Poslední fajront

KOMENTÁŘ

Poslední fajront
Z podzemí Dolu ČSM v Karviné vyjel poslední vozík s černým uhlím vytěženým v České republice. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Poslední fajront

KOMENTÁŘ

Z podzemí Dolu ČSM v Karviné vyjel poslední vozík s černým uhlím vytěženým v České republice. „Nikdy neříkej nikdy,“ leč je pravděpodobné, že to opravdu bylo ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Z podzemí Dolu ČSM v Karviné vyjel poslední vozík s černým uhlím vytěženým v České republice. „Nikdy neříkej nikdy,“ leč je pravděpodobné, že to opravdu bylo poslední uhlí v naší historii. Zásob v podzemí zůstává stále ještě dost, ale ta nejzajímavější ložiska jsou dávno pryč. Předkové nebyli hloupí a samozřejmě dávali přednost těm slojím, kde se dal kvalitní materiál vytěžit co nejsnáze. Z těch jsou nyní „stařiny“, dávno opuštěná a nebezpečná díla, která současným horníkům nahánějí leda strach. Tam nikdy nevíte, s čím se potkáte, i když permoníci to asi nebudou.

 

Uhlí se u nás těžilo po čtvrt tisíciletí. Za tu dobu se stihla rozvinout veškerá technická civilizace. První horníci ještě nevěděli, co je elektřina (A jak by se jim hodila! Už jenom kvůli bezpečnějšímu osvětlení...) a jak pojmenovat nebezpečné plyny, které na ně čekaly pod zemí: byla to tehdy „dusivá pára“, „bílá pára“ a podobné pojmy, protože chemie konce 18. století ještě nebyla tak daleko, aby chápala, co je to oxid uhelnatý nebo metan. Poslední horníci si o své práci mohou popovídat s umělou inteligencí, a zajdou-li si do nemocnice, dostanou tam perfektní snímek svých zaprášených plic z magnetické rezonance. Vyléčit se to ovšem nedá o nic více než tehdy, bohužel.

Uhlí dalo lidstvu možnost vynalézt parní stroj, a konečně se tak osvobodit z tyranie nekonečné dřiny. Do doby, než se rozjely první parní stroje, byla hlavním zdrojem energie síla lidských a zvířecích svalů – a to znamenalo, že všechny předmoderní civilizace spočívaly na široké základně nesvobodné pracovní síly. Otrokářství a nevolnictví měly na různých místech planety různé podoby, ale lišily se hlavně v detailech. Podstata problému byla všude stejná, všechnu fyzickou dřinu musela zastat živá síla, a nechtělo-li se jí, bylo nutno ji přinutit silou. Není náhoda, že liberálnější společenská zřízení se po světě začala šířit až s průmyslovou revolucí.

Na druhou stranu není potřeba trpět příliš silnou nostalgií po tom, co teď odchází. Jedním z paradoxních vývojů, které jsem za svého života zažil, bylo přestěhování pro-průmyslových sentimentů z levice na pravici. Dříve to byli komunističtí bardi, kteří opěvovali soustruhy a soudruhy u nich, dnes uctívá železnou ruku a mysl dělníka ten typ intelektuála, kterému by se dříve řeklo „buržoazní reakcionář“. Společnou mají vesměs naivní ignoranci. Málokdo z nich někdy navštívil byť jen důlní kantýnu, natož aby sfáral pod zem.

Tak si to tedy povězme otevřeně a bez příkras: práce v těžkém průmyslu byla také těžká a nebezpečná. Skoro každý Ostravák znal zamlada pár hornických vdov a jejich sirotků. Zdejší fakultní nemocnice disponuje rozsáhlou jednotkou pro léčbu popálenin, určenou pro ty, které se z průmyslových neštěstí podařilo vyprostit ještě živé. Sebelepší osobní kázeň vám nemusela pomoci, protože pokud si o půl kilometru dál nějaký pitomec zapálil cigaretu tam, kde neměl, dokázal vmžiku zabít devadesát dalších lidí. Nebezpečnou práci měli i báňští záchranáři. Altruistické typy ochotné vlézt do zakouřeného pekla, kde teplota dosahovala padesáti stupňů a viditelnost padesáti centimetrů, aby někdo dostal šanci přežít, často za svoji odvahu zaplatily svým vlastním životem. Historie průmyslového Ostravska je jeden velký hořkosladký příběh – a ty hořké části jsou hořké jako kyanid. Jedině čas je jednoho dne zahladí, čas a zapomnění.

Podobně jako řada dalších činností, i hornictví je něco, u čeho všichni uznáváme teoretickou nutnost a nezbytnost takové aktivity, ale zároveň bychom dali přednost tomu, aby tu práci dělaly děti jiných lidí. Jak jednotlivé země bohatnou, lidí ochotných podstupovat taková rizika pomalu ubývá. Jednoho dne tam pod zemí budou snad dřít jenom roboti, kteří se smrti nebojí. Kéž by to bylo co nejdřív.

×

Podobné články