„Asi chtějí z mladých nadělat zombíky.“ Autor Teorie nevzdělanosti v rozhovoru pro Echo

Začal školní rok, současně vrcholí volební kampaň. V té se vládní strany mimo jiné pyšnily tzv. Rámcovým vzdělávacím programem (RVP), tedy novými, rozvolněnými možnostmi ve vytváření osnov pro základní školy. Změna spočívá v úplném překopání některých předmětů, jako je dějepis, a celkově v redukci znalostí a faktů. Místo drilu si české děti mají ze školy odnášet víc „kompetencí“. Reforma vstoupila v platnost teď v září, ale zatím je dobrovolná. Za dva roky budou všechny první třídy ZŠ mít nové osnovy povinně.

Alternativu k této reformě nenabízí ani favorit voleb, hnutí ANO. V jeho programu sice nalezneme větu o revizi RVP na základě jakési zpětné vazby ze škol, nicméně aspirant hnutí na ministra školství Robert Plaga celkový posun od učení znalostí k rozvoji kompetencí podporuje. Ostatně to bylo za jeho prvního ministerského mandátu, kdy byla přijata tzv. Strategie 2030+, u jejíhož vzniku byl záměr redukovat učivo ve školách až o polovinu. Společnou mají soudobí reformátoři představu, že fakta zastarávají, a tudíž je třeba, aby žáci či studenti místo učení nazpaměť věděli, kde se potřebná fakta dají okamžitě nalézt. Nejznámějším kritikem těchto představ je vídeňský filozof – profesor Konrad Liessmann. V rozhovoru pro Echo Liessmann argumentuje, že po nástupu umělé inteligence jsou rizika a nevýhody „moderního“ vzdělávání na základních, středních i vysokých školách ještě akutnější.

Před dvaceti lety jste ve stejnojmenné knize formuloval svoji teorii nevzdělanosti. Řekl byste dnes, že váš tehdejší pesimismus se potvrdil, nebo jste to viděl příliš černě?

Neřekl bych, že jsem byl přehnaně pesimistický. Řada trendů, které jsem kritizoval tehdy, pokračuje dál, něco je dokonce ještě dramatičtější, než jsem předvídal – třeba digitalizace a její důsledky pro vzdělávací systém. Pravda je, že někdy měl vývoj i pozitivnější aspekty, které jsem před dvaceti lety snad podcenil. Internacionalizace vzdělání, výměnné studijní programy v Evropě, Boloňský proces: jakkoli to přineslo mnoho špatného – řekněme znormování, zestejňování různých studijních plánů –, přece jen Boloňa vedla i k tomu, že mladí lidé v Evropě mají dnes četné možnosti studovat a žít v cizině. To je dobré.

Proč jste se tehdy k této vymoženosti stavěl tak skepticky?

Byl jsem toho názoru, že výměnné studijní pobyty můžeme mít i bez toho, aby se všechny vysoké školy po Evropě podřizovaly jednotné struktuře. Pořád by mi přišlo zajímavější, kdyby student z Prahy přijel do Lisabonu nebo z Palerma do Stockholmu a viděl: tady se studuje úplně jinak než u nás. Dnes jsou univerzity všude podobné, a to do té míry, že změna při studijních pobytech v cizině se omezuje vlastně už jen na  vyučovací jazyk – a někdy, když se vyučuje anglicky, dokonce ani to. Dorozumívat se čistě anglicky při studiu řekněme v Německu by podle mě nemělo být podstatou internacionalizace vysokoškolského studia. Protože studenti se pak uzavírají ve svém prostředí, jejich jazykem vědy i všedního provozu je angličtina, stýkají se hlavně s jinými zahraničními studenty a ve výsledku se nezajímají o zemi, ve které půl roku nebo rok žijí. Jak jsem říkal, Boloňský proces má i své výhody. Ale cena za něj, to formální sjednocení všech studijních plánů, se mi zdá příliš vysoká. Úplně se tu ignorují rozdílné vzdělávací tradice mezi různými zeměmi a kulturami, prostě se přes starý kontinent přetáhne angloamerický model. Tím jsou zasypány i některé tradice, které sahají až k Wilhelmu von Humboldtovi.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.