Má cenu pořád vyprávět o minulosti?

KOMENTÁŘ

Má cenu pořád vyprávět o minulosti?
Pokud někomu vadí, že "problémy současnosti" nejsou českou kinematografií dostatečně "pokryté", těžko to může klást za vinu Jiřímu Mádlovi a filmu Vlny. Foto: Bontonfilm
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně. A většina z nich za moc nestojí. Má to znamenat, že by si filmaři s vykreslováním invaze měli dát pauzu?

 

To kvantitativní vnímání je ovšem nějakým způsobem omezené a také snadno zpochybnitelné. Jistě, filmů, v nichž hraje roli srpnová invaze, je hodně. Není ale mezi nimi moc těch, které se pokoušejí vyprávět heroický příběh. V tomhle ohledu se Jiří Mádl a jeho tým pokusili o něco v českém kontextu nového. A zjevně uspěli, chtěli vytvořit snímek s nějakým širokým apelem a lidi na ten film chodí a jsou jím nějak zasaženi. Samozřejmě to neznamená, že by tím byl jaksi mimo diskusi, sám k němu mám ne zrovna málo výhrad. Ale pokud někomu vadí, že „problémy současnosti“ nejsou českou kinematografií dostatečně „pokryté“, těžko to může klást za vinu Jiřímu Mádlovi. Navíc, toho kýženého stavu „pokrytí“ by se asi dalo dosáhnout jen za předpokladu existence nějaké ústřední dramaturgie českého filmu, která by dbala o to, aby se „spravedlivě“ dostalo na všechna témata.

Vyprávění o velkých příbězích minulosti bylo u širšího publika vždycky populární, není to jenom specialita porevolučního Česka. A jistě je pravda, že to může vést k inflaci, k tomu, že vznikají vykalkulovaná díla, která na popisované minulosti vlastně jen parazitují, snaží se z ní pro sebe urvat trochu významu a vážnosti, zhusta nezasloužených. Když jsem do vyhledávání na internetové Databázi knih zkusmo zadal slova „z Osvětimi“, našla mi mnoho titulů. Mimo jiné Porodní sestra z Osvětimi, Tatér z Osvětimi, Krejčí z Osvětimi, Houslistka z Osvětimi, Sabotér z Osvětimi, Sestry z Osvětimi, Rusovláska z Osvětimi, Kouzelník z Osvětimi, Účetní z Osvětimi... Taky to znamená, že téma holocaustu je už vyždímané natolik, že by bylo lepší dát si od něj pauzu? Naštěstí to nikdo neřekl Jonathanu Glazerovi, když prezentoval záměr natočit Zónu zájmu. Upřednostnit ty kvantitativní ohledy by totiž v praxi znamenalo akceptovat nadvládu průměru a podprůměru, které velká historická témata dlouhodobě „těží“, uznat, že jsou tím způsobem „ošetřena“, a tudíž je možné si je odškrtnout (máme zpracováno) a věnovat se něčemu jinému.