Magický okamžik. Se špičkovým chirurgem Jiřím Froňkem o kráse transplantací

Profesor Jiří Froněk, přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM, mi ukazuje fotografii své usmívající se pacientky. Její příběh obletěl před časem Česko a dostal se i do zahraničí: v lednu 2025 se Rozálie stala jedním z nejmenších a nejmladších dětí na světě, jimž byla provedena transplantace jater. V té době jí bylo pět týdnů a vážila 3,5 kilogramu. Bez operace, během které jí byla transplantována játra živého dárce, v tomto případě jejího strýce, jí přitom zbývaly jenom desítky hodin života.

Narodila se v prosinci 2024 – vzápětí se dostavilo akutní jaterní selhání s možností přežití v řádu jednoho dvou dnů. Tříměsíční holčička v kočárku, kterou jste mi před chvílí ukázal na fotografii, ale vypadá až neuvěřitelně spokojeně…

Daří se jí výborně, k nám do nemocnice už jezdí s rodiči jen na kontroly. Stejně jako její strýc, který jí daroval část svých jater. Ležel u nás jen zhruba týden po operaci, za další dva týdny v domácím ošetření šel do práce – jeho rekonvalescence proběhla výborně. Je to velká operace, ale je-li provedená s maximální pečlivostí i maximální přípravou, zůstává dárci orgánu pouze jizva vedoucí do pravého podžebří. Tyhle výkony se v zahraničí už provádějí robotem, takže jakmile budeme mít i my v IKEM robota, bude jizva ještě menší a celý proces ještě šetrnější.

Jak dlouho taková operace trvá?

Nejprve operujeme žijícího dárce, v průměru šest hodin. Následně tu odebranou část jater musíme ještě upravit, někdy zmenšit pro potřeby dítěte, což byl případ této malé dívenky, a současně nastavit cévy od jiného, zemřelého dárce. To trvá až čtyři hodiny. Pak musíme u příjemce nejprve odstranit nemocná játra, potom vkládáme jaterní štěp, což může trvat čtyři i víc hodin.

Program transplantace jater od živého dárce je v IKEM zánovní: potřebují lidé stále slyšet, že být „živým dárcem“ pro osobu blízkou není nebezpečný hazard ohrožující život?

Rozhodně. Potřebují slyšet, že žijícímu dárci jater rozhodně neublížíme, protože nejsme šílenci, kteří by se pustili do rizika. Bohužel ale slýchám, že dárce často zrazují lidé, kteří o celé problematice vůbec nic nevědí. K takovým lidem bohužel patří i někteří obvodní nebo praktičtí lékaři.

Co říkají?

„Do toho nejděte, to špatně dopadá!“ A další podobné řeči z neznalosti. Takže bych jen prosil, až někdo bude chtít program transplantace od živých dárců soudit, ať se nejdřív informuje, klidně i přímo u nás, rádi s ním promluvíme. Tuto možnost pomoci bližnímu u závažných stavů jsme začali nabízet z jediného důvodu: zemřelých dárců orgánů není dostatek a pacientů na čekací listině přibývá. Pro řadu pacientů tak bude transplantace od žijících dárců jediným řešením – populace stárne, počet orgánů od zemřelých dárců se zmenšuje a my musíme hrát s kartami, které máme k dispozici. Žijící dárcovství je pro budoucnost zásadní.

Strýc malé Rozálie vysvětloval, že pracuje jako dobrovolný hasič, je zvyklý pomáhat, a že nastane-li podobná situace v rodině, tak by darování části svých jater přece udělal každý. Je to ale opravdu tak běžné?

V tomto případě měla Rozálie velké štěstí, že její strýc přišel rovnou s jejími rodiči k nám do nemocnice, připraven, rozhodnut. Byl vlastně úžasný: maminka darovat nemohla, tatínek se k tomu nehlásil, ale strýc okamžitě vystřelil ruku nahoru. A když už je to rozhodnutí pak jen na nás, na lékařích, je to pro nás časově trošku jednodušší, protože vidíme zralého, vyrovnaného jedince a stačí, když ho detailně vyšetříme, a tudíž přidáme tvrdá data. Přesto těch složitostí byla řada: ten operatérský led je v případech, kdy je pacientem novorozenec, opravdu velmi tenký. Například v tom, že i část levého laloku jater, který pro malé dítě odebíráme, je vlastně příliš velká: museli jsme transplantát dvakrát zmenšovat, aby měl přesně 120 gramů. Sedm centimetrů široký, sedm centimetrů vysoký kousíček jater… A skvělé na celé věci je, že jaterní tkáň má pro mě až neuvěřitelnou schopnost růst spolu s příjemcem.

Říkáte, že nejhezčí částí vaší práce je právě připojení nového orgánu k pacientovi, proč?

My tomu úkonu říkáme reperfuze, tedy obnovení krevního průtoku. Děje se ve chvíli, kdy máme hotová cévní spojení: pustíme svorky a orgán, který jsme předtím zbavili veškeré krve, aby se v něm nesrazila, se najednou krví toho příjemce naplní a celý zrůžoví. To je krásný, vlastně až trošku magický okamžik.

Co je tedy na programu transplantace jater od živých dárců nejvíc riskantní?

Vzato čistě selským rozumem: žijící dárce ledviny má ještě druhou, zbylou, ale žijící dárce jater musí být velmi pečlivě, opatrně a přesně operován tak, aby zbytek jeho jater zůstal plně funkční a v ničem neohrožoval kvalitu jeho života. Zároveň je ale nutné postupovat tak, aby transplantát plně fungoval příjemci. To je úplně jiná medicínská liga. Literatura říká, že tento proces je desetkrát složitější než transplantovat játra od mrtvého dárce – já tyhle odhady úplně nemám rád, ale možná to tak je.

Jak se to dělalo předtím, než byl program transplantace jater od živých dárců jako možnost v České republice představen?

V roce 2012 jsme v IKEM zavedli split jater, tedy že jeden orgán mohou dostat dva příjemci, nejčastěji jedno dítě a jeden menší dospělý. Zavedení splitu jater jsme udělali proto, že děti a malí dospělí čekali na transplantaci jater často příliš dlouho a nedočkali se ničeho, umírali na čekací listině. Já jsem byl tehdy, před třinácti lety, půl roku zpátky ze svého sedmiletého pracovního pobytu v Londýně a řekl jsem si, že takto to prostě nemůže zůstat. Transplantací splitem jsme od té doby udělali více než dvě stě. I vhodných dárců pro splity ale ubývá, populace stárne.

Je jistá, medicínsky asi těžko měřitelná emocionální vazba mezi živým dárcem orgánu a jeho příjemcem po transplantaci větší než před ní?

Jsem opatrný vůči sofistikovanému vyjadřování se k etice, nejsem profesí etik. Ale samozřejmě to tak je, vazba je tam silná. Proto je třeba mít pevně nastavena elementární pravidla, ve kterých se různé medicínské odbornosti prolínají. V případě dárce proto posunujeme dolní hranici plnoletosti z 18 let na 25 let, protože podle řady psychologů nejsou mladí lidé osobnostně zralí právě až do 25 let a toho, že se v mládí stali dárcem orgánu, by později mohli litovat. A my je nechceme podobnému tlaku vystavit. Ze zdravotního hlediska je pak horní hranice 50 let: to jsou ostatně pravidla, která ctí většina pracovišť na světě.

Na těchto věkových hranicích 25 až 50 let se musí lpět, i když je pacient ve vážném ohrožení života?

Když máte malé dítě s agresivním nádorem jater a víte, že musí být co nejdřív transplantováno, rodiče nejsou vhodnými dárci, ale vhodný je zdravý dědeček, kterému je necelých pětapadesát let, pak se tým, včetně psycholožky, pediatra a nás chirurgů, kteří neseme téměř veškerou zodpovědnost, může shodnout, že udělá smysluplnou výjimku. Stejně tak ve chvíli, kdy je rodiči malého dítěte méně než 25 let a je pro svoje dítě jediným možným dárcem, nemůžeme torpidně trvat na hranici 25 let, protože bychom dítě zásadně ohrozili. O těchto případech lze ale samozřejmě mluvit jen ve chvíli, kdy ten dotyčný dárce nemá žádnou nemoc, nemá vysoký krevní tlak, nebere žádné léky atd. Taky musí být štíhlý a fit. Když to zjednoduším.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů.

Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.