Kde je příčina evropské nejen migrační krize?

Kde je příčina evropské nejen migrační krize? 1
Blogy
Alexander Tomský
Sdílet:

Každý velký společenský rozvrat předchází nemoc rozumu. Masová migrační krize, jejíž tragické civilizační důsledky pocítí především naši vnuci, je zatím poslední velkou krizí Evropské unie. Není žádným selháním, ale jen důsledkem utopie, jejíž počátek je vymezen daty 1986 (Jednotný akt) a 1992 (Maastrichtská smlouva), kdy se politici států hospodářského společenství definitivně rozhodli budovat politickou unii a změnili relativně volné smluvní společenství (1957) na legislativní a výkonný aparát budoucího společného státu (Komise, Rada, Europarlament). Získali tak značnou nedemokratickou nadvládu (acquis communautaire má k dnešku 175 000 stran), protože se však nemohou vyhnout volbám ve svých domovských zemích (při absenci evropského lidu mají panevropské volby do europarlamentu nanejvýš symbolickou hodnotu), v každé krizové situaci jsou závislí na domácí politické situaci.

Vleklá hospodářská krize jižní eurozóny, udržovaná fixním kurzem společné měny, a nyní i lidový odpor vůči masové migraci, tak otřásá oligarchickým hájemstvím, jež si během let politická elita všech unijních stran v Evropě za pomoci humanistické a integrační ideologie vytvořila. Bez ní by nemohla vládnout, tak jako Arabové nemohou vládnout bez koránu. Jediný způsob, jak umlčet věcnou kritiku převážně lidových disidentů je demagogie – ono manicheistické rozdělení společnosti na dobrodince a zločince, jako by společnou unijní, smluvní politiku nešlo z principu odmítat. Není snad legální?

A to je také jádro politického problému dneška: oligarchie. Budování naddemokratického aparátu a futuristické politiky stále těsnější Unie sjednotilo doposud všechny vládní strany všech států a zablokovalo změnu kurzu, čili žádnou zásadní ani dílčí odstředivou reformu neumožňuje. Ta by znamenala rozpustit obludný bruselský aparát a vytvořit spolupráci suverenních států na bázi nemnoha společných zájmů, nikoli ekonomické a politické integrace. Proto všecky kritické strany ať zleva či zprava, řečeno zjednodušeně, mají punc nepřístojného protestu a z hlediska vládnoucí ideologie jsou nelegitimní. Nejde totiž o selhání Unie, jde o selhání Utopie, (česky by se snad dalo říct vlády nadskutečnosti), která nepřipouští pragmatický, liberálně demokratický dualismus a výměnu vlády opravdovou opozicí, jak kdysi vůči vládě jedné strany poznamenal básník:

„Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nikdy nebude.“ (Jiří Gruša)

Oligarchie (vládnoucí třída, která si na pluralitní politiku jen hraje) občas vzniká i v demokracii, ale „historicky rozpoznanou nutností” se zaštiťuje pouze, když buduje Utopii, pokud by platil liberální princip, mohla by ji opozice zlikvidovat. Nynější existencionální ohrožení poprvé vymezilo tři disidentské vlády (polskou, slovenskou a maďarskou) proti evropské kosmopolitní nadvládě. Doufejme, že se časem připojí další.

A u nás doma? Myslím, že většina Čechů a Moravanů netrpí ztrátou zdravého rozumu, ale spíš opatrnictvím a znechucením z křiklavé bojůvky na obranu národa. A někdy i zmatením z propagované falešné volby mezi nenávistí a milosrdenstvím. Nezbývá opravdu než nadávat na poměry, vyhlížet za bukem, a čekat jak to dopadne v Německu? Proč nemáme slušnou, odvážnou, realistickou stranu národního zájmu?

Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články