Jak se Putin stal britskou královnou

Jak se Putin stal britskou královnouÚHEL POHLEDU
Úhel pohledu

ÚHEL POHLEDU

Jaroslav Šimov

Obrovský hotel Kosmos v centru Moskvy je v době koronavirové pandemie prázdný. Jednoho dubnového večera se jeho tmavá silueta částečně rozsvítila a okna pokojů, v nichž bylo zapnuto světlo, vytvořila slova СПАСИБО ВРАЧАМ! („Děkujeme lékařům!“). Stejně jako v jiných zemích, které zasáhla pandemie Covid-19, v Rusku se teď koná mnoho akcí vyjadřujících vděčnost lékařům a sestřičkám v první linii boje s nákazou. Málokdy se lékařská profese těšila takové úctě jako teď.

Reportáže z ruských špitálů, které se snaží vypořádat se s přívalem nemocných, občas skutečně zní jako zpravodajství z fronty. Na začátku pandemie lékaři nezřídka vyčítali pacientům přílišnou lehkomyslnost. „Já mám občas chuť ty lidi snad i zmlátit!“, rozčiluje se v rozhovoru s novináři deníku Novaja gazeta Světlana Lučkovová, lékařka z jednotky intenzivní péče v 52. moskevské nemocnice. „Myslí si, že je to nějaká sranda, prý neznají nikoho, kdo by onemocněl, a i kdyby, tak je to prý pouze nějaká chřipajzna. A tady máme výsledek“, ukazuje na pokoje na jipce plné lidí napojených na přístroje ventilace plic. Pak se zklidní a dodává: „Máme naše pacienty moc rádi. A je nám hrozně líto, že nedokážeme je vyléčit všechny“.

Mezi nemocnými přibývá lékařských pracovníků, kteří chytili virus od pacientů. První týdny pandemie, která v Rusku propukla naplno ve druhé polovině března, byly docela chaotické. Mluvilo se o frontách sanitek čekajících u nemocnic na odbavení pacientů, které přivezly, o akutním nedostatku plicních ventilátorů, roušek a zdravotnického oblečení. Nakonec, jak se zdá, ke stejné katastrofě jako v Itálii nebo Španělsku v ruském zdravotnictví zatím nedochází. Avšak epidemie začala v Rusku o něco později než v Evropě, a dodnes není jasné, kdy bude země mít její vrchol za sebou. 1. května bylo v Rusku zaregistrováno 9623 nových případů nákazy, z toho 5358 v nejvíce zasažené Moskvě. Od začátku pandemie zemřelo na Covid-19 1222 Rusů.

V Moskvě onemocněly 2 procenta obyvatel, prohlásil 2. května starosta ruského hlavního města Sergej Sobjanin. A hned dodal, že je to údajně „nejnižší úroveň mezi světovými megalopoli zasaženými pandemií“. Ruská média však ukazují na to, že skutečný počet nemocných není znám ani přibližně, poněvadž počet provedených testů se sice zvětšuje, ale je jich stále málo na to, aby se dalo vytvořit realistickou představu o rozsahu pandemie. Velké množství lidí, kteří onemocněli a mají příznaky Covid-19, se nemohou dočkat testů, protože nepatří do rizikových skupin, které mají přednost. Kvalita testování není rovněž ideální, jsou případy, kdy první dva testy u pacientů s evidentními příznaky nákazy koronavirem dopadly negativně a teprve třetí ukázal, že se skutečně jedná o Covid-19.

Lidé vyčítají moskevské vládě a osobně Sobjaninovi skandální situaci z 15. dubna, kdy policie kontrolovala u stanic metra čerstvě zavedené průkazy povolující cesty po městě (do práce, na nákup a pro některé další nezbytné účely). Kvůli technickým problémům vznikly před stanicemi obrovské fronty, skutečná ohniska nákazy. Magistrát se z této chyby poučil, nic podobného se už neopakovalo, ale doma a na sociálních sítích Moskvané ještě dlouho probírali „fronty na koronavirus“ a na adresu starosty Sobjanina zaznělo hodně nelichotivých slov.

Nicméně právě Sergej Sobjanin je možná ruským politikem, kterému dnešní situace prospěla nejvíc. Tento poněkud chladným a prkenným dojmem působící byrokrat, bývalý gubernátor Tjumenské oblasti na Sibiři a pak šéf administrativy prezidenta Vladimira Putina, je momentálně hodně vidět, a jeho veřejná vystoupení jsou většinou věcná, konkrétní a poněkud uklidňující. Tím se hodně liší od projevů samotného Putina, jehož chování v poslední době hodně Rusů zmátlo. Autoritářský vůdce, který Rusku vládne již 20 let a je často srovnáván s někdejšími cary, najednou přeložil veškerou tíhu boje proti koronaviru (a odpovědnost za jeho výsledky) na jednotlivé regiony a vládu Ruské federace. V čele vlády stojí od ledna nový premiér, bývalý šéf ruské daňové služby Michail Mišustin. Ten však 30. dubna oznámil, že chytil koronavirus a odchází do domácí karantény. V čele vlády se dočasně ocitl jeho první náměstek, pro širokou veřejnost téměř neznámý bývalý Putinův ekonomický poradce Andrej Bělousov.

„Rusko je obrovská a velice různorodá země, takže samotné delegování pravomocí regionům je logickým krokem“, míní ruský politolog Alexandr Morozov, spolupracovník Němcovova střediska výzkumu Ruska při Univerzitě Karlově, pojmenovaného po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi. „Putin však špatně odvedl tu část práce, kterou mělo udělat federální centrum a on osobně jako hlava státu. Za prvé, nemluví srozumitelně s vlastní byrokracií. Gubernátoři jsou zmatení, nevědí, jaká je celostátní strategie boje proti koronaviru a na co se vlastně mají orientovat. Za druhé, neřekl, do jaké míry budou protiepidemická opatření financována z federálních zdrojů, všechno se řeší ze dne na den a hlavní zodpovědnost patří vládě. Jenomže vláda byla doteď v dnešním ruském systému jistým hromosvodem pro prezidenta, vládě byly vždy adresovány výčitky obyvatel kvůli jakýmkoli nepopulárním opatřením. Putinova pozice je momentálně pro většinu veřejnosti nesrozumitelná a nepochopitelná“. Putinovi ta situace evidentně neprospívá. Podle průzkumu vůči Kremlu naprosto loajální agentury VCIOM klesla důvěra k prezidentovi na nejnižší úroveň za celou dobu Putinova vládnutí – 28,3 procenta. Nicméně i tak zůstává nejpopulárnějším ruským politikem.

Koronavirus dorazil do Ruska zrovna v okamžiku, kdy Vladimir Putin zahájil ústavní reformu. Má do jisté míry posílit pravomoc vlády a parlamentu, jemuž se momentálně kvůli jeho naprosté loajalitě vůči Kremlu a bizarním zákonům, které bez námitek schvaluje, občas říká „šílená tiskárna“. Nicméně těžištěm moci má zůstat hlava státu a tou evidentně i nadále bude Putin. Pozměněná ústava mu totiž dovoluje kandidovat na prezidenta ještě dvakrát, jinak by měl současný Putinův šestiletý prezidentský termín být poslední a skončit v roce 2024. O tom, že prezidentské volby jsou pouhým představením, jehož cílem je formální potvrzení Putinovy legitimity, se Rusové měli možnost přesvědčit víckrát, naposledy během posledních voleb v roce 2018, v nichž získal kremelský vládce téměř 77 procent hlasů.

„Šílená tiskárna“ Putinovi jeho reformu jako obvykle schválila. Prezident však trval na tom, že faktické pokračování jeho vlády do roku 2036 (dva další šestileté termíny), kdy by mělo Putinovi být 83 let, musí být schváleno rovněž celonárodním hlasováním. Mělo proběhnout 22. dubna, ale zasáhnul koronavirus, takže je odloženo na neurčito, i když podle platných zákonů je Putinova reforma již schválena a žádné dodatečné referendum ani nevyžaduje. Stejně tak jsou zrušeny, nebo možná posunuty na začátek září, mohutné oslavy 75. výročí konce 2. světové války v Evropě (v ruské historické tradici – Velké vlastenecké války). To všechno spolu s Putinovým chováním stárnoucího unaveného vládce, který nechce vzít na sebe odpovědnost za výsledek boje proti pandemii, vytváří ve společnosti podivnou atmosféru, v níž se snoubí nejistota, rozčarování a jistá úleva.

Nečekaná důvěra, kterou prezident poctil regionální vlády, má další háček. V chaotických 90. letech, za stejně chaotického a nevyrovnaného prezidentování Borise Jelcina, byla většina gubernátorů, kteří stáli v čele ruských krajů a národnostních autonomií, poměrně samostatnými politickými činiteli s jistým vlivem a zkušenostmi. Tehdejší moskevský starosta Jurij Lužkov, vůdce Tatarstánu Mintimer Šajmijev, uralský gubernátor Eduard Rossel byli sice podezříváni z korupce nebo dokonce separatismu, avšak jim nikdy nechyběla rozhodnost a neměli zvyk ptát se v Kremlu na každou maličkost. Za Vladimira Putina se situace podstatně změnila. V roce 2004 zrušil prezident přímé volby regionálních lídrů a začal dosazovat do gubernátorských křesel především loajální, i když nepříliš schopné a iniciativní lidi. Pocházeli většinou z tajných služeb a policie, anebo byli s vládnoucím klanem „spřízněnými“ činovníky a podnikateli. Pro tyto lidi je jistá svoboda rozhodování opravdu nečekaným a nejspíš nechtěným darem, což může vyvolat problémy.

I když někteří Putinovi gubernátoři jistou rozhodnost nepostrádají. Například Alexandr Osipov, šéf Zabajkalského kraje ležícího u čínských hranic, zakázal začátkem dubna v kraji prodej alkoholu. Jako důvod uvedl Putinovo vyhlášení „nepracovních dnů“, které mají trvat do 12. května. (Není to však karanténa, o konkrétních omezeních mají rozhodovat právě regionální vlády). Osipov zdůvodnil svůj zákaz tím, že letos během novoročních prázdnin se v jeho kraji stalo přes 70 vražd po pjani – ruský výraz znamenající, že velice opilý člověk dělá něco, na co si později ani pořádně nepamatuje. Gubernátor řekl, že by nechtěl, aby se „koronavirové prázdniny“ vyznamenaly podobným nebo ještě větším masakrem.
„Dvě třetiny rozhodnutí se dostaly do rukou lidí, kteří by měli ta rozhodnutí činit. To není špatné“, říká o dnešní ruské politické situaci politolog a bývalý Putinův poradce Gleb Pavlovskij. „V Americe guvernéři jednotlivých států taky zvládají své úkoly různě, někdo lip, někdo hůř. Parlament je u nás stále k ničemu, není vidět. Co se prezidenta týče, ten začíná hrát roli britské královny, což není tak špatné. Ale hlavní problém je jiný. Kreml vlastně řekl lidem: dělejte co chcete, přežívejte, ode mě peníze nedostanete. A to je problém“. Jako téměř všude, v Rusku vyvolala pandemie velké ekonomické potíže. Podle průzkumů zaznamenalo přes 50 procent Rusů během posledních dvou měsíců zhoršení své životní úrovně. Ústřední banka Ruské federace předpokládá, že letos klesne ruská ekonomika o 4-6 procent. Tato prognóza počítala s cenou ropy na světových trzích 27 dolarů za barel, avšak poslední vývoj ukázal, že tato cena může být nakonec podstatně nižší. To nevěští Rusku nic dobrého: oproti četným slibům prezidenta Putina a jeho vlád, snížit závislost ruské ekonomiky na vývozu surovin během 20 let vládnutí „nového cara“ se nepodařilo.

„Situace se razantně změnila, lze však pochybovat o tom, že Putin je schopen na tyto změny včas reagovat a vypracovat nějakou novou strategii vnitřní a zahraniční politiky, kterou Rusko zoufale potřebuje“, říká politolog Alexandr Morozov. Moje moskevská známá, politicky spíše neutrální, na otázku o tom, co očekává od vládních opatření, řekla: „Čekám, že udělají co nejmíň blbostí. Poslouchám Sobjanina, Putin se nám nějak poslední dobou vytratil. Je v televizi, nicméně nic podstatného neříká, jenom plané řeči. Takže spoléháme především sami na sebe“. Je to smutná a svým způsobem velice ruská odpověď.