Na co vlastně byla karanténa?

Na co vlastně byla karanténa?
Ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
Politická aréna

POLITICKÁ ARÉNA

Jan Frank

Na co vlastně byla karanténa? Ta otázka se se zvyšujícími počty osob pozitivních na Covid-19 vcelku logicky nabízí. Tím spíše, že nás (nebo spíš sebe?) naše vlastní vláda ještě nedávno chvástavě označovala za přeborníky v boji proti nákaze. Nikdy ale neplatilo „nechval dne před večerem“ více, než právě v probíhajícím dramatu, který se zvolna mění v zoufalé čekání na vakcínu.

K čemu tedy vlastně prakticky posloužilo jaro roku 2020, které nejen Češi strávili ve stavu vypnuté společnosti? Mezi lidmi s výjimkou vždy poslušných svazáků panuje jakési soukromé ťukání si na čelo, co to vlastně tak dlouho předstíráme.

Hra s nulovým součtem

Obecně je nad touto otázkou vyhlášena amnestie. Nikdo se na nikoho za nic nesmí zlobit, protože jsme se všichni báli a úlek spojený se schováním se před nebezpečím byl tou nejnormálnější společenskou reakcí. Kromě toho bylo málo informací, panoval chaos a nikdo pořádně nevěděl co dělat. Tak trochu si tohle všechno namlouvají i lidé, kteří nad karanténou v jejím maximálním rozsahu kroutili hlavou už v březnu a v dubnu. Není ale možné říci, že opatření měla platit jen do půlky dubna a pak už ne. Buď ano, nebo nikoli.

Karanténa nás měla ochránit před přetížením zdravotního systému a také pořádně „utahat“ virus, aby nebyl smrtící. Povedlo se? Pokud jde o nemocnice, ty se skutečně naplnění JIP ani nepřiblížily a ve většině regionů na hony. Je přitom velmi pravděpodobné, že kapacita by byla dostačující i při mírnějších formách epidemiologických opatření. Takových, která by neodrazovala pacienty od návštěv lékařů a neznemožňovala plánované významné zákroky. Takových, která by ušetřila životy a zdraví osob nemocných na jiné nemoci než Covid. Těch za jaro nebude méně než obětí Covidu.

Čas a peníze

Pak už ani není o čem spekulovat. Virus nabírá na obrátkách, že by jej dva měsíce karantény nějak zásadně „ochočily“ (jak se říkalo), se příliš nezdá. Byť to nebylo jejím konečným účelem, což jsme se ale nedozvěděli od vlády, ale spíše od expertů, karanténa zdravotně nevyřešila vůbec nic. Spíše naopak. Vytvořila v lidech nereálná očekávání a iluze o jednodimenzionální řešitelností problému, s nímž máme co do činění. Byla dokonce řadou lidí považována za možnou a žádoucí léčbu. Ve skutečnosti nás jen stála čas. Z úkrytů jsme pak do normálu vyšli naivní a bez testu imunity.

Kdyby jen čas. Protože karanténu vyhlásil stát, musel, musí a bude muset platit. Asi jako při menším válečném konfliktu. Lidem, kterým zakázal chodit do práce a jejich dětem zavřel školy. A to jen za několik měsíců nicnedělání a polodělání, které je bez prokazatelných pozitivních výsledků. Málokdo by asi věřil, jak rychlá může být ztráta autority státu. Z Babiše, Vojtěcha a jejich týmů a poradců vychází pro společnost škodlivá míra slabosti, nejistoty a především (i v této době!) ustrašené i podlé politické konformity. Společně ničí stát jako instituci, které můžeme aspoň něco věřit a která své zdroje využije pro jednoznačné a pevné vedení.

Návrat k osobní odpovědnosti

A to by se v demokracii stávat nemělo. Proč? Protože pokud nebude vakcína v dohledné době, je pravděpodobné, že v zimních měsících se zdravotní systém už pod tlak opravdu dostane. Nebo opět odložíme operace? Protože už si ale peníze můžeme jen tisknout a prosit o ně v zahraničí, lidi budou muset chodit do práce, a nebo se proti zákazům vzbouří. Vzbouří se za sebe, své vlastní životy, jejich ochota obětovat se pro seniory a zranitelné osoby skončí, nebude už dále možná. Ironií osudu je právě do této vzpoury ženou lidé, kteří na naší solidaritě staví svůj politický úspěch.

Zkušenost s karanténou může vést k jedinému, a to je návrat k osobní odpovědnosti jedince. Ano, tak trochu po švédsku. Už teď, kdo v ulicích chce, roušku nosí, není nutné k tomu kohokoli nutit. Firmy a instituce si o svých opatřeních mohou také samy rozhodnout, a také to dělají. Tato spontaneita je v zájmu státu. Nebo nám má, pokud „lokálně“ zase postupně vše zavře a zakáže, co nabídnout? Pokud se o to bude bez demokratického potvrzení takového mandátu snažit druhým kolem budování válečného komunismu, je na místě tvrdý odpor.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko deníku Echo24.