„Unesli knížete nebo se vypařil, má mobil?“ S Karlem Schwarzenbergem v Kolíně
VÝPRAVY S KNÍŽETEM
Tak jsme zastavili před kostelem svatého Bartoloměje v Kolíně, Michal vysadil knížete z auta, společně jsme ho posadili na vozíček. Michal odjel, já zůstal před kostelem s knížetem na vozejčku, jak mu říkal.
– Tak já vás tam s dovolením odvezu.
„Ano, budete laskav,“ řekl a já tedy uchopil držadla od vozíku a byl překvapen, že je nutné vynaložit jistou sílu a že to nejde zdaleka lehce.
Navíc kolem kostela byla dosti nerovná dlažba, takže vozík počal poskakovat a chvílemi měl tendenci se jaksi zapřít, ba dalo by se říci i převrhnout. Ještě teď je mi představy, že bych knížete z vozejčku vyklopil, což tehdy, měl jsem pocit, reálně hrozilo, dosti nevolno.
Jasnosti, držíte se?, zeptal jsem se pro jistotu, „Držím,“ řekl, „ale moc tím necloumejte.“
Ano, budu se snažit, pravil jsem strkaje do vozíku a uváděje ho v drkotavý pohyb.
Hle, pravil jsem, náhrobní deska Hynka z Ronova, když jsme míjeli náhrobní desku Hynka z Ronova, nešťastného děkana kolínského upáleného husity v dubnu 1421.
„Co prosím?“ řekl kníže. Já mu tedy zopakoval: To je náhrobní deska Hynka z Ronova, faráře místního, upálili ho husiti, strčili ho smolného sudu, vycpali slámou a zapálili. S ním ještě asi pět mnichů. Váš pradědeček měl s těma husitama pravdu.
„Jo tohle,“ pravil, když desku spatřil. Podařilo se nám konečně dohrkotat do chrámu, otevřená byla předsíň, ale aspoň něco.
„To je nádherný chrám,“ pravil kníže před zavřenou mříží a já si oddechl a byl rád. „Nešlo by, že by nám někdo otevřel?“ řekl po chvíli.
Tak víte co, já zkusím zazvonit na faře, třeba tam někdo bude. Vyběhl jsem z kostela, běžel k blízké faře, zvonil, nikdo se neozýval. Trvalo to asi dvě tři minuty, vrátil jsem se do chrámu – a kníže nikde…
Vyšel jsem před kostel a kníže nikde… Oběhl jsem chrám ve stupňující se panice, asi podobné, jako když se matce, nebo tedy spíš otci ztratí kočárek s dítětem… Tak to je průšvih… Unesli knížete nebo se někam vypařil, má mobil? Ten pravděpodobně nechal v autě. Že by ho vyzvedl Michael, ale to bych přece viděl, nebo ho někdo pustil do chrámu?
Zase jsem vběhl do předsíně kostela: a kníže tam byl… Seděl tam v přítmí na vozíku a dál hleděl směrem k oltáři. Zůstal jsem užasle stát a pomalu se k němu přiblížil. Jasnosti, vy jste někam odjel? – „Prosím?“ řekl, jako by opravdu nerozuměl. Ale nic, řekl jsem já a raději se už neptal. Opět jsem ho vyvezl před kostel, hleděli na gotické pilíře a čekali jsme na Michala.
Knihu Výpravy s knížetem po schwarzenberských místech si můžete koupit v předprodeji ZDE.
