Je samozřejmě více než děsivé, že zkušený a nesmírně schopný politik, jakým bezpochyby Donald Tusk je, se chová jako šílenec, který si hraje se sirkami v muničním skladu, píše Maciej Ruczaj.
Foto: Shutterstock
1
Léto 2025 se nese ve znamení individuálního cestování. Stále více Čechů vyráží k moři bez cestovních kanceláří – jen s letenkou a vlastním plánem. Vyplývá to z ...
Podle čerstvých zjištění mezinárodní sítě V-Dem má Polsko nejvyšší index polarizace společnosti v Evropě (mimochodem, česká společnost nedosahuje ani poloviny polské hodnoty a může se pochlubit výrazně nejnižším výsledkem z celé V4). S tímto zjištěním zajímavě souzní dění v zemi, kde v posledních týdnech, po vítězství kandidáta konzervativců Karola Nawrockého, sílí psychóza vzájemné nedůvěry obou politických táborů. Klíčovou roli v tom hraje premiér Donald Tusk a největší z vládních koaličních stran, Občanská koalice.
Roman Giertych, poslanec, někdejší zakladatel polské nacionalistické pravice a nyní „člověk pro špinavou práci“ liberálního tábora, stupňuje obvinění týkající se „zfalšování voleb“ pravicovou opozicí. Vychází přitom z nesrovnalostí a dohadů zjištěných v několika volebních komisích. Dožaduje se přepočtu všech hlasů a pozastavení procesu jmenování nového prezidenta, ke kterému by mělo dojít na začátku srpna.
To, co zpočátku vypadalo jako Giertychova sólo akce, v níž se ovšem mohl opřít o vlastní armádu internetových trollů (Echo o ní psalo zde), postupně ovládlo jako téma číslo jedna provládní média (ať už státní, nebo soukromá) a proniklo i do vyjádření vrcholných představitelů vlády. „Vy, pánové, nemáte zájem zjistit, jaké byly doopravdy výsledky voleb?“ ptal se ironicky Donald Tusk lídrů opozice. Premiér na jedné straně opakuje, že volby proběhly legálně, a potom volá, aby „nebyly zpochybňovány státní instituce“, nicméně pokračuje v tomto „pomrkávání“ směrem k veřejnému mínění. Opakovaně přiživuje napětí i ministr spravedlnosti a generální prokurátor Adam Bodnar, který na základě (následně diskreditovaných) výpočtů navrhoval zákrok prokuratury. Řada dalších osobností liberálního tábora vytváří teorie týkající se možnosti „zabavení všech volebních lístků“ a jejich „přepočtu státními orgány“. Díky zmíněné totální polarizaci a atmosféře nedůvěry ve společnosti tato taktika přináší ovoce v podobě značné podpory pro „opětovné přepočítání výsledků“, což potvrdil i průzkum pro deník Rzeczpospolita, v němž až 49 procent lidí myšlenku přepočítání výsledků podpořilo.
Nezabraly námitky vědců, kteří poukazovali na to, že počet volebních anomálií se neliší od průměru, stejně jako oproti minulým volbám nenarostl počet neplatných hlasů. Většina okrsků, kde se anomálie vyskytly, jsou malé volební komise na místech jako nemocnice, kde se předpokládá značná fluktuace voličů. Nepomohly názory právníků, kteří upozorňovali, že zákon nezná možnost přepočtu všech volebních lístků, maximálně lze volby zneplatnit a zopakovat. Nepomohlo ani potvrzení výsledků ze strany Polské volební komise, v níž mají mimochodem zástupci vládní koalice většinu. Nezabírá ani argument technický: polské volební komise se skládají z představitelů jednotlivých kandidátů – i tak se zaručuje jejich férovost. Jakákoliv masová manipulace s výsledky by vyžadovala spoluúčast desítek tisíc kompliců. Navíc, jak prohlásil bývalý Tuskův politický partner Jan Rokita, „bylo by to snad poprvé v dějinách lidstva, kdy by volby zvládla zfalšovat opozice, nikoli ti, kteří drží moc“. Na příznivce teze o manipulacích nefunguje ani výsměšné označení (známé i v Česku) „plochozemci“, které se pro ně na sociálních sítích vžilo. „Polští liberálové se nechtějí smířit s volební prohrou, a tak se masově narkotizují konspiračními teoriemi,“ napsal směrem do vlastních řad liberální publicista Grzegorz Sroczyński v deníku Gazeta Wyborcza.
Krizi napomáhá zmatek v polské justici. Od začátku kampaně visí ve vzduchu téma Komory mimořádné kontroly a veřejných záležitostí Nejvyššího soudu, která podle zákona zkoumá volební stížnosti. V době vlády konzervativců byla evropskými soudními orgány označena za „vadnou“ – kvůli údajnému porušení pravidel nezávislosti justice při jmenování jejích členů.
Evropský soudní dvůr žádá nápravu tohoto stavu, nicméně většina expertů se domnívá, že tyto „vady“ nejsou důvodem k nerespektování rozhodnutí příslušného orgánu fungujícího na základě aktuálně platné právní úpravy. Přesto se ve vládním táboře nyní šíří názor, že by vzhledem k údajné „neexistenci“ této soudní komory měl věc do svých rukou převzít předseda Sejmu, pozdržet inauguraci nového prezidenta, díky čemuž kompetence odstupujícího prezidenta Andrzeje Dudy přejdou právě na předsedu nižší komory parlamentu. Ten by mohl podepsat příslušné změny ve struktuře a obsazení Nejvyššího soudu a teprve nový, „očištěný“ nejvyšší justiční orgán bude oprávněn platnost voleb potvrdit – nebo je také zrušit. Plán má jednu slabinu: předseda Sejmu Szymon Hołownia, lídr menší koaliční strany Polsko 2050, už prohlásil, že ač se mu stav justice nelíbí, rozhodně se nehodlá podílet na krocích, které nazval „pokusem o státní převrat“. Všem úvahám na toto téma přidává na pikantnosti skutečnost, že současný Sejm (a tedy i Tuskova vláda) vládne díky tomu, že stejná komora Nejvyššího soudu uznala za platné poslední parlamentní volby v roce 2023…
O co tedy jde ve skutečnosti? Zpočátku podle všeho nešlo o nic jiného než o snahu odvést pozornost od rozebírání příčin nečekané volební prohry a také o mediální zakrytí pro vládu zdrcující zprávy pozorovatelské mise OBSE. Ta poukázala nejen na neobjektivitu státních médií během kampaně (to v Polsku moc nepřekvapí), ale hlavně na nutnost prošetření masivních internetových kampaní ve prospěch vládního kandidáta, které zaplavily polské sociální sítě a jejichž zdroje financování zůstávají oficiálně neznámé (v Echu jsme o tom psali například ZDE).
Posléze, když se v logice polarizace ukázalo, že heslo „volebních manipulací“ má velkou odezvu, naskytlo se jako užitečná zbraň v začínající válce mezi vládou a novým prezidentem. Už zmíněný Jan Rokita k tomu poznamenává: „Jde prostě o snahu delegitimovat nového prezidenta ještě před nástupem, aby bylo následně snazší ho vyřadit ze hry.“ Jedna z právních autorit v liberálním táboře, prof. Wojciech Sadurski, už navrhuje, aby vláda veta prezidenta předem prostě ignorovala, jako už nyní ignoruje rozhodnuti Ústavního soudu.
Je samozřejmě více než děsivé, že zkušený a nesmírně schopný politik, jakým bezpochyby Donald Tusk je, se chová jako šílenec, který si hraje se sirkami v muničním skladu. Je ochoten v době, kdy za hranicemi země zuří válka a mezinárodní situace se mění ze dne na den, a zároveň v podmínkách velmi vypjatého vnitřního sporu dát všanc zbytky důvěry v systém ve jménu pofiderních „taktických“ zisků v každodenních mezistranických přestřelkách. Těžko se ubránit historickým reminiscencím z dob, kdy vnitřní boje mezi polskými tábory způsobily, že jeden z nich pozval nakonec do země armádu ruské Kateřiny Veliké. „Dva roky zpátky, při příležitosti parlamentních voleb, jsme se přesvědčili, že politická polarizace má v Polsku své hranice,“ říká levicový komentátor Marcin Giełzak. „Tehdy, navzdory nesmírně napjaté atmosféře, konzervativci v podstatě hladce předali moc. Je třeba se toho modelu držet, bez něj žádná demokracie nepřežije.“
Vedle zřejmého nebezpečí spirály polarizace, která začíná škodit funkčnosti státu, existuje i další ponaučení z tohoto příběhu: ač vypjatá atmosféra napomáhá zpochybňování férovosti voleb z obou stran barikády (nemoudré výroky na toto téma mají na kontě i polští konzervativci), v poslední době v Evropě nejzávažnější případy podrývání důvěry ve volební proces vidíme ze strany široce pojatého „liberálního“ establishmentu. Tak tomu bylo v Rumunsku, tak je tomu nyní v Polsku. Zatímco totiž odpůrci z řad lokalistů /alt-right/ populistů zdůrazňují vůli demokratické většiny jako jediný zdroj legitimity, liberální tábor se může opřít o alternativní diskurz „právního státu“. Ten se v poslední době ve veřejné debatě stále více emancipuje od systematicky zesměšňovaného a zpochybňovaného demokratického prvku.
Jak ovšem poukazuje už citovaný Marcin Giełzak, pokud má nám důvěrně známý politický systém v Evropě přežít, „musíme si připomenout základní fakt: liberální demokracie neznamená, že v ní vždy vyhrávají liberálové“.
00:03
