1 komentář

Istanbul a migrační pakt

Témata: , , ,

Veřejnou debatu v těchto dnech ovládají dvě mezinárodní smlouvy, jedna z dílny OSN a druhá od Rady Evropy. Dva dokumenty, pakt o migraci a Istanbulská úmluva, se staly horkým bramborem pro vládu, kterou táhne ideologicky bezbarvý projekt ANO. Nedostatek vlastního přesvědčení na druhou stranu vytváří velký manévrovací prostor a možnost pružně se přizpůsobit náladám ve společnosti. Ty jsou v případě migračního paktu negativní, u Istanbulu to tak jednoznačné není.

Nejprve k migračnímu paktu, který Česko zřejmě odmítne. Jako první to v prosinci 2017 udělaly Spojené státy, konečná podoba paktu tehdy ještě ani nebyla na světě, podle amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona však už byly četné indicie, že „podlamuje suverenitu Spojených států“, pokud jde o ochranu hranic a vytváření vlastní migrační politiky.

V červenci paktu ukázalo záda Maďarsko. Tillersonův protějšek Péter Szijjártó dokument označil za „hrozbu bezpečnostním zájmům země“ a stáhl maďarskou účast na dalších jednáních. Následovala Austrálie, která uplatňuje celosvětově známou striktní migrační politiku „No Way“, kterou by podle australského ministra vnitra Petera Duttona byl pakt s to ohrozit. To stále nevyvolalo pozornost.

Na sklonku října ale velmi hlasitě vycouvalo Rakousko, momentálně předsedající Evropské unii. Sebastian Kurz potvrdil, že je „navenek okouzlující, ale uvnitř velmi tvrdý“; proti nařčením rakouské levice z reakcionářství nasadil podobně ostrou palbu. Padaly výroky jako „právo na migraci kvůli chudobě ani klimatu neexistuje“, což se v západní Evropě rovná bohorouhačství ve středověku.

A pak se konečně protrhl pytel. Polský premiér si na oznámení, že jeho země pakt taky s největší pravděpodobností nepodepíše, vybral tiskovou konferenci s Angelou Merkelovou. V dalším tažení přišlo na řadu Chorvatsko, Slovinsko, Švýcarsko a samozřejmě také Česko. Ze zemí Visegrádu zůstává tak trochu stranou pouze Slovensko, ale i tam už probíhají vzrušené diskuse v parlamentu. Stejně jako v Německu, které se navzdory odporu části CDU a samozřejmě AfD rozhodlo smlouvu podepsat.

Příznivci signace přitom všude používají stejnou, až nemorální argumentaci. Podpis obhajují tím, že pakt je nezávazný, implicitně sdělují: Podepíšeme ho a pak ho nebudeme muset dodržovat. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Nebudeme reakcionáři, jupí! Až na výjimky nezmiňují obsah paktu a jeho přínosy, asi se domnívají, že voliči to stejně nejsou schopni pobrat, a ještě by se mohli nevhodně divit, proč se tam slova „zavázat se“ a „závazek“ objevují více než osmdesátkrát.

Zde je patrně výhodou, že vláda Andreje Babiše žije jen ze sondování nálad. S Istanbulskou úmluvou je to tvrdší oříšek. Pokud cílem apokalyptického kázání Petra Piťhy bylo vykopnout veřejnou diskusi a zabránit tichému přijetí dokumentu, pak byl splněn beze zbytku, na čemž participovali i „piťhobijci“ od polonahé aktivistky po Ženskou lobby, podávající trestní oznámení.

Poplach kolem Istanbulu lze považovat za přemrštěný, v textu úmluvy ani v důvodové zprávě opravdu nikdo nehrozí odebíráním dětí, spolu s odporem k migračnímu paktu je ale projevem širšího trendu, který bychom mohli nazvat společenskou ostražitostí až apriorní podezíravostí. Migrační krize a způsob, jakým se s ní Evropa vypořádala, definitivně pohřbila pocit, že odněkud shora přicházejí věci, když ne s dobrou vůlí, tak alespoň v podobě bezduchých canců, které se nás nijak nedotknou.

Dnes je zřejmé, že ďábel se skrývá v detailu. A tak běžný člověk luští nezáživné anglické texty, které dříve nečetli ani ti, co o nich hlasovali. Příznivci i odpůrci se burcují na sociálních sítích a sepisují petice. K Istanbulské úmluvě se v úterý konalo veřejné slyšení v Poslanecké sněmovně. Tolik lidí se na jednání petičního výboru ještě nikdy nesešlo. Multilateralismu se přestává dařit, protože se ho zmocnili ideologové. Do zdánlivě neutrálních formulací balí své radikální názory na existenci hranic nebo podobu mezilidských vztahů.

Netýká se to jen mezinárodních smluv, ale například i směrnic a rezolucí přijatých v europarlamentu. Jako příklad může posloužit nedávné kárání Polska, Maďarska či i Rumunska. Když se řekne zpráva o stavu právního státu, který má být v těchto zemích ohrožen, běžného člověka napadnou věci jako nezávislost soudnictví, pluralita v médiích, právo se shromažďovat, svobodné volby.

Homo brusselicus se ale neobejde bez „povinných“ přílepků, které zprávu udělají nehlasovatelnou. Zpravidla jsou to genderové otázky, manželství LGBT, reprodukční práva čili potraty, nejlépe hrazené ze státního rozpočtu. Mimo jiné věci, které jsou plně v gesci členských států. Nejde o to, kdo má na věci názor a jaký – ale že ta ideologická omáčka tam správně nemá vůbec co dělat.  

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Echo dárek
Vy dáte dárek, my dáme dárek, spokojeni budou tři.

1 999 Kč

Hledáte originální dárek nejen pro náročné? Potěšte své blízké ročním předplatným a získáte i něco navíc.

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.