Vítězství, po kterém Rusové dál touží
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřa ...
Máme za sebou další Den vítězství, jak se pořád nemotorně ten výroční den jmenuje. Tisíckrát už bylo napsáno, že to je velmi ironické pojmenování, že je totiž otázka, kdo to vlastně zvítězil, že v případě národů, přes které se převalily Stalinovy armády, lze o nějakém vítězství těžko mluvit, a o osvobození už vůbec ne.
Jenže toho si tehdy, v květnu 1945, bylo vědomo jen pár jasnozřivých, většinou těch, kteří měli s Rusy a bolševiky nějakou přímou zkušenost, což byli často právě Rusové etc., kteří před nimi před lety prchli. Známé je, že první věc, kterou osvoboditelé udělali, je, že sbírali tyhle nešťastníky, již pak téměř bez výjimky brzy skončili v jámě gulagů. To byl ovšem tehdy pro většinu obyvatelstva jen nepodstatný detail, pokud si ho vůbec všimli. Důležité bylo to vítězství, které bylo v květnu 1945 zřejmě prožíváno spontánně a radostně, a to dokonce i těmi, kdo už o pár let později poznali, zač je toho loket.
Mezitím uběhlo osmdesát osm let, což znamená, že přímí účastníci jsou naživu už jen výjimečně. Rusko vede novou dobyvačnou válku a velká většina jeho obyvatelstva je s ní s velkou pravděpodobností ztotožněna. I ti, kdo by rádi viděli opak, přiznávají, že má v Rusku značnou podporu. Pokud se tam projevuje nespokojenost, tak s tím, jak je vedena, nikoli s tím, že je vedena. Rusové ji chtějí vyhrát, pokud ji chtějí ukončit, tak vítězstvím, nikoli tím, že by se stáhli a omluvili Ukrajincům a světu a slíbili, že už budou hodní. Nic takového nechtějí a nemají v úmyslu, to raději Rusko něbudět a s ním ani celý mir.