Před týdnem, v sobotu 26. července, přednesl maďarský premiér Viktor Orbán na letní univerzitě v karpatské obci Bálványos svůj tradiční dlouhý prázdninový ...
Polské město Pabianice. Masové setkání příznivců liberálně-levicové koalice s premiérem Donaldem Tuskem. Napjatá atmosféra, v níž vzduchem létá volání po tom, aby vláda nedopustila jmenování nového prezidenta, jímž se stal kandidát konzervativců Karol Nawrocki. Premiér, viditelně v defenzivě, vysvětluje, že nelze znova přepočítat všechny hlasy z voleb konaných 1. června. „Kdo by je měl počítat? No kdo?“ ptá se nakonec zoufale. „Policie!“ je slyšet z davu. „Opravdu chcete žít ve státě, kde vítěze voleb vyhlašuje policie?“ ptá se Tusk. V první chvíli je reakcí většinou mlčení.
„Premiér se setkal s hněvem vlastních voličů,“ napsal o setkání šéfredaktor listu Rzeczpospolita Michał Szułdrzyński. „Na vlastní přání,“ dodal, protože právě politici Tuskovy Občanské platformy předtím mnoho týdnů přiživovali podezření z toho, že byl výsledek prezidentských voleb zmanipulovaný. Dělali to natolik úspěšně (Echo24 o tom psalo například zde), až se velká část jejich voličů do celého příběhu o volebním podvodu angažovala natolik, že je nyní připravena i samotného Tuska – když chtě nechtě vítězství Nawrockého akceptuje – obviňovat ze „zrady“. Jak to komentoval politolog Michał Kuź, liberálové si vypěstovali část voličů, kteří se zaníceností a nenávistí k druhé straně „více hodí pro budování autoritářství než vyhrávání voleb“, a teď musejí s jejich emocemi i nadále počítat.
Ve zmíněném komentáři Szułdrzyński v té souvislosti upozorňuje na několikaprocentní propad podpory Občanské koalice v posledních průzkumech, ale především na trhlinu, která kvůli vyhrocené rétorice liberálů na téma „ukradených voleb“ vznikla přímo ve vládní koalici.
„Veřejné mínění bylo záměrně dezinformováno některými našimi partnery,“ prohlásila ministryně pro regionální rozvoj a stranická „dvojka“ v koaličním Polsku 2050 Katarzyna Pełczyńska. „Bylo to nezodpovědné podkopávání základů společenské důvěry v demokratický proces.“ Její stranický šéf a předseda Sejmu Szymon Hołownia šel ještě o krok dál. V televizním rozhovoru vyprávěl: „Mnohokrát chodili za mnou různí lidé a přemlouvali mě, abych provedl něco, co bych asi nazval státním převratem.“ Odkazoval tak na opakované apely, které se i ve veřejném prostoru objevovaly, ať už z řad vládních politiků, či s vládou spřízněných právníků, aby využil svých pravomocí a nesvolával Národní shromáždění (společné zasedání obou komor parlamentu), před nímž podle ústavy musí nový prezident složit přísahu, aby mohl nastoupit do funkce.
Jelikož je „usilování o státní převrat“ kategorií z trestního zákoníku, o Hołowniova slova se musela začít zajímat prokuratura. I když sám předseda Sejmu pak zdůraznil, že mu šlo „o vlastní vnímání situace“ spíše než trestněprávní definici činu, toto slovní spojení použil několikrát, a tedy vědomě. V důsledku toho se tento bývalý televizní moderátor a v roce 2023 opěvovaný spasitel „demokratického tábora“ (bez dobrého výsledku jeho strany by Donald Tusk nesestavil vládu) ocitl pod konstantní palbou radikální části liberálního elektorátu, která ho odsoudila jako „agenta Kaczyńského“, který od začátku měl za úkol „zničit koalici“.
Mezitím dokonce i vládě podřízená prokuratura v těchto dnech potvrdila, že její šetření výsledků hlasování v „problematických“ volebních okrscích odhalilo zanedbatelnou úroveň chyb ve sčítání hlasů, navíc „ztracené hlasy“ byly rozloženy v podstatě rovnoměrně mezi oba kandidáty. Přesto byly emoce části veřejného mínění už natolik „rozkymácené“, že lídři liberálů mohou nakonec hořce litovat, že je vyvolávali. Polská politická debata je známá hodně vyostřenou rétorikou. K jejímu tradičnímu repertoáru patří obvinění z „vlastizrady“ nebo periodicky se opakující volání po „obraně ohrožené demokracie“. Nepochopení tohoto sklonu k vypjatým tvrzením je častým neduhem českého zpravodajství z Polska. Nic to ovšem nemění na faktu, že překročení určité hranice emotivního slovníku začíná být nakonec nebezpečné nejen pro kvalitu veřejné debaty, ale pro fungování státu jako takového.
Karol Nawrocki se sice podle všeho 6. srpna ujme prezidentského úřadu, nicméně země má před sebou neveselé perspektivy. Pokusí se současná koalice o „konstruktivní nový začátek“, když vše vsadila na výhru v prezidentských volbách a (slovy revue Kultura Liberalna) „nemá v nabídce nic jiného než strach před návratem PiS“? Nebo nastane další kolo „totální války“ mezi vládou a opozicí, posílenou novým prezidentem? Tím druhým směrem tlačí „tvrdé jádro“ příznivců liberálů, které nejenže neuznává legitimitu Nawrockého, ale problém zbývajících institucí – stále obsazených nominanty předchozí vlády – chce řešit „silově“. Slovy prominentního provládního soudce, „vypnout elektřinu, odříznout od počítačové sítě, neposílat platy“.
Zatímco Tuskova zdrženlivost popsaná na začátku článku může svědčit o reflexi nad nebezpečím tohoto směřování, jiná rozhodnutí, jako je třeba výměna na postu ministra spravedlnosti a generálního prokurátora, svědčí o tom, že i druhá možnost zůstává otevřená. Kdysi váženého profesora práv a bývalého ombudsmana Adama Bodnara, který nesplnil očekávání ohledně dostatečně „tvrdého postupu“ proti baštám opozice, nahradil vyhlášený „bitkař“ z prostředí napojeného na liberály soudcovských profesních sdružení, Waldemar Żurek. Żurek na první tiskové konferenci vyhlásil, že teprve nyní začne zrychlené „zúčtování s předchozí vládou“. Ve svém prvním rozhodnutí nařídil vyhodit 46 stávajících předsedů a místopředsedů soudů na různých úrovních justičního systému, jejichž „prohřeškem“ bylo, že se jakkoliv účastnili výběrových řízení organizovaných Zemskou soudcovskou radou, orgánem, který současná vláda považuje v aktuálním složení za „neexistující“. Vyměnil také 44 soudců, kteří v koordinaci se Státní volební komisí mají dohlížet na volební proces. Mimochodem, díky těmto rozhodnutím počet personálních změn ve vedení soudů za rok a půl vlády liberálů přesáhl počet obdobných změn, jež se udály během osmi let vládnutí konzervativců…
Co mezitím trpí újmu, je, vedle funkčnosti státu, mezinárodní pozice země. V posledních měsících evropská justice opakovaně při různých příležitostech poukázala na to, že nesouzní s extrémním přístupem vlády, která všechny soudce dosazené na základě nových pravidel zavedených předchozí konzervativní vládou považuje za „ne-soudce“. Polská diplomacie už rok funguje v absurdním módu, kdy kvůli neochotě vlády ke kompromisu s prezidentem nemá ve většině zemí své velvyslance. Nedávno ukončené předsednictví v Radě EU média oprávněně nazvala „bezpříznakovým“: v průběhu šesti měsíců se Varšava rozhodně nepokoušela o získání iniciativy v evropské politice. Tuskova snaha posunout se do „první ligy“ evropských velmocí dostává další šrámy – poslední týdny nasvědčují tomu, že se do popředí evropského dění nově dostává neformální triumvirát Merz, Macron a Starmer, který (jak si všimla třeba finská analytička Minna Ålander) přestal s potenciálním čtvrtým členem, polským premiérem, počítat.
Polsko stále těží z pozice vybudované v posledních letech – díky bezprecedentnímu ekonomickému růstu a cílevědomé a akceschopné politice v oblasti bezpečnosti a energetiky. Nicméně je třeba myslet na to, že slova mají své důsledky a prestiž se buduje dlouho a složitě, zatímco ztrácí rychle.
00:08
