Když soudci vládnou…
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
PLATY NA UNIVERZITĚ
Stovky tisíc pro vedoucí akademiky. Vedení Univerzity Karlovy se dostalo pod palbu kritiky kvůli statisícovým odměnám, které si v uplynulých měsících vyplácelo. ...
„Nechť soudcokracie zvítězí nad demokracií,“ zněl titulek, kterým se před rokem Deník N vztahoval k možnému soudnímu zastavení Trumpovy kandidatury. „Není jisté, že voliči Trumpa zastaví, proto by bylo lepší, kdyby to udělaly soudy,“ pokračoval text. Šlo o pořád ještě vzácný okamžik upřímnosti. V západním světě je demokracie stále ještě fetišem, i když, jak píše polský filozof Michał Kuź, „stále více připomíná náboženské dogma – může se uctívat, ale běda tomu, kdo by ji chtěl moc zkoumat“. Proměňuje se totiž vnitřní chápání demokracie, v níž „vůle lidu“, projevená volební aktem, je stále více vnímána jako hrozba, jejíž nepředvídatelnosti má bránit na jedné straně politická kartelizace, na straně druhé právě svrchované postavení soudní moci coby nadřazené složky politického procesu.
V USA se Trumpa pomocí soudů zastavit nepovedlo, i když snaha o to nepochybně byla (a kandidát k tomu poskytoval hodně vhodného materiálu). Každopádně situace, v níž jsou soudní orgány stylizovány do pozice rozhodujících aktérů politického dění, se množí. Zajímavé příběhy v tomto kontextu poskytuje v těchto dnech Evropa. Jeden se odehrává v Rumunsku, druhý v Itálii.
Rumunsko – krize západní politiky v miniatuře
Kauza zrušených rumunských voleb rozhodnutím Ústavního soudu vyvolala i daleko za hranicemi této země emotivní diskusi. Jak se dalo očekávat, poskytla mocnou zbraň do rukou všem zpochybňovačům liberálního řádu. Dostali přímo pod nos naservírovaný důkaz „pokrytectví establishmentu“, který respekt k demokracii praktikuje jen tehdy, když jejich kandidát vyhrává.
Znamením doby je ovšem to, že stejně hrdě se k rumunskému případu hlásila i druhá strana evropské barikády, která v bezprecedentním rozhodnutí rumunských soudů viděla pozitivní symbol toho, že si liberální demokracie už nenechá „skákat po hlavě“ populisty a jejich moskevskými loutkovodiči. Naopak, je schopna ukázat svoji sílu a rozhodnost.
Už mnohem menší pozornost českých médií vyvolává pokračování rumunského příběhu. V těchto dnech byla publikována zpráva Benátské komise (poradního orgánu Rady Evropy). Komise se sice vyhýbá otevřenému hodnocení rozhodnutí Ústavního soudu, ale v obecných formulacích bez problémů vyčteme, že zrušení voleb by mělo být naprosto krajním řešením situace a musí být uděláno na základě neprůstřelných důkazů a jasných pravidel. Tedy něčeho, co v rumunské kauze znatelně chybí – ať už v otázce prokázání ruského vlivu, rozsahu financování Georgescuovy kampaně či poměru mezi koordinovanou a spontánní podporou pro kandidáta na sociálních sítích.
Jak upozorňuje nestor polského liberalismu Jan Rokita, „pokud o platnosti či neplatnosti voleb má v demokratických zemích rozhodovat zkoumání toho, zda byla vůle voličů vytvářena ,korektním' či ,nekorektním' způsobem, při troše zlé vůle bude možné zrušit jakékoliv hlasování“. A tento logický důsledek celé kauzy spustil také – slovy Rokity – „imunologickou reakci“ ve společnosti. V prvních průzkumech preferencí od