12 Jak se za komunistů umíralo v dolech

‚Estébáci vás měli utopit ve Vltavě jako potkany‘

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Témata: , ,

V letech komunistické totality patřili horníci k nejlépe placeným profesím. Dodnes tak u části veřejnosti převládá představa o tom, že havíři patřili k loajálním oporám tehdejšího režimu. Miroslav Vaněk fáral na Dole Dukla v Havířově jedenáct let. V jeho vyprávění ale neuslyšíte o úspěších budovatelů socialistické společnosti. Vzpomíná na těžkou dřinu, úmrtí kamarádů, nelidského doktora, kterému naštvaní horníci nejednou vymlátili čekárnu. A také na jednotný odpor vedení dolu a havířů proti sovětské okupaci roku 1968 nebo protesty proti nastupující normalizaci v srpnu roku následujícího.

V Miroslavově rodině se traduje, že jeden z předků byl levobočkem původně irské hraběcí rodiny Salmů. Vaňkovi žili po několik generací v Bystřici pod Hostýnem na Valašsku. Miroslav se však narodil 1. srpna roku 1946 o pár desítek kilometrů dál v Moravském Berouně, kam se jeho rodiče přestěhovali coby noví obyvatelé vysídleného pohraničí. V Sudetech ale rodina dlouho nezůstala a ještě v tomto roce se vrátila do Bystřice. Dědeček Jaroslav Vaněk tu vlastnil malé hospodářství a obchod se smíšeným zbožím. Po roce 1948 odmítal vstoupit do JZD, obchod rodině zabavili. Miroslav vzpomíná: „Na dřevěných roletách v obchodech měli nápisy: ,Smrt buržoustům, smrt imperialistům, smrt vlastizrádcům.“ Šikana vůči Vaňkovým nabývala někdy dosti bizarní podoby, třeba když jim kdosi omazal kliku od dveří lidskými výkaly. „Nebo večer u dědy někdo zazvonil a oni se už báli otevřít dveře. Tak zhasli, otevřeli okno a vždycky na ně někdo šplíchl z žumpy vytažený sračky. Byly v tom i vložky a já jsem se potom jako šestileté dítě ptal, co to je, jestli to jsou obvazy?“

Příběhy 20. století

Miroslav Vaněk vyprávěl své celoživotní vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Post Bellum se na veřejnost obrací s prosbou, aby pomohla najít další zajímavé pamětníky a tuto neziskovou organizaci podpořili. Hlavním zdrojem financování Paměti národa jsou sponzorské dary a Klub přátel Paměti národa.

Děcka, schovejte se, rapl přijel

Miroslav často pobýval u prarodičů – nejspíš i kvůli otci, se kterým měl od počátku špatný vztah. Jako invalida s nemocným srdcem měl problém uživit rodinu (celkem sedm dětí), a tak si frustraci vybíjel na svých nejbližších. Děti často bil, a když se jich manželka zastala, ztkoukl ji taky. „Byl to poděs. Vytáhl, co měl po ruce – řemen, důtku, na které měl sedm pramínků a na každým tři uzle. Tím nás řezal. To tak bolelo, až jsme se kolikrát počurali.“ Cholerický otec jako jediný z širší rodiny vstoupil do komunistické strany. Nepatřil k funkcionářům, pomáhal s organizací stranických schůzí. Nejspíš i tady lze hledat kořeny pamětníkova bytostného celoživotního odporu vůči všemu komunistickému.

Roku 1958 otec zemřel na selhání srdce, a matka tak zůstala sama se sedmi dětmi. Situaci se rozhodla vyřešit přestěhováním do Hrabišína, vesnice v podhůří Jeseníků, kde žila její matka. Miroslav vzpomíná, jak si děti musely přivydělávat u soukromých zemědělců v tehdy ještě nezkolektivizované vesnici. Pamětník v Hrabišíně vychodil poslední dvě třídy základní školy. Doma zvažovali, že by se šel vyučit lesníkem, ale to nepřicházelo v úvahu – těžký průmysl potřeboval pracovní síly, a tak příslušný úřad rozhodl o tom, že Miroslav nastoupí na hornické učiliště do Havířova na opačném konci severní Moravy.

Budoucí horníci se rekrutovali převážně z kádrově „problematických“ rodin – děti živnostníků, sedláků nebo děti německého původu. U náboru se motali pánové v civilu (Miroslav se domnívá, že šlo o estébáky), kteří na účet vyhublých čtrnáctiletých kluků trousili poznámky: „To je mládež. Rodiče si doma bužírovali. Samý uzený, šunčičky, klobásy a podívejte se, jak ty děcka vypadaj…“ naráželi na údajný buržoazní původ. „Dovedete si představit, jak mi bylo? Normálně jsem brečel. Nás bylo doma sedm, pomalu jsme neměli co do huby, a oni řeknou takovou kravinu,“ vzpomíná Miroslav Vaněk s hořkostí v hlase.

Neštěstí na Dole Dukla

Třicátého srpna 1960 nastoupil čtrnáctiletý Miroslav Vaněk spolu s desítkami dalších dětí do autobusu, který je dovezl do Havířova. Cílem bylo učiliště při Dole Dukla. Už v prvním ročníku se stal svědkem smrtelného úrazu patnáctiletého spolužáka Oty Kozmirčíka v učňovské dílně. Spadla na něj uvolněná důlní klec. „Ta žuchla přímo na něj a on se rozstříkl.“ Bohužel zdaleka nešlo o poslední smrtelný úraz, který Miroslav na vlastní oči viděl.

Počátkem července roku 1961, tedy v době, kdy pamětník končil první ročník, postihlo Duklu jedno z největších důlních neštěstí v našich dějinách. Od omylem zapnutého a zadřeného gumového pásu se vzňal oheň v době, kdy v hlubinách fáraly více než tři stovky havířů. Pro 108 horníků se požár stal osudným ‒ udusili se zplodinami, protože jediný způsob, jak zabránit šíření ohně, se nakonec stalo zazdění chodeb. Nejmladší oběti bylo 17 let. Miroslav v té době ještě nefáral. Po katastrofě dostali učni úkol vyčistit kovové vany, kam byla mrtvá těla horníků ukládána. Nepřekvapí, že řada rodičů po takovéto zkušenosti odmítla po prázdninách syna na Duklu poslat, někteří si vymohli odchod z učiliště, ovšem za cenu zaplacení nemalých kompenzací. To si Vaňkovi nemohli dovolit. Miroslav proto učiliště dokončil a poté podepsal desetiletý závazek práce na Dukle.

Kde máte tu pitomou mrtvolu?

V paměti mu zůstaly hlavně smrtelné úrazy a jména mrtvých kamarádů Petra Bendy, Jindry Miče, Petra Sýkory… Jiří Barvínek zahynul v den svých dvacátých narozenin. Byla sobota a těšil se, jak je oslaví. „Jeho kamarád Vašek Vytlačil sbíjel hodinu velký kámen. Byl ženatý a měl dítě, a tak mu Jirka řekl, že to odsbíjí. Pak přilítl předák a říká: ,Sakra, chlapi, vy tady dvě hodiny sbíjíte kousek kamene?‘ Jirka se naštval, chytl sbíječku a práskl do toho. Sbíječka sjela, on spadl a zrovna to žuchlo na něj. Koukaly mu akorát nohy. Z hlavy a těla měl placku.“ Ostatní horníci odnesli tělo na nosítkách pod šachtu, kam musel sfárat doktor, aby mrtvolu ohledal. Dostavil se neoblíbený lékař Ivan Nimra. Miroslav Vaněk vypráví: „Ptal se: ,Kde máte tu pitomou mrtvolu, kvůli které jsem musel v sobotu ve čtvrt na devět sfárat?‘ Chlapi šli, brečeli, protože to byl jejich kamarád. On šel a shodil jim ho na zem. Kdyby tam nebyl revírník a vedoucí pole, tak by ho tam zmlátili. Revírník s vedoucím nevěděli, kterého chlapa mají dřív odstrčit, aby doktora taky nenesli na nosítkách.“

Po neštěstí z léta roku 1961 sice na Dukle přijali řadu nových bezpečnostních opatření, smrtelné úrazy však dále zůstávaly příliš častou a krutou daní za kubíky vytěženého uhlí. S mrtvými horníky se často zacházelo velmi nevybíravým způsobem. „Když nebyl smrťák, tak ředitel dostal roční odměnu sto tisíc. Když byl smrťák, nedostal nic. Chlapi z dolu vytáhli mrtvého horníka a samozřejmě hned volali ředitele Klimšu. On s mrtvolou třásl a povídá: ,Seš mrtvej, seš skutečně mrtvej? Probuď se.‘ Chlapi mu říkali: ,Co blázníte, vždyť vidíte, že je mrtvej.‘“ Na to prý ředitel odvětil jen: „Zase sto tisíc v prdeli.“

Ani tunu okupantům

V roce 1968 nastoupil na post ředitele Dolu Dukla Ing. Alfons Petráš, který měl respekt a podporu havířů. V dubnu pak důl navštívili čelní představitelé obrozeného stranického a státního vedení. „Přijeli Dubček a Smrkovský a říkali: ,Půjdete s námi do toho?‘“ vzpomíná Miroslav Vaněk na tehdejší atmosféru. Od horníků se funkcionářům dostalo ujištění, že mohou s jejich podporou obrodného procesu počítat, a události následujících měsíců ukázaly, že svá slova mysleli vážně a dostáli vyřčenému víc nežli tehdejší politici, včetně těch reformních. Když v noci z 20. na 21. srpna roku 1968 těžní věže Dolu Dukla obklíčily čtyři sovětské tanky, vyhlásili stávku. „Ředitel s náměstkem šli s Rusama vyjednávat. Ze zasedačky strhli bílej ubrus, od koštěte vzali násadu, šli s bílou vlajkou, aby ti volové nestříleli, protože oni toho byli schopní. Ředitel říkal: ,Ani tunu okupantům, dokud chlapi nevyfárají. V dole je na noční tisíc lidí. Už by se odtamtud nedostali, kdybyste do toho začali střílet. Jedině přes mou mrtvolu.‘“

Milicionáři dostali padesát korun za to, že nás zmlátili

Vedení dolu s havíři drželo pohromadě i následujícího roku, kdy tisíce Čechů a Slováků vyšly do ulic protestovat proti sovětské okupaci. Největší manifestace na severní Moravě se odehrála právě v Havířově. Na tehdejším náměstí Vítězného února (dnes náměstí Republiky) se sešlo několik tisíc lidí, včetně mnoha horníků z Dolu Dukla. Miroslav Vaněk u toho nemohl chybět: „Mastili nás v Havířově na hlavní třídě u pošty. Tam nás pokropilo VB. Tenkrát už měli kropičky. Aby jim nikdo nemohl podpálit gumu, tak to měli celý oplechovaný. Byli jsme u chodníku u pošty a paní z druhého patra po policajtech hodila talíř s bramborama… My jsme se vždycky rozprchli a posunuli jsme se o dvě stě metrů dál. Zas nás přijeli polít, tak jsme zase utekli.“ Najednou proti sobě stáli horníci proti horníkům na pomyslných stranách barikády. Na jedné straně protestující a na straně druhé příslušníci Lidových milicí. Velitelé zásahů zvolili taktiku, že proti havířovským protestujícím horníkům stáli milicionáři z Karviné a naopak. „Když přišli v šedesátém osmém okupanti, tak šli s námi. Za rok se to otočilo a milicionáři šli proti nám. Dostali prý padesát korun za to, že nás zmlátili,“ vypráví Miroslav Vaněk.

Některé z horníků účastnících se demonstrace pak předvolala k výslechu Veřejná bezpečnost, ale ředitel dolu Alfons Petráš prý vzal všechno na sebe. Krátce nato dostal výpověď a později ho prý odsoudili k nepodmíněnému trestu. Následujícího roku chtěl Miroslav Vaněk a další havíři protestovat znova, odvahu našlo ale jen pár lidí, navíc se bezpečnostní složky na celou akci připravily a akci potlačily už v zárodku, když se horníci vraceli autobusem do centra Havířova z noční směny. „Tam jsem dostal pendrekem. Měl jsem šlic na zádech. Kdo vystoupil z autobusu, dostal pecku. Ať to byla sekretářka, uklízečka, kuchařka, horník nebo zámečník,“ vzpomíná Miroslav Vaněk na smutný havířovský epilog za obrodným procesem šedesátých let.

S pyžamem, mýdlem, pastou a kartáčkem ve víru sametové revoluce

Miroslav Vaněk kvůli vleklým zdravotním problémům práci v Dole Dukla po deseti letech opustil. Ještě předtím, v roce 1966, se oženil s Annou Kaškovou a do jejího rodiště, obce Červená Voda na pomezí Orlických hor a Jeseníků, se v roce 1971 s rodinou přestěhovali. Musel si ještě odsloužit půl roku vojenské služby u technického praporu a poté nastoupil k podniku Dopravní stavby Olomouc. Podlomené zdraví z hornických let si vybralo svou daň, a tak Miroslav odešel do invalidního důchodu. V obci měl pověst potížisty.

Když se konaly poslední „volby“ v režii KSČ v roce 1986, odmítal se této potěmkinovské hry na zastupitelskou demokracii účastnit a nakonec jej do volební místnosti dostaly až výhrůžky místních funkcionářů. Když se dozvěděl o policejním masakru na Národní třídě 17. listopadu roku 1989, rozhodl se, že opět bude u toho. „V pátek to začalo, v neděli jsem jel do Prahy a zůstal jsem tam až do toho vítězství. Měl jsem tašku, pyžamo, zubní kartáček, pastu, mýdlo a papuče. Manželce jsem řekl: ,Nevím, jestli se vrátím.‘“ Přespával u známých, každý den chodil na demonstrace a vydržel to až do konce prvního revolučního týdne, kdy odstoupilo vedení ÚV KSČ a statisícové demonstrace na Letenské pláni stvrdily vůli československých občanů skoncovat s komunistickým režimem.

Ale ne každý to viděl stejně. Když se vrátil domů do Červené Vody, jeden soused mu prý řekl: „Vás ti estébáci měli v Praze postřílet, naházet do Vltavy a utopit jako potkany.“ S výsledkem sametové revoluce však dnes Miroslav Vaněk spokojený není, říká, že bývalí komunisté mají stále příliš velkou moc.

Na základě nahrávky a textů Víta Lucuka zpracoval Michal Šmíd.

Protesty proti sovětské okupaci v srpnu roku 1969

Během srpna roku 1969 se v řadě míst Československa odehrály protesty veřejnosti – především pak mládeže - proti přítomnosti okupační sovětské armády, zároveň šlo o projev nespokojenosti s nastoupeným kurzem nového vedení komunistické strany. Protesty, které v některých městech přerostly v pouliční nepokoje, brutálně potlačili příslušníci tehdejší bezpečnosti, armády a Lidových milicí. Výsledkem bylo pět obětí z řad demonstrantů a stovky zraněných. Tvrdé potlačení demonstrací mělo veřejnost odradit od dalších protestů.

Oběti policejních zásahů proti demonstrantům v srpnu roku 1969:
František Kohout (učeň, nar. 1951) – průstřel hlavy, zastřelen 20. srpna 1969 v Praze
Vladimír Kruba (elektrikář, nar. 1951) – průstřel hlavy, zastřelen 20 srpna 1969 v Praze
Bohumil Siřinek (žák základní školy, nar. 1955) – zemřel na následky zranění (průstřel břicha) 21. srpna 1969 v Praze
Danuše Muzikářová (dámská krejčová, nar. 1951) – zásah hlavy, zastřelena 21. srpna 1969 v Brně
Stanislav Valehrach (dřevomodelář, nar. 1941) – průstřel hrudníku, zastřelen 21. srpna 1969 v Brně

Zpracováno podle publikace Demonstrace v Československu v srpnu roku 1969 a jejich potlačení (autoři Milan Bárta, Jan Břečka, Jan Kalous, USTR, 2012)

 

Havířov se mohl jmenovat i Kombajnov

V době, kdy čtrnáctiletý Miroslav Vaněk nastoupil do učení, bylo město Havířov nejrychleji rostoucím městem tehdejšího Československa. Vzniklo na základě rozhodnutí z roku 1955 sloučením dvou nově budovaných hornických sídlišť na katastrech obcí Šumbark a Dolní Bludovice. Mělo se stát bydlištěm pro desetitisíce zaměstnanců tehdy tolik potřebných a preferovaných odvětví těžkého průmyslu. Na jméno nové obce byla vypsána veřejná soutěž, jméno mělo vyjadřovat „průmyslový charakter i budovatelské úsilí ostravského lidu.” Občané posílali tehdy návrhy jako Šachtín, Bezručov, Gottwaldův Horníkov, Klementov, Zápotockýgrad, Čestprácov, Kombajnov nebo Železnouhlířov, nakonec zvítězil název Havířov. Mezi lidmi se ale zpočátku městu říkalo také Blátovo nebo Blátocapy, což odráželo neutěšený stav komunikací a vůbec infrastruktury, která dlouho pokulhávala za samotnou bytovou výstavbou. Dnes je Havířov (a to především následkem první fáze výstavby v 50. a 60. letech) odborníky hodnocen jako nejúspěšnější urbanistický počin v socialistickém Československu, a to především díky příznivé kompozici zachovávající blokovou zástavbu a vysokému podílu městské zeleně.

Vývoj počtu obyvatel Havířova:
Rok 1955 – 11 000
Rok 1958 – 30 000
Rok 1961 – 50 695
Rok 1970 – 81 604
Rok 1991 – 86 297

Zdroj: Karel Kuča – Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2. díl

 


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.