14 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Jedna schůzka a dopis. Přeražená čelist a mladí v kriminále

UVNITŘ FOTKY A VIDEO

Témata: ,

Na stránkách internetového deníku ECHO24.cz začínají vycházet „Příběhy 20. století“ - fascinující, byť mnohdy smutné a drastické případy obětí totalitní zvůle v komunistickém Československu. Seriál vzniká ve spolupráci se společností Post Bellum v rámci projektu „Paměť národa“ (viz box uprostřed článku). Seriál bude vycházet každou sobotu, předchozí díly najdete v naší nové rubrice „Příběhy 20. století“. Článek je doplněn dobovými i současnými fotkami, na konci také najdete krátké video a zvukové záznamy. První díl se týká mladé, teprve 20leté úřednice Marie z moravské vesnice Rozstání, pro kterou si jednoho jarního dne roku 1951 přijeli estébáci…

Marie Susedková rozená Hrubá ve své chalupě uchovává několik malých papírků. Jsou na nich kresby noční oblohy, zamřížovaných budov a verše: „Chtěla bych, mamičko, za Tebou / mdlý měsíc duje oblohou / nikdo mu cestu nekříží / smutně se dívá do mříží.“ Napsala je jako dvacetiletá vězeňkyně na toaletní papír a později se jí podařilo předat je matce během návštěvy v nápravném pracovním táboře ve slovenských Sučanech. Tady si odpykávala trest za velezradu. Vzpomíná, že během řídkých návštěv si ve vězení často nebyli schopní nic říct, většinu společného času rodiče plakali.

Celý život prožila Marie Susedková v moravské vesnici Rozstání. Během válečných let museli na podzim roku 1943 všichni obyvatelé z nařízení protektorátních úřadů opustit svá stavení. Jednotky SS rozšiřovaly svá cvičiště v Drahanské vrchovině. Když skončila válka, našli ves vyrabovanou, zničenou a částečně vypálenou. O pár let později čekala na místní další zkouška. Po únorovém komunistickém puči začaly do vsi jezdit černé limuzíny. Od podzimu 1949 tu zatkli desítky vesničanů, na jaře roku 1951 si brněnští estébáci přijeli i pro dvacetiletou úřednici z místní mlékárny Marie Susedkovou, tenkrát Hrubou.

Proč jsem to dělala? Asi z dobré vůle

Marie pocházela z místní selské rodiny, vychodila rodinnou a hospodářskou školu. Ráda chodila cvičit do Sokola. O politiku se nezajímala. Na jaře 1949 přijeli na návštěvu do Rozstání bratranec František Kolář s kamarádem Hynkem Malým. Hrubým řekli, že se u nich chtějí učit na maturitu. Marie vzpomíná, jak mladíky vyprovázela na autobus: „Franta ke mně přišel, objal mě kolem ramen a říká: ,Sestřenko, teď ti něco řeknu. My jsme tady tajně. Jdeme za hranice a už se víc neuvidíme. Jestli jsi viděla, že jsme u sebe měli pistoli, tak to nikomu neříkej.‘“

Ještě předtím ale Marie spolu s kamarádkou studentům pomohla sjednat schůzku s místním krejčím Janem Hudcem. Marie pak o pár týdnů později bratranci a jeho kamarádovi za pár týdnů pomohla ještě jednou, u Malého, který se mezitím schovával v jiné vesnici poblíž, převzala zalepenou obálku a předala ji Hudcovi. „Nevěděly jsme, co v tom dopise je. Vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi z dobré vůle.“

Příběhy 20. století

Marie Susedková vyprávěla své celoživotní vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Post Bellum se na veřejnost obrací s prosbou, aby pomohla najít další zajímavé pamětníky a tuto neziskovou organizaci podpořili. Hlavním zdrojem financování Paměti národa jsou sponzorské dary a Klub přátel Paměti národa.

„Važte si komunistů – nebudou“

Jan Hudec patřil k lidem, kteří se s nástupem komunismu nesmířili a rozhodl se konat. Jeho odboj spočíval v šíření protikomunistických letáků a psaní výhružných dopisů místním funkcionářům KSČ. Shromáždil kolem sebe skupinu místních, sotva dvacetiletých mladíků. „Už nevím, kdo s tím přišel. Najednou se třeba objevil leták, kde na takovém malém papírovém pásku stálo: ,Važte si komunistů – nebudou´. A když byla muzika, tak jsem to chlápkovi strčil do kapsy a měli jsme z toho legraci,“ vyprávěl reportérům Paměti národa Mariin vrstevník a soused Ladislav Kratochvíl.

Vedle toho kluci schovávali zbraně nalezené v lesích a loukách v poválečných týdnech. Hudec dále pomáhal lidem, kteří chtěli utéct za hranice, a v létě rolku 1949 se prostřednictvím svého švagra napojil na největší moravskou odbojovou skupinu Světlana. Řady Světlany ale od počátku infiltrovali agenti StB a podobný osud čekal i Hudcovu skupinu. Agent jménem Ambrož odbojáře z Rozstání oslovil s tím, že potřebuje ve vsi schovat vysílačku. Na to se kluci nachytali, znali příběhy československých odbojářů z války, kteří vysílali do Londýna tajné zprávy. Představovali, si, že se blíží třetí světová a odboj bude stejný jako tenkrát. Namísto války ale přišlo uvěznění a nepodmíněné tresty.

„Sestro, co se děje?“

Zatímco Jana Hudce zatkli už na podzim roku 1949, pro Marii si estébáci přijeli až na jaře roku 1951 do mlékárny. Odvezli ji do budovy národního výboru. Zatímco ji tam za přítomnosti místních funkcionářů vyslýchali, oknem pozorovala své rodiče. Stáli na ulici venku a dožadovali se, aby jim někdo vysvětlil, co se stalo s jejich dcerou. Estébáci na Marii naléhali, ať prozradí, kde schovává letáky a zbraně. Marie pochopitelně o ničem nevěděla - odpovídala, že opravdu netuší, o čem mluví: „V tom případě pojedete s námi do Brna,“ rozhodli policisté.

Když Marii posadili do antonu, přiběhla zoufalá matka, ať radši odvezou ji. A do toho šly kolem zrovna děti ze školy. „Sestro, co se děje?“ chtěli vědět její svěřenci ze sokolských cvičení. Seběhli se kolem auta, estébáci na ně řvali a najížděli na ně. V estébácké vyšetřovně v Brně na Příční ulici ji začali mučit: „Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil, že mi vyrazil dva zuby a posunul sanici. Bylo to pořádné chlapisko a pořád řval, že lžu. Samozřejmě jsem plakala a prosila, ať si všechno ověří.“ Druhý den Marii konfrontovali se zmíněným Ladislavem Kratochvílem: „Tam zjistili, že jsem o tom opravdu nic nevěděla.“

Vyznání lásky od odsouzeného na smrt

Marii převezli do věznice na Cejlu, neblaze proslulé už od válečných let. Tam jí přišel dopis, který pro ní znamenal další ránu – milý jí napsal, že se s ní rozchází. Naproti cele, kterou Marie sdílela s dalšími třiceti ženami, se nacházela samotka smrti, kde čekali vězni na den vykonání popravy. Jeden z nich Marii přes zamřížované okno sledoval při jejích vycházkách na dvoře. Pomocí morseovky a pískáním jí vyznal lásku: „Psal, že čeká na popravu a když chodím po dvoře, že mě vidí. Každý večer na mě pískal: ,Dobrú noc, má milá, dobrú noc.‘ Já jsem mu odpískávala: ,Nechť je sám pán Bůh na pomoc‘. Jindy mi psal, že kdybych viděla, jak je jeho tělo domlácené, že bych ani nevěřila, že takové tělo může existovat,“ vypráví Marie.

O pár dnů později jí u nohou na vězeňském dvoře přistál malý dárek: „Tajně jsme to sebraly a šly dál. Hodil mi srdíčko udělané z vyžvýkaného chleba. V něm bylo takové malinké okénko z ulámaných čtverečků slámy a v něm napsáno: Z lásky.“ Bachaři dárek našli a Marie skončila v korekci. Když se vrátila, neznámý muž už na cele nebyl. Buď ho převezli do jiné věznice, nebo popravili. Podle dochovaných archivních vězeňských spisů mohl být oním ctitelem František Boháč nebo Jan Křižan, oba v té době na Cejlu popravení političtí vězni.

Vráceni z Rakouska na smrt

František Boháč se narodil 2. října 1914 v Lovrani v dnešním Chorvatsku českému otci a jugoslávské matce. Prožil poměrně dobrodružný život, v šestnácti letech odešel do Itálie, kde se živil jako rybář a námořník. Roku 1935 narukoval do československé armády, během protektorátu sloužil ve vládním vojsku, roku 1944 v Itálii přeběhl k odbojářům, působil jako spojka mezi československou exilovou vládou a místními partyzány. Poválečnou vojenskou kariéru ukončil komunistický puč. V srpnu roku 1949 ho z armády vyhodili a živil s jako dělník ve skladu.

Jan Křižan se narodil roku 1915 ve Valašském Meziříčí. Rodině patřila továrna a parní pila, které zdědil po smrti otce roku 1941. Po válce mu byl majetek postupně znárodňován, čemuž se Jan Křižan neúspěšně bránil soudní cestou a skončil jako řadový zaměstnanec.

Na sklonku roku 1949 se přátelé František Boháč, Jan Křižan a Vladimírem Krejčiřík rozhodli ilegálně prchnout do Rakouska. V noci na 1. ledna roku 1950 jejich auto poblíž Mikulova zastavila dvoučlenná ozbrojená hlídka. Při následném nuceném návratu do Mikulova došlo k přestřelce, kdy Jan Křižan zastřelil vrchního strážmistra Václava Anšlága a František Boháč spolu s ním způsobil střelbou těžké zranění vojínu Edmundu Sziklaiovi. I když se trojici nakonec podařilo hranice překročit, brzy všechny zadržela rakouská policie a předala je sovětské armádě. Po několika dnech byli všichni tři vydáni zpět do Československa.

Dne 14. prosince roku 1950 Františka Boháče i Jana Křižana odsoudil Státní soud v Brně k trestu smrti, který byl na obou vykonán 14. června 1951 v Brně.

Zdroj: webové stránky Ústavu pro studium totalitních režimů

Hlavní líčení se skupinou „Jan Hudec a spol.“ proběhlo ve dnech 31. října a 2. listopadu 1951 u Krajského soudu v Brně. Z dvanácti odsouzených za velezradu a vyzvědačství jedenáct bydlelo nebo pocházelo z Rozstání. Marii Hrubé soud vyměřil pětiletý nepodmíněný trest, propadnutí veškerého majetku, pokutu 10 000 korun a ztrátu občanských práv po dobu tří let po propuštění. Skončila v pracovním táboře ve slovenských Sučanech.

Odsouzené ženy otrocky pracovaly v cihelně. Marie celou vězeňskou anabázi prošla s kamarádkou z Rozstání Františkou Jedličkovou. To ona na jaře 1949 pomáhala Marii s kontaktováním Hudce i s doručením dopisu. Navzájem se podporovaly a jejich přátelství vydrželo dodnes.

Doma našla jinou vesnici

Po několika neúspěšných žádostech rodiny o milost Marii 9. prosince 1953 podmínečně propustili. Ve vězení strávila přes dva a půl roku. Rozstání se zlomilo: „Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou, protože měli strach,“ vypráví pamětnice, která ještě několik let po propuštění žila v obavách ze zatčení. „Když jsem šla z práce a viděla jsem před národním výborem černé auto, měla jsem z toho hrůzu.“

Marii nakonec zaměstnali jako účetní v Jednotném zemědělském družstvu, kam její rodina v roce 1957 pod nátlakem vstoupila. „Za celou dobu jsem nikomu neřekla soudruhu. Nemohla jsem to vypustit z pusy,“ vypráví Marie Susedková, dodnes žijící na rodném statku v Rozstání.

Video s úryvkem vyprávění Marie Susedkové:

Úryvky zvukových záznamů z vyprávění Marie Susedkové:

Další z „Příběhů 20. století“ bude na webu ECHO24.cz publikován v sobotu 17. října.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.