zájmu ani naší ekonomiky, ani dlouhodobých zájmů našeho národa.

Musím ovšem vyloučit lži, kterých se dopouští protiruská propaganda: Putin nemůže mít zájem na rozvratu v evropských zemích, protože do nich dodává plyn a naftu, na jejichž prodeji velmi závisí. Rusko je mnohem slabší než NATO, na válce nemůže mít zájem, protože ji nemůže vyhrát. Rusko má právo se cítit ohrožené, když nepřátelsky se tvářící NATO zasahuje k jeho hranicím a dělá barevné revoluce v postsovětských zemích.

Anexe Krymu byla zoufalá akce, když se v Kijevě chopila moci nacionalistická, Rusku nepřátelská chunta, aby si Rusko zachovalo základnu mimo území, když protivník jich má 60 ve všech zemích světa. Nepochybně Rusko vede svoji desinformační kampaň, když Západ tone v obrovských desinformačních kampaních proti Rusku, většinou vymyšlených, přehnaných a nenávistných. Pochybuji, že Putin má zájem na nějakém přímém poškozování, protože si je každý vědom toho, že protistrana může přistoupit snadno ke stejné metodě. Také nevěřím, že ruští zpravodajci provedli výbuch ve Vrběticích, zatím o tom důkazy nejsou a nedává to žádný smysl než jen jako propagační kampaň na základě zpravodajské hry v zájmu omezení diplomatického zastoupení a vůbec rozvracení vztahů.

Konvergence Ruska k Západu

Rusko lze definovat jako okrajovou evropskou civilizaci, podobně by se mohla definovat Latinská Amerika. Od cara Petra Velkého se Rusko snaží Západu přiblížit. Nebylo to nikdy snadné, neboť tatarská nadvláda a neustávající boje na východě trvaly několik století To kulturně Rusko Evropě vzdálilo, a hlavně vynecháním vývoje náboženské reformace a renesance znamenalo viditelnou zaostalost. Přesto v posledních stoletích probíhala a stále probíhá snaha se Evropě přiblížit.

Komunistická ideologie vznikla na Západě a nelze tvrdit, že je bolševismus ruský výmysl. Byla to vlastně jakási snaha Evropu ve vývoji předstihnout. V ruském rigidním prostředí to ovšem vykvetlo v jakýsi totalitarismus, který nakonec musel odmítnout internacionální zakotvení hlásané Trockým a nalézt cestu k tradičnímu pojetí státu. Přesto nebyl tento režim nacionalistický (vyjma poválečné pomsty na některých etnických skupinách obviněných z kolaborace). Dnes se snaží protiruská propaganda ztotožnit bolševismus s nějakým ruským nacionalismem, což je záměrná desinformace. Bolševismus byl opravdu třídní a internacionální (což neradi slyší dnešní globalisté).

Dokonce i známý ukrajinský holokaust nebyl záležitostí nacionální, ale kombinací třídních manipulací a neuvěřitelné neschopnosti a zločinnosti režimu. Ti, kteří se snaží propagandisticky v zájmu protiruských kampaní z toho nacionální záležitost udělat, vlastně bolševický režim vyviňují a přepisují dějiny v jeho prospěch (pravdivě by museli uznat, že vrahy nebyli Rusové, ale internacionální sebranka obsahující dokonce i Ukrajince). Bolševické Rusko bylo ovšem velmi nebezpečné a znamenalo pro západní demokracie velké ideové nebezpečí a jeho zadržování bylo nutné.

Dnešní Rusko ovšem bolševismus nehlásá, i když musí ustoupit některým náladám obyvatel, a hlavně uznávat hrdinství v druhé světové válce. Proto také sklouzává k jakési obhajobě bývalého SSSR. To ovšem neznamená komunistické smýšlení a touhu po návratu bolševismu. Proto také dnešní Rusko, které sice má rezidua diktátorského myšlení a metod, nemá ideologii, kterou by mohlo hlásat světu a stát se nějakým vzorem pro druhé. Není tedy nebezpečné ideologicky, nemá co nabídnout jako vzor a v podstatě pokulhává pouze za Evropou. Brání jen svoje zájmy a odpovídá ve svých poměrně slabých možnostech na útoky Západu. Evropa je pro něj stále vzor.

Pokud bychom chtěli, aby Rusko se zařadilo do evropské civilizace, potom je zapotřebí dělat opak, než se dělá, navazovat styky, obchodovat a ukazovat naše hodnoty života. Problém je ovšem v tom, že Evropa už nemá, kromě životní úrovně, co lepšího nabídnout v hodnotové oblasti.

Závěr

Jsme západní národ, Rusko ovšem musíme brát jako realitu. Nemůžeme se ohlížet do minulosti, zvláště když s Ruskem není tradiční nepřátelství. Němci znamenali mnohem větší ohrožení a nadělali mnohem větší zločiny a dnes vidíme, že vztahy jsou korektní.

Nepřátelství není na místě a chování našich politiků je nezodpovědné, poškozuje nás a slouží zájmům nekompatibilním se zájmy našeho národa. Reakce Ruska na kauzu Vrbětice byla sice opravdu přehnaná, ale musíme pochopit, že má i emotivní náboj. Také si myslím, že žádná z našich provokací nemá pravdivý podklad, jsou to přehnané a nepravdivé akce, ve kterých momentální garnitura zmanipulovaných reportérů a politiků se realizuje pro slávu a kariéru.

Pokusím se odpovědět na otázku z úvodu, kdo chce rozvracet vztahy s Ruskem pomocí kampaní a zpravodajských her:

Režim, který si není jistý sám sebou a nemůže se opřít o vůli většiny národa, chce manipulovat s lidmi a lhát, se potřebuje uzavírat proti vnějším vlivům, rozvracet vztahy, nepřipouštět volné obchodní vztahy a bušit do lidí propagandu tak, aby nebyla narušena kritikou. Kritikové musí být umlčováni jako zrádci. Nepřítel se vymyslel, je to Rusko. Tak jsme to zažili v komunistickém režimu. Dnes to nastupuje zcela otevřeně v ústech mnohých politiků a reportérů.

Nastupující globalistický režim si není jistý, Rusko by mohlo mít v naší zemi vliv, mohlo by podporovat vlastenecké síly, které jsou proti globalismu. Čeká se vnitřní konflikt, národy se musí vzdát své identity a zaniknout. Musí vzniknout globalistická multikulturní směsice. To všechno bude nutně znamenat totalitu. Pokud se Rusko nepodřídí globalistické politice, musíme se od něj oddělovat. Ocitneme se v podobném postavení jako v padesátých letech, železná opona je na protější světové straně.