Seriál Policie Hvar aneb Podoby české kolonizace

KOMENTÁŘ

Seriál Policie Hvar aneb Podoby české kolonizace
Šéfem stanice je Goran, který dle svých slov umí trochu česky, což se projevuje tak, že jeho představitel Bořek Slezáček mluví s oběma českými a oběma slovenskými kolegy svým stále patrným ostravským přízvukem. Ostatní lidé hovoří jenom česky nebo slovensky, jelikož Chorvati se na ostrově nevyskytují, píše Lukáš Novosad. Foto: TV Nova
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Televize Nova vysílá čtvrtý týden seriál Policie Hvar. Námětem jde v podstatě o pokračování série Na vlnách Jadranu, kterou vloni vyprodukovala televize Prima: obě díla pojednávají o tom, že na chorvatských plážích operují smíšené česko-slovenské policejní týmy a řeší kriminální případy, jež se staly českým a slovenským turistům. Primácký výdobytek jsem bohužel neviděl, takže neznám jeho rámování, zato dosavadní epizody nováckého jsem sledoval pozorně, a proto konstatuji, že nejde jen o dílo pitomé a odbyté, ale taky o dílo nemravné, dokládající, že je nám pořád vlastní koloniální myšlení a sen o velkém českém státě, sahajícím od Baltu na Jadran. (I když tento sen nese cimrmanovské rysy.)

Série Policie Hvar vypadá tak: český policajt a slovenská policajtka (samozřejmě krásní lidé) přijíždějí na ostrov Hvar, oblíbenou česko-slovenskou turistickou destinaci v Dalmácii. Jak již bylo uvedeno, mají za úkol vyšetřovat zločiny, které se staly českým a slovenským turistům nebo které spáchali čeští a slovenští turisté. Oba policisté jsou kriminalisti, takže samozřejmě řeší jenom vraždy. Je to práce vysilující, proto ji vykonávají v civilu v šortkách a k ruce mají ještě jednoho slovenského pochůzkáře a jednoho českého, kteří brázdí ulice chorvatského městečka naopak v uniformách, vylepují po nástěnkách plakáty s hledanými osobami či v cizí zemi suverénně legitimují přijíždějící turisty (najmě krásné ženy, aby se jim tak hned po příjezdu mohli dvořit).

 

Šéfem stanice je Goran, který dle svých slov umí trochu česky, což se projevuje tak, že jeho představitel Bořek Slezáček mluví s oběma českými a oběma slovenskými kolegy svým stále patrným ostravským přízvukem. Na Hvaru dokonce funguje patoložka, tedy jediný lékař, jenž se na věčném prosluněném ostrově plném zdravých lidí vyplatí, protože jediné zdravotní neduhy jsou tu násilná úmrtí. Ta mluví československy. Ostatní lidé – restauratéři, hoteliéři, pronajímatelé bicyklů atp. – hovoří jenom česky nebo slovensky, jelikož Chorvati se na ostrově nevyskytují. A protože neexistují, policisté pochopitelně nemají problém se s kýmkoli bezvadně domluvit.

Vůbec mají policisté snadnou práci: zatímco u nás by museli na každé vniknutí do příbytku potřebovat povolení příslušných orgánů, kdesi daleko na zapadlém ostrově se věci dělají hned, protože v jiných zemích schengenského prostoru není nač čekat. Ostatně jaképak úřadování, když jsme na venkově: vždyť posádka ani nesídlí ve Hvaru, tedy stejnojmenném hlavním městě ostrova (kde ve skutečnosti je jediná jeho stálá policejní stanice), nýbrž na druhé straně pevniny v obci Jelsa. Přesto má policejní úřadovna dokonce svou střelnici, kde policisté mohou trénovat. Čeští a slovenští obvodní policisté musejí při srovnání s vybavením svých pracovišť blednout závistí.

Srovnejme poměry: podle chorvatské Wikipedie má Jelsa 3501 obyvatel. U nás by jí odpovídala jihočeská Zliv, která má o obyvatele víc. Zábavnější pro potřeby tohoto textu je ale užít údaje, jejž o Jelse uvádí Wikipedie česká: ta hlásá počet obyvatel městečka k roku 2011, tehdy prý mělo 3582 obyvatel. Z našich sídel je tomu nejblíž severočeský Jiříkov, rozrostlejší o sedm obyvatel. Takže se dá bez uzardění tvrdit, že divák seriálu Policie Hvar je neustále v Jiříkově vidění.

Na přelomu loňského a letošního roku si generální ředitelka Národní galerie Alicja Knast vysloužila veřejný posměch za to, že na anketní otázku Lidových novin pátrající po tom, jaký že bude rok 2024, odpověděla: „Budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy.“ Jsou jistě naléhavější úkoly k práci nejen pro letošek, přesto si slova paní ředitelky pozornost zasluhují. Ostatně odpor, jaký vyvolala, upozornil na to, že zaprvé si je potřeba ujasnit, co kdo pod kolonizací míní, a zadruhé že si možná odmítáme připustit, že by takové pořádky v českém myšlení skutečně mohly být přítomny. Přitom jsou.